6 Tdo 102/2009 — Nejvyšší soud

6 Tdo 102/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 3. 2009 Spisová značka:6 Tdo 102/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.102.2009.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 6 Tdo 102/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. března 2009 o dovolání, které podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného S. W. G., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 12 To 70/2008, jako soudu druhého stupně v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 77/2007, takto: I. Podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 12 To 70/2008, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. 1 T 77/2007, z r u š u j í . Současně s e z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Praze p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í : Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. 1 T 77/2007, bylo rozhodnuto takto: „Podle § 188 odst. 2 tr. řádu za použití § 172 odst. 2 písm. c) tr. řádu se trestní stíhání obviněného S. W. G., stíhaného pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zákona proto, že společně s A. S. J. I., v úmyslu obohatit se na úkor jiných, nejprve A. S. J. I. dne 12. 4. 1994 v P., S., založil firmu W. H. C., s.r.o., (dále W.H.C.) a následně obviněný S. W. G., jako jediný majitel firmy W. H. I., s.r.o. (dále W.H.I.), založil pobočky této společnosti v ČR – v P., P., H. K., B. a Z., a poté oba společně pod záminkou výhodného členství v cestovním členském klubu W. v době od června roku 1994 do konce roku 1995 vylákali od poškozených celkem 63.493.721,- Kč, a to tak, že vybírali zálohy od 1.000,- Kč do 70.000,- Kč na pravidelné dovolené v resortech ve Š. a v Ř. s tím, že nabízeli slevy a smyšlené výhody pro členy na základě zakoupení členských karet W. H. C., s.r.o., přičemž v řadě případů pobyty nebyly nasmlouvány ani zajištěny, ke klamání klientů k uzavření členství používali katalog cestovní kanceláře R. E. L. –K. K. P., N. se sídlem v A., používali videokazetu této společnosti a služby zde nabízené uváděli jako služby pro své cestovní kanceláře, což se nezakládalo na skutečnosti, vybrané finanční prostředky použili pro svou potřebu, a takto na pobočkách konkrétně vylákali od níže uvedených poškozených (specifikovaných dále v předmětném usnesení) níže uvedené finanční částky (vyčíslené dále v předmětném usnesení), zastavuje.“ O stížnosti, kterou proti tomuto usnesení podal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 12 To 70/2008, jímž tuto stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl. Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání v neprospěch obviněného S. W. G. (dále jen „obviněný“), přičemž uplatnila dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku nejprve stručně zrekapitulovala rozhodnutí soudů nižších stupňů. Poté prohlásila, že s argumenty Vrchního soudu v Praze a ani Krajského soudu v Praze se nelze ztotožnit. Rozvedla, že soudy dříve činné ve věci se v rámci svých shora citovaných rozhodnutí především zaobíraly délkou dosavadního řízení, a to zejména s ohledem na článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Upozornila, že podle tohoto ustanovení je každému zabezpečeno právo na spravedlivý proces, tedy právo, aby jeho záležitost byla mimo jiné v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, který rozhodne o oprávněnosti trestního obvinění. Dílčí součástí uvedeného práva je i právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, jehož podstatou je v oblasti trestního práva zejména zajištění rychlosti a zároveň tak i účinnosti trestního postihu. Poznamenala, že konkrétnějšími aspekty tohoto práva se zabýval především Evropský soud pro lidská práva, a to zejména pokud jde o vymezení délky přiměřené lhůty řízení. Byl přitom učiněn závěr, podle něhož přiměřenost délky trestního řízení musí být posuzována podle konkrétních okolností každého jednotlivého případu, zejména s ohledem na složitost věci, chování obviněného a chování