5 Tdo 892/2005 — Nejvyšší soud

5 Tdo 892/2005 citace  Právní věta: Z ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř., které upravuje zákaz reformationis in peius (zákaz změny k horšímu), vyplývá, že pro řešení otázky, zda by došlo jinou právní kvalifikací skutku k porušení tohoto principu, je nezbytné jednoznačně vyřešit, jaký trestný čin (včetně příslušných okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby) by při správném právním posouzení zjištěné jednání obviněného naplnilo, neboť jen tak lze posoudit, zda se zákaz reformationis in peius v posuzovaném případě uplatní. Zákaz reformationis in peius se nevztahuje na samotné řízení, ale na jeho výsledek (tedy na rozhodnutí). Uvedený zákaz se tedy nevztahuje na možnost zvažovat jinou, přísnější právní kvalifikaci jednání obviněného zejména za situace, kdy jsou zde pochybnosti o naplnění znaků trestného činu, pro který byl obviněný odsouzen, ale na rozhodnutí odvolacího soudu o vině obviněného takovým přísnějším trestným činem. Pokud odvolací soud nemá dostatek podkladů pro takovou úvahu v provedeném dokazování a na základě něho ve skutkovém zjištění soudu prvního stupně, musí dokazování buď sám podle § 263 odst. 6, 7 tr. ř. doplnit, anebo je povinen napadený rozsudek podle § 258 tr. ř. zrušit a ve smyslu § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátit soudu prvního stupně, který pak dokazování v potřebných směrech doplní, přičemž při dalším rozhodování je vázán ve smyslu § 264 odst. 2 tr. ř. zákazem reformationis in peius ve stejném rozsahu jako odvolací soud. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 7. 2005 Spisová značka:5 Tdo 892/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.892.2005.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Heslo:Zákaz reformace in peius Dotčené předpisy:§ 259 odst. 4 tr. ř. Kategorie rozhodnutí:A Publikováno ve sbírce pod číslem:41 / 2007 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 5 Tdo 892/2005-I. U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. července 2005 o dovolání obviněného P. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. 5 To 12/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 8/2004, t a k t o : Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j e rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. 5 To 12/2005. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e p ř i k a z u j e Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 50 T 8/2004, byl obviněný P. P. uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 10. 11. 2000 v B. na základě uzavřené komisionářské smlouvy ze dne 21. 4. 1998 postupoval v rozporu s čl. II. této smlouvy a podal bez souhlasu a vědomí klienta B. K., pokyn k přímému obchodu na RM.-S., a to pokyn k převodu 6000 kusů cenných papírů – akcií společnosti W. C. p., a. s., v hodnotě 1.400,- Kč za jednu akcii z klientského účtu B. K., přičemž cenné papíry bez finančního vyrovnání převedl na účet R. K., čímž poškozenému B. K. způsobil škodu ve výši 8.400.000,- Kč. Za tento trestný čin byl obviněný P. P. podle § 255 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání ve společnostech zabývajících se obchodováním s cennými papíry a správou cenných papírů na dobu 7 let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený B. K., bytem R., S., E., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedený rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný P. P. a poškozený B. K. odvoláními, o kterých Vrchní soud v Olomouci rozhodl rozsudkem ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. 5 To 12/2005, tak, že z podnětu odvolání poškozeného B. K. napadené rozhodnutí podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o náhradě škody a znovu za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obviněný P. P. povinen nahradit poškozenému B. K., bytem R., S., E., škodu zaplacením částky 5.190.000,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený B. K. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného pak bylo podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. 5 To 12/2005, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 50 T 8/2004, podal obviněný P. P. prostřednictvím obhájce Mgr. P. K. dovolání do všech výroků napadeného rozhodnutí z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V úvodu odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že naplnění tohoto dovolacího důvodu spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku spatřuje v neexistenci zákonem nebo smlouvou mu uložené povinnosti opatrovat nebo spravovat majetek poškozeného B. K. Poškozený svěřil svůj majetek obchodníkovi s cennými papíry na základě komisionářské smlouvy, kterou poškozený uzavřel dne 21. 4. 1998 podle § 28 a násl. zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech v platném znění, se společností K., b. d. K., a. s., B. S. (dále jen „K., b. d. K., a. s.“). Nositelem povinnosti opatrovat nebo spravovat majetek poškozeného svěřený na základě této komisionářské smlouvy byl tedy obchodník s cennými papíry, a proto jemu jakožto zaměstnanci zmíněné společnosti z výše uvedeného smluvního vztahu s poškozeným nevyplývala smluvní povinnost opatrovat nebo spravovat jeho majetek svěřený obchodníkovi s cennými papíry. Jeho vztah k obchodníkovi s cennými papíry byl potom vztahem pracovněprávním, který byl založen pracovní smlouvou uzavřenou dne 15. 4. 1998 ve znění dodatku uzavřeného dne 31. 3. 1999. S účinností od 1. 4. 1999 byl u obchodníka s cennými papíry pracovně zařazen na druh práce „ředitel pobočky“. V pracovní smlouvě včetně dodatku není žádné smluvní ujednání, které by mu ukládalo povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek svěřený obchodníkovi s cennými papíry. Tuto povinnost nelze dovodit ani z ustanovení o základních povinnostech zaměstnanců upravených v ustanovení § 73 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. práce“), ani z ustanovení o základních povinnostech vedoucích zaměstnanců upravených v ustanovení § 74 zák. práce. S obchodníkem s cennými papíry neuzavřel žádnou smlouvu, ze které by mu vyplývala smluvní povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Nebyl ani v žádném jiném vztahu k obchodníkovi s cennými papíry, ze kterého by mu taková povinnost vyplývala, když nebyl členem statutárního orgánu obchodníka s cennými papíry ani nebyl makléřem provádějícím za obchodníka s cennými papíry odborné obchodní činnosti související s uzavřeným obchodem podle § 47 odst. 1 písm. i) zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění zákona č. 362/2000 Sb. Dále dovolatel namítl, že v žádném ustanovení citované komisionářské smlouvy není upravena smluvní povinnost spravovat či opatrovat cizí majetek, a proto mu tato povinnost ani nemohla být uložena, nehledě k tomu, že nebyl smluvní stranou komisionářské smlouvy. Pro úplnost je třeba uvést, že článek II. komisionářské smlouvy, který je citován ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Brně, odkazuje na platné Všeobecné podmínky obchodní společnosti K., s., r. o., která není smluvní stranou komisionářské smlouvy a je jiným subjektem než obchodník s cennými papíry, obchodní společnost K., b. d. K., a. s. Pokud tedy v popisu skutku, kvalifikovaného jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. není specifikováno, na základě jakého zákonného či smluvního ustanovení byla obviněnému výše uvedená povinnost uložena, nelze pro nepřítomnost jednoho z obligatorních znaků předmětné skutkové podstaty skutek kvalifikovat jako trestný čin ve smyslu § 255 odst. 1 tr. zák. V této souvislosti obviněný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 566/2004 a sp. zn. 3 Tdo 1279/2004. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud vydal usnesení, kterým se podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušují v celém rozsahu rozsudky Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. 5 To 12/2005, a Krajského soudu v Brně ze dne 9