6 Tdo 747/2010 — Nejvyšší soud

6 Tdo 747/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:265b/1g Datum rozhodnutí:28. 7. 2010 Spisová značka:6 Tdo 747/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.747.2010.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Trest Dotčené předpisy:§ 219 odst. 2 tr. zák. § 241 tr. zák. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:29. 9. 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 6 Tdo 747/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. července 2010 o dovolání obviněného R. O . , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 2. 2010, č. j. 4 To 1/2010-867, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně, pod sp. zn. 53 T 12/2009, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 2. 2010, č. j. 4 To 1/2010-867, byl z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2009, č. j. 53 T 12/2009-807, kterým byl obviněný R. O. uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. b), h) tr. zák. (bod 1 výroku rozsudku), trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. (bod 2 a 3 výroku rozsudku), trestným činem omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1, odst. 2, odst. 4 tr. zák. (bod 3 výroku rozsudku) jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 219 odst. 2 tr. zák. za použití § 29 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. k výjimečnému úhrnnému trestu odnětí svobody na doživotí, když pro výkon uloženého trestu byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, dále mu bylo podle § 72a odst. 2 tr. zák. uloženo ochranné opatření – zabezpečovací detence a o náhradě škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 1 tr. ř. a nově bylo podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. b), h) tr. zák. (bod 1), trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák. (bod 2 a 4) a trestným činem omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1, 4 tr. zák. (bod 3), a to jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle § 219 odst. 2 tr. zák., za použití § 29 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák., k výjimečnému úhrnnému trestu odnětí svobody na doživotí, když pro výkon uloženého trestu byl obviněný podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, dále mu bylo uloženo podle § 72a odst. 2 tr. zák. ochranné opatření – zabezpečovací detence a o povinnosti k náhradě škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 1 tr. ř. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 2. 2010, č. j. 4 To 1/2010-867, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dále dovolání s odkazem na § 265b odst. 2 tr. ř. V podaném dovolání poukazuje na to, že podle jeho mínění nebyl trestný čin vraždy jasně prokázán, když z výpovědi svědkyně C. nevyplynulo, že by viděla jak obviněný poškozeného L. bodl a usmrtil. Sám obviněný uvádí, že poškozeného nebodl a sám neví, kde se v současné době poškozený nachází. Další výhrady vznáší k zajištěným krevním stopám (DNA poškozeného), zajištěných na dveřích vedoucích z domu do dvora, z čehož dovozuje, že poškozený sám místnost opustil. Je podle názoru obviněného zarážející, že na kosterních pozůstatcích nebylo zjištěno DNA, avšak na kosterních pozůstatcích byly zjištěny pachové stopy, shodné s pachovými stopami z oblečení poškozeného. Ve vztahu k výroku o trestu poukazuje na trestní stíhání proti jeho osobě z roku 1991 pro trestný čin znásilnění podle § 241 tr. zák., kdy byl obžaloby zproštěn, když znalci u něj zjistili vymizelé ovládací schopnosti v důsledku prenatálního organického poškození mozku. V návaznosti na tyto skutečnosti navrhoval prostřednictvím obhájce vypracování revizního znaleckého posudku, vzhledem k tomu, že znalci, kteří vypracovali posudek v předmětné trestní věci, závěry posudku z roku 1991 odmítli. V této souvislosti argumentuje tím, že pokud skutečně trpí poruchou sexuální preference typu agresivní sadismus, musela se tato porucha odrazit již v prvotním útoku proti poškozenému L. (snaha usnadnit sexuálně motivovaný trestný čin), tudíž i v případě prokázání trestného činu vraždy by se muselo jednat o podstatné snížení jeho ovládacích schopností, což by muselo vést k jinému výroku o vině. Další výhrady obviněný směřoval proti užití trestního zákona účinného v době, kdy trestný čin spáchal. Podle jeho názoru „může odvolací soud měnit napadený rozsudek pouze na podkladě odvolání státního zástupce, který však odvolání nepodal, tudíž horní hranice trestní sazby nemůže být hodnotícím kritériem pro použití trestního zákona či trestního zákoníku“. Z pohledu § 27 trestního zákoníku právě zmenšená příčetnost by měla vést i při ponechání výroku o vině k úvaze o určitém snížení trestu. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ke dni rozhodování nebylo Nejvyššímu soudu doručeno. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovola