5 Tdo 915/2006 — Nejvyšší soud

5 Tdo 915/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:265b/1g,265b/1f,265b/1g,265b/1f,265b/1g,265b/1f,265b/1g,265b/1f,265b/1g,265b/1f,265b/1g,265b/1f Datum rozhodnutí:16. 8. 2006 Spisová značka:5 Tdo 915/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.915.2006.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 5 Tdo 915/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 8. 2006 o dovolání Nejvyšší státní zástupkyně v trestní věci obviněných 1) genpor. Ing. F. Š., 2) pplk. JUDr. J. Š., 3) Z. B., 4) F. V., 5) plk. Ing. J. S., 6) mjr. J. B., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 8 To 54/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 7 T 145/2005, t a k t o : Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j í usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 8 To 54/2006, a usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 28. 12. 2005, sp. zn. 7 T 145/2005. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Okresnímu soudu v Chebu p ř i k a z u j e, aby věc obviněných v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: Usnesením Okresního soudu v Chebu ze dne 28. 12. 2005, sp. zn. 7 T 145/2005, bylo podle § 188 odst. 1 písm. c) a § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněných 1) genpor. Ing. F. Š., bývalého náčelníka Hlavní správy pohraniční stráže ostrahy (správně „a ochrany“) státních hranic, 2) pplk. JUDr. J. Š., bývalého velitele brigády PS v Ch., 3) Z. B., bývalého velitele pohraničního praporu brigády PS v Ch., 4) F. V., bývalého velitele roty brigády PS v Ch., 5) plk. Ing. J. S., bývalého náčelníka operačního oddělení brigády PS v Ch., 6) mjr. J. B., bývalého staršího důstojníka pohraničního praporu brigády PS v Ch., pro skutek spočívající v tom, že z titulu svých funkcí v noci ze dne 23. na 24. 5. 1978 na hraničním přejezdu P. n. O., okres Ch., po předchozím propuštění 39 rukojmí, za druhou hraniční závorou, nezabránili střelbě vojáků PS na autobus, ve kterém v té době byli ozbrojení narušitelé státní hranice M. B., V. B., a R. B., a dále rukojmí – řidič autobusu J. N., a v důsledku toho došlo k zastřelení řidiče J. N., jednoho z narušitelů M. B., k těžkému zranění V. B., lehkému zranění R. B. a hmotné škodě na autobusu ve výši cca 100.000,- Kč, ačkoli za dané situace bylo zřejmé, že může dojít k ohrožení životů a zdraví osob v autobuse, zejména když vojáci PS nebyli na takovou situaci připravení, ani vycvičení, ačkoli v té době již platilo Opatření genpor. ing. F. Š. ze dne 3. 2. 1977, č. j. 00 14-70, jehož součástí byly Zásady činnosti k zabránění násilných přejezdů vozidel přes státní hranici do kapitalistických států, ve kterých se pod bodem IV. výslovně nařizovalo: „Nelze-li zabránit úmyslu narušitele uskutečnit násilný přejezd státní hranice s použitím rukojmí (tyto ohrožuje zbraní) a byly-li vyčerpány všechny pasivní prostředky a možnosti k zastavení vozidla a zadržení narušitele, a střelbou na vozidlo by byly ohroženy životy nezúčastněných cestujících, musí rozhodnout náčelník OPK (mimo OPK velitel pohraniční roty) propustit toto vozidlo do zahraničí, situace se pak řeší cestou příslušných státních orgánů“, ačkoli v té době vojáky PS byla již učiněna opatření ke znemožnění přejezdu autobusu do S. položením nástrahových pásů s bodci přes silnici a přehrazení silnice zde připraveným obrněným transportérem, ačkoli při předchozím jednání genpor. Ing. F. Š. narušitelům slíbil, že když v celništi propustí všechny studenty, umožní jim přejezd přes státní hranici do S. a narušitelé tuto podmínku splnili, který byl obžalobou státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Chebu ze dne 3. 11. 