6 Tdo 1796/2016 — Nejvyšší soud

6 Tdo 1796/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. l) tr.ř. Datum rozhodnutí:25. 1. 2017 Spisová značka:6 Tdo 1796/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.1796.2016.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Důvod dovolání pro právní vady rozhodnutí Maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání Úmysl nepřímý Dotčené předpisy:čl. § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. čl. § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:24. 4. 2017 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 2.5.2017IV.ÚS 1322/17prof. JUDr. Jan Musil, CSc.odmítnuto17.10.2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 6 Tdo 1796/2016-37 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 1. 2017 o dovolání, které podal obviněný J. H ., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 13 To 299/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 4 T 202/2015, t a k t o: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného J. H. o d m í t á. O d ů v o d n ě n í: I. 1. Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 4 T 202/2015, byl obviněný J. H. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že „dne 19. 10. 2015 ve 21:50 hodin bez závažného důvodu řídil na silnici č. ... v obci V. ve směru jízdy na obec S. V., okres N., osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Rapid NH, bílé barvy, r. z. ..., přičemž byl kontrolován hlídkou PČR a vozidlo řídil přesto, že mu byl trestním příkazem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. 5 T 98/2011, který nabyl právní moci dne 2. 9. 2011, uložen mimo jiné i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 2 roků od právní moci, přičemž usnesením téhož soudu ze dne 4. 10. 2012, sp. zn. 5 T 98/2011-66, které nabylo právní moci téhož dne, bylo vůči podezřelému podmíněně upuštěno od výkonu zbytku uvedeného trestu zákazu činnosti, spočívajícího v zákazu řízení všech motorových vozidel, avšak podezřelý věděl, že Okresní soud v Hradci Králové dne 30. 3. 2015 usnesením sp. zn. 5 T 98/2011-95, které nabylo právní moci dne 3. 4. 2015, rozhodl o vykonání zbytku uvedeného trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení všech motorových vozidel z výše uvedeného trestního příkazu.“ 2. Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání jednoho roku. 3. O odvolání obviněného bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 13 To 299/2016, tak, že odvoláním napadený rozsudek byl podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen ve výroku o trestu zákazu činnosti. II. 4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, jakož i na tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž pro to byly splněny podmínky stanovené zákonem. 5. Předně namítl, že ve výrokové části rozhodnutí soudu druhého stupně absentuje ta část výroku, kterým by byl potvrzen odvoláním napadený rozsudek nalézacího soudu. Z této části rozhodnutí odvolacího soudu tak nelze žádným rozumným způsobem seznat potvrzení nezrušené části prvostupňového rozsudku, nýbrž jej lze dovodit toliko nepřímo z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, což ho činí nepřezkoumatelným, neboť za závaznou část rozhodnutí se považuje pouze část výroková. K tomu poukázal na § 123 tr. ř. s tím, že by v dané věci postačoval výrok, že části rozhodnutí nalézacího soudu, které nebyly změněny či zrušeny, se odvolacím soudem potvrzují, neboť pouze takový výrok poskytne účastníkům řízení jistotu, jakým způsobem státní moc rozhodla. 6. Dále konstatoval, že soud druhého stupně se řádným způsobem nevypořádal s jeho odvolacími námitkami, když v odůvodnění napadeného usnesení pouze mechanicky zopakoval převážnou část odůvodnění svého (prvního) zrušujícího rozhodnutí ze dne 22. 3. 