6 Tdo 759/2004 — Nejvyšší soud

6 Tdo 759/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 6. 2004 Spisová značka:6 Tdo 759/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:6.TDO.759.2004.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 6 Tdo 759/2004 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. června 2004 o dovolání obviněného R. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici B., a obviněného S. R., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici B., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 11. 2002, č. j. 2 To 77/2002-1802, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 11/2000, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných o d m í t a j í . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2002, č. j. 2 T 11/2000-1367, byli obvinění R. S. a S. R. uznáni vinnými trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8 odst. 1, § 148 odst. 2, 3 písm. c) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a podle § 148 odst. 3 tr. zák. byl oběma obviněným uložen trest odnětí svobody v trvání 3,5 (tří a půl) roku. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. pro výkon uloženého trestu byli obvinění zařazeni do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. jim byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru koupě zboží za účelem jeho dalšího prodej a prodej na dobu 5 (pěti) let. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byl český stát, zastoupený F. ú. V. M., odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Z podnětu odvolání obviněného R. S. a obviněného S. R. a odvolání krajského státního zástupce v Brně byl napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d) tr. ř. odvolacím soudem zrušen v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 5. 11. 2002, č. j. 2 To 77/2002-1802, nově rozhodl tak, že oba obviněné uznal vinnými pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 148 odst. 1, 2, 3 písm. c) tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Podle § 148 odst. 3 tr. zák. byl obviněným uložen trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků a 6 (šesti) měsíců, přičemž pro výkon uloženého trestu byli podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazeni do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněným uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu 5 (pěti) let. Oproti tomu byli obvinění R. S. a S. R. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 3. 5. 2000, sp. zn. 2 KZv 250/97, pro skutek pod bodem III/písm. a) obžaloby, v němž obžaloba spatřovala dílčí útok pokračujícího trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 148 odst. 1, 3 tr. zák., ve znění zákona č. 290/1993 Sb., dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byl český stát, zastoupený F. ú. V. M., odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení před jiným příslušným orgánem. Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu obvinění podali prostřednictvím téhož obhájce dovolání, která opřeli o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. V naprostém rozporu s civilním právem je podle názoru obviněných konstatování odvolacího soudu, podle něhož ke zrušení zdanitelného plnění došlo z důvodu, že jim dodavatel automobilů společnost Š. I., a. s. M. B., tyto pro nesolventnost odebrala a zaslal jim dobropisy a storno faktury, které nezahrnuli do účetnictví své společnosti. Tvrdí, že k žádnému zrušení zdanitelného plnění nedošlo, tudíž v dané době obvinění neměli ani nemohli mít, byť nepřímý úmysl, se něčeho dopustit. Rovněž závěr odvolacího soudu, spočívající v tom, že pokud kupující neuhradí kupní cenu, musí odebrané zboží vrátit, jinak by mu vznikl neoprávněný prospěch, nevychází ze zákona, ale jde o „právní větu, kterou si vytvořil soud“. Obvinění odmítají tvrzení, že by nejpozději v měsíci březnu 1995 věděli, že jimi uskutečněný nákup automobilů byl zrušen, protože o ničem takovém nevěděli, a taktéž z právního pohledu tento závěr nemá oporu v zákoně. V těchto souvislostech se obvinění domnívají, že jim nebyl prokázán úmysl trestný čin spáchat. Absentuje-li subjektivní stránka trestného činu, nelze potom učinit závěr, že byl spáchán úmyslný trestný čin. Nejvyššímu soudu obvinění doporučili seznámit se stanoviskem daňového poradce ing. K. Š. Toto stanovisko bylo k dovoláním přiloženo. V závěrečném petitu obvinění navrhli Nejvyššímu soudu, aby rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 2 To 77/2002, zrušil a obviněné obžaloby Krajského státního zastupitelství v Brně, sp. zn. 2 KZv 250/97, pro skutek uvedený v bodě III/b) zprostil. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně k dovolání obviněných uvedla, že ačkoliv obvinění zdůrazňují, že meze použitého dovolacího důvodu jsou dány stávajícím skutkovým zjištěním, svému záměru při uplatněné argumentaci nedostáli, neboť polemizují s jednotlivými částmi odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, přičemž popírají skutkový závěr, zda došlo ke zrušení zdanitelného plnění jako právní skutečnosti rozhodné pro rozsah jak jejich daňové povinnosti, tak i pro získání daňové výhody. Na tomto podkladě potom vytvářejí svůj závěr o chybějících důkazních podkladech pro naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu. Nesprávné právní posouzení dovozují z toho, že při akceptování daného skutkového stavu nebylo zjištěno jejich úmyslné jednání ani v jedné z možných zákonných forem. Úvahy soudu obsažené v napadeném rozsudku označují jako „dedukce bez jasného a konkrétního podkladu“. Podle státní zástupkyně je tedy zřejmé, že cestou námitek proti způsobu hodnocení opatřených důkazních prostředků namítají absenci subjektivní stránky trestného činu a navrhují vydání zprošťujícího výroku. Ani samostatně a bez uvedené návaznosti uplatněná námitka nedostatku zavinění na jejich straně by nemohla vést ke zvrácení závěru o jejich vině. Jak je patrno z popisu skutku obou pokračujících daňových útoků, je povědomost obou dovolatelů o zrušení zdanitelného plnění jako skutečnosti rozhodné z hlediska jejich daňové povinnosti a oprávněnosti jim poskytnuté daňové výhody zcela nepochybná. V závěrečném návrhu státní zástupkyně navrhla dovolání obviněných podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout. Toto rozhodnutí lze v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinit v neveřejném zasedání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a shledal, že dovolání jsou ve smyslu § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustná, byla podána osobami oprávněnými podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř., prostřednictvím obhájce, tj. v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla podle § 265e tr. ř. zachována. Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomuto dovolacímu důvodu je nezbytné uvést, že je koncipován tak, že v jeho rámci mohou být dovolacím soudem přezkoumávány pouze otázky, které souvisí buď s právní kvalifikací skutku nebo s hmotně právním posouzením otázky mající význam z hlediska hmotného práva. Z takto koncipovaného dovolacího důvodu vyplývá, že v mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně posouzen jako trestný čin, ačkoli nešlo o žádný trestný čin nebo šlo o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Dovolání je mimořádný opravný prostředek a s ohledem na tuto skutečnost je nezbytné konstatovat, že Nejvyšší soud není další odvolací instancí, která by v rámci dovolacího řízení měla nahrazovat, případně doplňovat činnost nalézacího soudu, provádět procesní úkony směřující do oblasti skutkových zjištění, hodnocení důkazů či doplňovat dokazování. Z výše uvedeného vyplývá, že východiskem pro právní kvalifikaci je popis skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině. Námitky procesního charakteru pak nemohou naplňovat tento dovolací důvod. Nutno dodat, že ve světle uplatněných námitek obvinění odkázali na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze v té části, která souvisí s právní kvalifikací skutku, ačkoliv vznáší výhrady k posuzování okolností majících význam z hlediska