příslušných státních orgánů. Uvedla, že v návaznosti na možná vzniklá porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě byl předmětem výkladu Evropského soudu pro lidská práva i článek 13 Úmluvy, podle něhož každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, a to i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva přitom vyplývá, že těmito prostředky mohou být (ve vztahu k článku 6 Úmluvy) zejména ústavní stížnost či žaloba na náhradu škody, v úvahu rovněž připadají i úpravy, které vyvozují z překročení přiměřené lhůty důsledky pro rozhodnutí ve formě zmírnění trestu. Dodala, že všechny uvedené postupy jsou přitom Evropským soudem pro lidská práva považovány za dostatečné. Poté zdůraznila, že však nikdy nebyl tímto soudem vysloven požadavek na zakotvení určitého prostředku v podobě povinnosti zastavit trestní stíhání, v jehož průběhu došlo k průtahům a překročení přiměřené lhůty řízení. V této souvislosti též odkázala na rozhodovací praxi Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“), jež podle ní vyznívá zcela shodně, viz např. nález ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. II. ÚS 32/03, nebo nález ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, podle něhož je současně - při citlivém posuzování přiměřenosti lhůty trvání trestního řízení - nutné mít na zřeteli ochranu práv poškozených. Následně konstatovala, že s ohledem na popsané skutečnosti je nepochybně možné souhlasit s názorem soudů dříve činných ve věci, podle kterého předmětné řízení trvá značně dlouhou dobu. Akceptovat lze i to, že na délce řízení nenese primárně vinu obviněný, neboť se nevyhýbá řízení, resp. souvisejícím úkonům, byť jeho nápomoc orgánům činným v trestním řízení (o které se konkrétně zmiňuje Krajský soud v Praze v rámci odůvodnění svého usnesení) je třeba – s ohledem na celkový postoj obviněného k vyslovenému obvinění – vnímat pouze omezeně. Vzápětí ale zdůraznila, že současně nelze přehlédnout, že předmětem řízení je skutek, jehož podstatou je 1.461 dílčích podvodných jednání vůči velkému množství poškozených, s celkovou škodou převyšující 60.000.000,- Kč. Dále připomněla, že trestní stíhání obviněného bylo zahájeno dne 29. 4. 1996, avšak pro další zjištěné dílčí útoky se tak stalo postupně dalšími opatřeními a usneseními ze dne 21. 5. 1996, 5. 6. 1996, 11. 6. 1997, 15. 9. 1997, 28. 6. 1999, 22. 11. 2004, 29. 9. 2005 a 10. 8. 2006. Původně spoluobviněný obviněného A. S. J. I., jehož věc byla vyloučena do samostatného řízení, jenž by však měl vystupovat i v řízení obviněného, a to jako svědek, je přes veškeré dosavadní úsilí orgánů činných v tomto řízení prozatím nedostupný. Byť tedy v určitých ohledech jistě mohlo být v řízení postupováno s větší rychlostí, není možné dosavadní délku řízení, pouze při zohlednění jejího časového vymezení, považovat za zcela evidentně nepřiměřenou a současně zaviněnou zřejmou nečinností orgánů činných v předmětném trestním řízení. Shledala, že již vůbec potom z délky řízení nelze vyvozovat důvod pro jeho ukončení, přičemž naznačené úvahy (týkající se délky řízení), je vzhledem k podstatě rozhodnutí, učiněných Krajským soudem v Praze a Vrchním soudem v Praze, nutné vnímat pouze okrajově. Jmenované soudy totiž vyslovily především názor, podle kterého byly ve věci dány podmínky pro postup ve smyslu § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř., tedy že údajně vzhledem k významu chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobu provedení činu a jeho následku, nebo okolnostem, za nichž byl čin spáchán, a vzhledem k chování obviněného po spáchání činu, je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo. Pro posouzení vzniku a existence tohoto stavu dosavadní délka řízení, resp. její přiměřenost, není s ohledem na znění citovaného ustanovení nijak bezprostředně významná. Pokud by k délce řízení proto mělo být v souvislostí s aplikací § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. vůbec přihlíženo, může se tak stát pouze v rámci širších souvislostí celé