2016, a odvolací námitky obviněného tak žádným způsobem nevyvrátil či neuvedl na pravou míru. Takový postup soudu druhého stupně označil za rozporný se zákonem, ale především se základními zásadami demokratického právního státu, jakož i se zásadami práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Obviněný proto v podaném dovolání znova zopakoval námitky, s nimiž se podle jeho mínění soudy nižších stupňů žádným způsobem nevypořádaly. V této souvislosti prvně zpochybnil řádnost jeho poučení v předchozím řízení vedeném u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 5 T 98/2011 o možnosti podání opravného prostředku proti jeho rozhodnutí ze dne 30. 3. 2015 (dále jen „rozhodnutí Okresního soudu v Hradci Králové“) a namítl, že tato okolnost nebyla předmětem dokazování v řízení před soudy nižších stupňů, které proto v tomto směru nemohou činit žádné skutkové závěry. Opakovaně vytknul způsob i formu poučení ze strany Okresního soudu v Hradci Králové, jelikož tímto byl pouze dotázán, zda si ponechá lhůtu k „odvolání“ a po skončení veřejného zasedání mu k jeho žádosti, zda může obdržet nějaké písemné vyhotovení o průběhu jednání a rozhodnutí soudu, popř. nahlédnout do spisu, bylo soudem sděleno, že nahlížet může po písemném vyhotovení rozhodnutí, které mu bude doručeno do jeho datové schránky. Obviněný tak jako průměrně rozumná osoba nemohl dostatečně jasně a zřetelně pochopit, od kdy běží lhůta k podání opravného prostředku, ani jak je tato lhůta dlouhá. Dále namítl, že nebyl a ani nemohl být srozuměn s tím, že jeho stížnost proti rozhodnutí Okresního soudu v Hradci Králové byla podána opožděně, neboť byl subjektivně přesvědčen o tom, že opravný prostředek podal řádně a včas. Skutečnosti, že není oprávněn řídit motorová vozidla, si totiž mohl být vědom až po seznámení s rozhodnutím o svém opravném prostředku, poněvadž jedinou autoritou oprávněnou rozhodnout o důvodnosti opravného prostředku byl v daném případě pouze Krajský soud v Hradci Králové, který měl zákonnou povinnost seznámit s tímto rozhodnutím i podezřelého, takže doručení jeho usnesení nemá pouze deklaratorní charakter, jak v této věci nesprávně dovodil odvolací soud, nýbrž charakter konstitutivní, neboť teprve doručení tohoto usnesení zakládá práva a povinnosti s tím spojená (mj. právo podat proti tomuto usnesení v zákonem stanovené lhůtě opravný prostředek, např. dovolání, či ústavní stížnost). V uvedených souvislostech označil § 137 odst. 1 tr. ř. za anomálii v celém právním řádu, jelikož praxí uznávanou a obecně vžitou skutečností je, že počátek běhu lhůty k podání opravného prostředku proti písemnému vyhotovení rozhodnutí daného orgánu počíná běžet od okamžiku doručení takového rozhodnutí, takže průměrně rozumný občan po právu očekává, že je oprávněn se proti rozhodnutí „odvolat“ ve stanovené lhůtě poté, co mu bude řádně doručeno jeho písemné vyhotovení. Další výhradu směřoval vůči tvrzení uvedenému ve skutkové větě napadeného rozsudku, podle kterého věděl, že rozhodnutí Okresního soudu v Hradci Králové již nabylo právní moci, přičemž však z odůvodnění (prvního) zrušujícího usnesení odvolacího soudu plyne, že obviněný nevěděl, že se svým jednáním dopouští nedovoleného jednání, ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět mohl a měl, ovšem v takovém případě by se jednalo pouze o nevědomou nedbalost, která je pro naplnění subjektivní stránky přečinu kladenému mu za vinu, nedostatečná. 7. Následně namítl, že o vině a trestu bylo de facto rozhodnuto již usnesením Krajského soudu v Praze, kterým byl zrušen původní zprošťující rozsudek nalézacího soudu a ve kterém odvolací soud změnil zjištění nalézacího soudu o tom, že obviněný o nařízení zbytku trestu zákazu činnosti nevěděl, a to bez provedení jakéhokoliv dokazování. Za rozhodující pro objasnění této skutečnosti přitom označil zjištění, zda a jak byl poučen o možnosti podání stížnosti proti rozhodnutí Okresního soudu v Hradci Králové, k čemuž podle jeho názoru nebylo prováděno žádné dokazování, jakož i zjištění, zda a jak mu bylo doručeno rozhodnutí „