6 Tdo 1011/2008 — Nejvyšší soud

6 Tdo 1011/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 12. 2008 Spisová značka:6 Tdo 1011/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.1011.2008.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 6 Tdo 1011/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2008 o dovolání, které podal obviněný J. G., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 9 To 292/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 1 T 11/2007, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 17. 4. 2007, sp. zn. 1 T 11/2007, byl obviněný J. G. F. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „jako představitel spolupracující firmy, vystupující jako vedoucí pracovník, ve dnech 1. a 3. 7. 2003 uložil na stavbě výrobní haly v prostoru areálu společnosti C. M., K., Z., ve V., okr. K., M. Z., pracovní úkol, spočívající v montáži střešní krytiny na ocelové nosníky ve výši 4 – 6 m, aniž by zajistil jeho řádné proškolení a poskytl mu ochranné pomůcky, čímž porušil ust. § 133 odst. 1, písm. e), f), § 133a odst. 1 zákoníku práce, § 9 odst. 1 vyhl. č. 324/1990 Sb., M. Z. asi kolem 11.30 hod. téhož dne z ocelové konstrukce spadl na betonový podklad výrobní haly a utrpěl těžký otřes mozku s krvácením nad tvrdou plenu mozkovou, mnohočetné zlomeniny dna lebního se zlomeninou levé očnice a poškozením zrakového nervu, zlomeninu levé poloviny obličejové kostry, tříštivou zlomeninu pravého předloktí, zlomeninu levé kosti loketní a zlomeninu kloubního výběžku levé stehenní kosti s dlouhodobým léčením, od 10. 5. 2004 je M. Z. uznán v souvislosti s tímto úrazem plně invalidní“. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 224 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze. Rozsudkem ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 9 To 292/2007, podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a za použití § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák., neboť „jako představitel spolupracující firmy vystupující jako vedoucí pracovník uložil poškozenému M. Z., po jeho nástupu do práce z pracovní neschopnosti dne 1. 7. 2003, na stavbě výrobní haly v prostoru areálu společnosti C. M. s.r.o. K., Z., ve V., okr. K., pracovní úkol spočívající v montáži střešní krytiny na ocelové nosníky ve výšce 4 – 6 metrů, aniž by zajistil jeho řádné proškolení a poskytl mu ochranné pracovní prostředky, čímž porušil ustanovení §§ 133 odst. 1 písm. e), f) a § 133a odst. 1 zákoníku práce a § 9 odst. 1 vyhlášky č. 324/1990 Sb., v důsledku čehož nebyl poškozený zabezpečen proti pádu z výšky a dne 3. 7. 2003 kolem 11,30 hod při plnění tohoto pracovního úkolu spadl z ocelové konstrukce na betonový podklad výrobní haly a utrpěl těžký otřes mozku s krvácením nad tvrdou plenu mozkovou, mnohočetné zlomeniny dna lebního se zlomeninou levé očnice a poškozením zrakového nervu, zlomeninu levé poloviny obličejové kostry, tříštivou zlomeninu kloubního výběžku levé stehenní kosti s dlouhodobým léčením, od 10. 5. 2004 je M. Z. uznán v souvislosti s tímto úrazem plně invalidním“. Za tento trestný čin obviněného odsoudil podle § 224 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že soudy nižších stupňů došly k nesprávným právním závěrům, pokud dovodily, že jednání uvedené ve skutkové větě vykazuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. Skutková zjištění obou soudů totiž podle jeho slov neobsahují, resp. nemohou obsahovat taková zjištění a okolnosti, na jejichž základě by bylo možné uzavřít na existenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vzniklým následkem, natož na požadovanou formu zavinění (minimálně ve formě nedbalosti nevědomé). Dále uvedl, že k odstranění vad vytýkaných v dané trestní věci zrušujícím usnesením Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) došlo