6 Tdo 1055/2006 — Nejvyšší soud

6 Tdo 1055/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:265b/1e Datum rozhodnutí:30. 11. 2006 Spisová značka:6 Tdo 1055/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.1055.2006.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 6 Tdo 1055/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. listopadu 2006 dovolání, které podal obviněný A. H. T., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 6 To 216/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 8 T 180/2004, a rozhodl t a k t o : Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se z r u š u j e rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 6 To 216/2006. Současně se zrušují další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Plzni přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 8 T 180/2004, byl obviněný A. H. T. uznán vinným jednak trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a jednak trestným činem porušení předpisů o nálepkách k označení zboží podle § 148a odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. b) tr. zák., a to na skutkovém základě, jak je v rozhodnutí uveden. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 148 odst. 3 a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to 3531 kartonů cigaret zajištěných ve stodole dne 30. 7. 2003. Proti konstatovanému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný A. H. T. a státní zástupce. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 6 To 216/2006, byl k odvolání obviněného a státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. zrušen v celém rozsahu rozsudek soudu prvního stupně. Dále podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl, přičemž obviněný A. H. T. byl uznán vinným trestným činem porušení předpisů o nálepkách k označení zboží podle § 148a odst. 1 alinea druhá tr. zák., a to na skutkovém základě, že nejméně dne 30. července 2003 v D., ve stodole skladoval za účelem dalšího prodeje 3531 kartonů cigaret různých značek v celní hodnotě 194.910,- Kč, které nebyly označeny tabákovými nálepkami platnými v České republice, čímž porušil ustanovení § 40c odst. 1 zákona č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 148a odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Vůči tomuto rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný A. H. T. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. V odůvodnění svého podání obviněný předeslal, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Poukázal, že přestože v řízení před soudem prvního stupně nebyl proveden důkaz spisem Celního úřadu Karlovy Vary sp. zn. 793/04-21, TR-04/61/0017/T, Krajský soud v Plzni tento důkaz vyžádal a provedl. Z tohoto důkazu bylo zjištěno, že obviněný byl pro skutek, pro který bylo vedeno trestní řízení, stíhán, projednáván a postižen již správním orgánem, kdy byl uznán vinným ze spáchání jiného správního deliktu naplněním skutkové podstaty porušení § 4 odst. 1 zákona č. 303/1993 Sb., o zrušení státního tabákového monopolu a opatřeních s ním souvisejících. Za dané jednání mu byla příslušným správním orgánem podle § 7 odst. 2 písm. a) tohoto zákona vyměřena sankce spočívající v peněžité pokutě ve výši 100.000,- Kč, kterou řádně uhradil a dále podle § 8 odst. 1 zákona sankce propadnutí 706.200 kusů neoznačených cigaret v celkové hodnotě 353.100,- Kč. I přesto, že správní řízení bylo pravomocně skončeno a za své jednání byl obviněný potrestán, došlo jednak k zahájení trestního stíhání pro týž skutek a jednak k pravomocnému odsouzení jeho osoby napadeným rozsudkem, ačkoliv výše uvedená skutečnost byla soudu známa. Tedy za totožné jednání byl dvakrát potrestán. V další části svého podání obviněný poukázal na zásadu ne bis in idem zakotvenou v čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, v § 11 odst. 1 písm. f), g), h), j) tr. ř. Rovněž odkázal na čl. 14 odst. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod včetně znění jeho českého překladu publikovaného ve Sbírce zákonů. Podle jeho názoru bylo v daném případě nezbytné aplikovat ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod. Obviněný se též zabýval obsahem rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 11 Tdo 738/2003. Připomněl závěry tohoto rozhodnutí, že slovo delikt bylo v českém překladu zaměněno, a to na rozdíl od anglické či francouzské verze Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, za slovo trestný čin. Z tohoto důvodu je třeba zásadu ne bis in idem vztáhnout nejen na trestné činy, ale i na ostatní veřejnoprávní delikty trestněprávní povahy. Obviněný namítl, že předmětnou zásadu je nutno aplikovat i na osobu, jejíž přestupkové řízení pro určitý čin již meritorně skončilo rozhodnutím příslušného správního orgánu; tuto osobu není možné pro týž čin trestně stíhat a odsoudit, byť by byl nově tento čin kvalifikován jako trestný čin, zatímco v již skončeném přestupkovém řízení byl kvalifikován jako přestupek, resp. jako jiný správní delikt. Zdůraznil, že je osobou, která byla správním orgánem stíhána a došlo u ní k meritornímu rozhodnutí, přičemž následně byla pro týž čin stíhána v řízení trestním. Ačkoliv bylo jeho jednání nejprve posouzeno jako jiný správní delikt, následně došlo k tomu, že totéž jednání bylo kvalifikováno jako trestný čin. V daném případě nebylo rozhodnutí správního orgánu v rámci mimořádného opravného prostředku zrušeno, neboť jej A. H. T. ani nepodával; tudíž existuje současně vedle rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 6 To 216/2006, jímž byl uznán vinným ze spáchání trestného činu a pravomocně odsouzen k podmíněnému trestu. Podle obviněného je nepřípustné, aby za situace, kdy český právní řád jasně stanoví, co se považuje za trestný čin a co za přestupek, resp. jiný správní delikt, aby proti stejné osobě bylo vedeno jak řízení přestupkové, resp. správní, tak i řízení trestněprávní a v obou těchto řízeních došlo k potrestání této osoby za totožný skutek. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně a podle § 265m odst. 1 tr. ř. a § 223 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a čl. 4 odst. 1 Protokolu čl. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod publikované pod č. 209/1992 Sb. zastavil trestní stíhání jeho osoby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin podle §148a odst. 1 alinea druhá tr. zák. K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem. Podle jeho názoru je nutno argumentaci obsaženou v dovolání považovat za opodstatněnou, neboť zásadu ne bis in idem je na místě vztáhnout jak na činy patřící podle českého právního řádu mezi trestné činy, tak zásadně i na činy spadající mezi přestupky, a to ve všech kombinacích přicházejících mezi nimi v úvahu. Dále se státní zástupce v podrobnostech zabýval dosahem uplatnění zásady ne bis in idem v čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. V této souvislosti mimo jiné uvedl, že je rozhodující též otázka totožnosti činu, který je předmětem dvou řízení a rozhodnutí. Rovněž připomněl, že v teorii i praxi orgánů činných v trestním řízení v České republice se vychází z totožnosti skutku, nikoliv z totožnosti právní kvalifikace. Naopak Evropský soud pro lidská práva vychází z totožnosti právní kvalifikace, a nikoliv z totožnosti skutku, což ve svém důsledku rozsah použití zásady ne bis in idem omezuje. V kontextu posuzované věci státní zástupce uvedl, že z rozsudku Krajského soudu v Plzni je zřejmé, že při svém rozhodování odvolací so