6 Tdo 1002/2010 — Nejvyšší soud

6 Tdo 1002/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:265b/1g 265b/1l Datum rozhodnutí:31. 8. 2010 Spisová značka:6 Tdo 1002/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.1002.2010.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Porušování domovní svobody Dotčené předpisy:§ 238 tr. zák. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:10. 6. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 6 Tdo 1002/2010U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 31. srpna 2010 o dovolání obviněného P. N . proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2010, č. j. 5 To 423/2009-284, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 2 T 10/2009, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2010, č. j. 5 To 423/2009-284, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 7. 2009, č. j. 2 T 10/2009-229. Tímto rozsudkem byl obviněný P. N. uznán vinným trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. Za tento trestný čin mu byl podle § 238 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, přičemž podle § 58 odst. 1 tr. zák. a podle § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Dovolání obviněný opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V rámci těchto dovolacích důvodů namítá, že skutek byl nesprávně právně posouzen. Má za to, že odvolací soud, přestože provedl dokazování formou rozvodového spisu, skutkové závěry nesprávně právně vyhodnotil. Poukazuje na to, že v době skutku byli obžalovaný a poškozená manželé. K rozvodu manželství došlo až rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2010, č. j. 19 Co 385/2009-322. Z tohoto dovozuje, že po dobu trvání manželství mu svědčilo odvozené právo bydlení, i když k němu neměl žádný vlastnický titul. Vytkl odvolacímu soudu, že nesprávně spojil zánik odvozeného práva bydlení s jednáním poškozené spočívající ve výměně zámků a „tím ke znemožnění v domě bydlet potažmo vést společnou domácnost“. Tvrdí, že pokud poškozená chtěla obviněného z domu vykázat, měla k tomu využít zákonné prostředky jako např. § 76b o. s. ř. V tomto jejím jednání spatřuje naplnění zákonných znaků skutkové podstaty podle § 249a tr. zák. Vzhledem k tomu, že se domníval, že má užívací právo k domu, měly oba soudy pečlivě posuzovat subjektivní stránku trestného činu a měly se zabývat tím, zda byl srozuměn s tím, že může spáchat trestný čin. Domnívá se, že mu odvozené právo bydlení svědčilo minimálně až do právní moci rozhodnutí o rozvodu, proto se nemohl dopustit trestného činu ani ve formě nevědomé nedbalosti. V této souvislosti měl podle názoru obviněného odvolací soud posoudit aplikaci ustanovení § 19 tr. zákoníku, neboť zcela zřejmě jednal v právním omylu a za situace, kdy v domě byly jeho věci a nacházeli se tam dva cizí lidé, a z tohoto důvodu nemohl bez vysvětlení poškozené protiprávnost činu rozpoznat. Namítá dále, že soudy nesprávně vyhodnotily materiální stránku trestného činu. V tomto směru dodal, že v konfliktních situacích, zejména mezi manžely, se trestní právo stává oblíbeným nástrojem k vydírání druhé strany, čímž dochází k nepřípustnému zneužívání trestního práva. V dané věci je podle obviněného zjevné, že ke zmíněnému „zvýhodnění“ poškozené došlo, kdy tato řešila situaci tak, že v době, kdy vedli ještě společnou domácnost, ze dne na den vyměnila zámky. S ohledem na uvedené důvody navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení „podle § 265k odst. 1 písm. b) tr. ř.“ a odsuzující rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a podle § 265m odst. 1 tr. ř. zprostil obviněného obžaloby v plném rozsahu, případně aby věc přikázal příslušnému soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí podle § 265l odst. 1, 2 tr. ř. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). Z toho, jak zákon vymezuje tento dovolací důvod je zřejmé, že v jeho rámc