jen částečně, a to zcela právně – formálně, stěžejní vady však v nových rozhodnutích odstraněny nebyly. Připomněl, že Nejvyšší soud v původním rozhodnutí, byť shledal, že (obviněný) nebyl zaměstnavatelem poškozeného a že ani nebylo prokázáno, že by byl dodavatelem stavebních prací na výstavbě nové výrobní haly, uzavřel, že (obviněný) uložil výkon konkrétní práce poškozenému, následkem čehož na něho dopadá povinnost zaměstnavatele ve smyslu tehdejšího zákoníku práce, konkrétně § 132 a § 133, popřípadě povinnost dodavatele stavebních prací. Prohlásil, že s nastíněným právním závěrem nesouhlasí a dodal, že v rámci tohoto mimořádného opravného prostředku je argumentace zaměřena na další s tímto související otázky. Následně zdůraznil, že na základě nového, velmi omezeného, dokazování ve věci vyšlo najevo, že poškozený, který s ním (obviněným) měl údajně mluvit tzv. napřímo, tj. bez tlumočníka, nedokázal vůbec uvést, jak zněl předmětný pracovní příkaz v angličtině. Z toho dovodil, že poškozený nejenže nebyl schopen přesně zreprodukovat obsah původně tvrzeného, poměrně sofistikovaného pracovního úkolu, kde právě zadání tohoto konkrétního pracovního úkolu, je mu (obviněnému) kladeno za vinu a k němu je dovozována např. i forma zavinění, ale dokonce nedokázal uvést v jediném jazyce, ve kterém měl být pracovní úkon zadán, ba ani v jazykově velmi zjednodušeném vyjádření : „… že má jít dělat na střechu ven“. Vyjádřil přesvědčení, že tento stav by při objektivním posuzování všech okolností a důkazů v dané věci musel zákonitě vést soud minimálně k velkým a odůvodněným pochybnostem o tom, co a zda vůbec bylo řečeno, o tom, že by tímto způsobem byl prokázán konkrétní pracovní pokyn nemůže být ani řeč. Shrnul, že je souzen a opakovaně odsuzován za údajné sdělení v jeho rodném jazyce v podobě ukládání konkrétního pracovního úkolu poškozenému v době montáže střešní krytiny ve výškách, a to nejprve v době, kdy sám poškozený uvádí, že s ním (obviněným) nemluvil a následně, po „zásahu“ odvolacího soudu, v době, kdy je objektivně prokázáno, že na daném místě vůbec nebyl, navíc za situace, kdy poškozený vyvozuje tvrzený obsah, ale vyjádřit toto údajné sdělení v jazyce, v němž jediném mělo zaznít, nedokáže, a to ani zhruba. Poznamenal, že je naprosto nepochopitelné, že soud prvního stupně tuto zcela zásadní okolnost nejenže nebral v potaz ve svých závěrech, ale ani ji nijak důkazně nehodnotil, byť i obhajoba právě na tuto skutečnost opakovaně poukázala. S touto námitkou se podle něho fakticky nevypořádal ani odvolací soud. Obviněný uzavřel, že za popsané situace (kdy poškozený nedokázal tvrzený pokyn zpětně alespoň rámcově vyjádřit v jazyce, v němž mu měl být údajně sdělen osobou, která jiný jazyk neovládá) se nabízí, že buď byl poškozený přistižen při vědomé lži anebo u něho došlo k omylu spojenému s totální ztrátou paměti ve všech směrech, pro každý případ však na to měl soud reagovat uplatněním zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného, což se nestalo. Dále akcentoval, že odvolací soud argumentuje obecnou věrohodností poškozeného za situace, kdy původně byla spolu s ním (obviněným) stíhána též jednatelka společnosti, neboť poškozený původně vypověděl, že tento úkol mu zadali oba, ovšem v rámci hlavního líčení posléze uváděl, že tento úkol mu vlastně zadal pouze on (obviněný). Dodal, že o motivech takového jednání ve směru nutnosti označit za zadavatele pokynu alespoň jeho (obviněného) je možno spekulovat, je však zřejmé, že toto je významné pro otázku náhrady škody v řízení, které poškozený vede. Poté konstatoval, bez ohledu na to, že popírá a považuje za prokázané, že předmětný pracovní úkon poškozenému nezadal, že i Nejvyšší soud mu původně přisvědčil, že nelze ze skutkových závěrů soudů jednozna