2005, sp. zn. 1 ZT 147/2004, kvalifikován jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák., poněvadž trestní stíhání obviněných je nepřípustné, neboť je promlčeno. Krajský soud v Plzni projednal v neveřejném zasedání dne 17. února 2006 stížnost státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Chebu, kterou podal proti shora uvedenému usnesení Okresního soudu v Chebu, a usnesením ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 8 To 54/2006, ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl. Jak vyplývá z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Plzni, ztotožnil se tento soud se závěry, ke kterým dospěl soud prvního stupně. Proti unesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 8 To 54/2006, podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch všech obviněných dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. f), g) a l) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku poukazuje dovolatelka na to, že se nelze ztotožnit se závěry soudů obou stupňů, týkajících se promlčení, a proto nepřípustnosti trestního stíhání obviněných genpor. Ing. F. Š., pplk. JUDr. J. Š., Z. B., F. V., plk. Ing. J. S. a mjr. J. B. Podle jejího názoru je totiž zřejmé, že napadeným usnesením soudu druhého stupně bylo akceptováno rozhodnutí o zastavení trestního stíhání z důvodu jeho promlčení, přestože v daném případě promlčecí lhůta nemohla být z důvodu uvedeného v § 67a písm. d) tr. zák. ve znění účinném od 27. 12. 1999 ukončena. Před tím, než nejvyšší státní zástupkyně tento svůj závěr odůvodnila, však v reakci na jednotu stanovisek soudů obou stupňů o jednoznačném a bezvýjimečném zákazu zpětnosti účinků práva v neprospěch pachatele poukázala na nález Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavního soudu“) publikovaný pod č. 14/1994 Sb., řešící stejný problém ve vztahu k ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, kterým v rozporu s návrhem skupiny poslanců Parlamentu České republiky (dále jen „Parlamentu“) došlo k potvrzení ústavnosti celého rozsahu předmětného zákona. Přesto, že ve shodě s názorem soudů obou stupňů není sporu o tom, že stěžejní ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb. výslovně neřeší otázku, zda tam uvedená překážka běhu promlčecí lhůty může v neprospěch pachatele ovlivnit také již jednou přijatý závěr o jeho promlčeném trestním stíhání, nelze k jeho výkladu přistupovat shora uvedeným způsobem. Jak institut promlčení trestního stíhání a jeho podmínky, tak i dočasné překážky jeho použití by ztratily svoji významovou hodnotu, pokud by zcela absentovala skutečná vůle státu stíhat trestné činy určité povahy. Jestliže v této souvislosti hovoří Ústavní soud o fiktivnosti institutu promlčení, nelze mu upřít opodstatněnost takového závěru. Proto je nepochybné, že interpretace sporného ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb., tak, jak byla provedena soudy obou stupňů s přihlédnutím k rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyššího soudu“) sp. zn. 4 Tz 81/2003 a 7 Tz 44/2002, odporuje výkladu, plynoucímu ze shora uvedeného nálezu pléna Ústavního soudu. Jestliže jde jako v tomto případě o trestný čin, který v rozporu s tehdy platným trestním zákonem nebyl i přes formálně deklarovanou zásadu „socialistické zákonnosti“ z důvodů stojících mimo rámec tehdejšího právního řádu stíhán, pak za současného splnění podmínky jeho aktuální trestnosti nelze toto manko ústavnosti a tím i zákonnosti vyrovnat jinak, než kontinuálním výkladem starého a nového práva. Takový výklad pak jasně směřuje k závěru o počátku běhu promlčecí doby od data 30. 12. 1989, kdy absence politické vůle státu stíhat trestné činy takové povahy všeobecně skončila. Proto není pochyb o tom, že tento výklad § 5 zákona č. 198/1993 Sb., v pojetí Ústavního soudu zcela správně staví počátek běhu promlčecí lhůty do doby, kdy faktická překážka stíhatelnosti takových trestných činů reálně odpadla. Na újmu správnosti takového výkladu zákona ve výše označeném směru nemůže být ani ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák., o časové působnosti trestního zákona, odpovídající Listině základních práv a svobod v jejím článku 40 odst. 6 a dotýkající se podmínek posuzování dosud existující a – dobou chybějící vůle státu stíhat – nepoznamenané trestnosti činu. V této souvislosti by nebylo možno akceptovat ani ten případný názor, podle kterého formulace posledně uvedeného článku 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LPS“) nesvědčí o tom, že Česká republika jako signatář Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nevyužila výjimku zákazu retroaktivity k tíži pachatele ve smyslu je