6 Tdo 818/2010 — Nejvyšší soud

6 Tdo 818/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:265b/1g Datum rozhodnutí:29. 9. 2010 Spisová značka:6 Tdo 818/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.818.2010.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Porušování domovní svobody Dotčené předpisy:§ 238 tr. zák. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:17. 12. 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 6 Tdo 818/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. září 2010 o dovolání obviněného J. Š . , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 2. 2010, č. j. 7 To 27/2010-187, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 6 T 73/2009, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 2. 2010, č. j. 7 To 27/2010-187, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 17. 12. 2009, č. j. 6 T 73/2009-171. Tímto rozsudkem byl obviněný J. Š. uznán vinným trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák. Za tento trestný čin mu byl podle § 238 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, přičemž podle § 58 odst. 1 tr. zák. a podle § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Dovolání obviněný opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Namítá, že po zhodnocení situace na místě provedení výkonu rozhodnutí dospěl k názoru, že je oprávněn i vstoupit i do dalších prostor domu než do těch, které dle nájemní smlouvy byly pronajaty dlužníkovi Ing. B. M. K tomu uvádí, že prostory, které měl mít dlužník v užívání, zcela neodpovídaly běžnému užívání v rámci obvyklého způsobu života. Jedna obytná místnost obsahovala pouze jednu postel, ačkoliv dlužník tvrdil, že tuto místnost obývá se svou manželkou. Dále poukazuje na to, že svědek D. M. mu sdělil, že jeho otec Ing. B. M. má běžně přístup i do zbývajících částí rodinného domu. Upozorňuje na to, že nájemní smlouva, v níž jsou vymezeny prostory k užívání dlužníka, byla uzavřena až po vzniku pohledávky vymáhané Exekutorským úřadem v P. a že na dlužníka Ing. B. M. je vedeno nejméně 10 dalších exekucí. Má za to, že pokud svědek D. M. uvedl, že se jeho otec – dlužník Ing. B. M. zcela běžně pohybuje i po zbytku domu, lze je tudíž považovat za místnosti povinného ve smyslu § 325a o. s. ř. Dodal, že po shlédnutí místnosti, kterou má dlužník M. určenu k obývání, je zřejmé, že jako jediná k obývání rozhodně sloužit nemůže. Domnívá se, že oprávněně vyhodnotil situaci tak, že konstatování svědka D. M. a Ing. B. M. je účelové a uváděné s jediným cílem, a to znemožnit výkon rozhodnutí. Předloženou nájemní smlouvu považuje za účelovou, neboť zjevně v ní vůle nebyla projevena vážně, nýbrž účelově, a tudíž je neplatná. Uzavírá, že žádná ustanovení občanského soudního řádu ani trestní zákon neporušil a má za to, že se jednání, ve kterém by bylo možno spatřovat naplnění skutkové podstaty trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák., nemohl dopustit. Ze shora uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 2. 2010, sp. zn. 7 To 27/2010, a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Konstatoval, že z hlediska existence formálních znaků trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák. je významná otázka, zda bylo možno místnost, do které dovolatel vstoupil, považovat za místnost povinného. Z provedeného dokazování vyplývá, že faktické užívání prostor v předmětném domě povinným Ing. B. M. bylo širší, než by vyplývalo z písemně uzavřené nájemní smlouvy. Svědek D. M. totiž u hlavního líčení dne 21. 5. 2009 uvedl, že jeho otec, tj. povinný Ing. B. M., má přístup do všech místností domu. V případě, že povinný bydlí v domě nebo bytě jiného, lze podle názoru státního zástupce za místnosti povinného považovat nejen ty prostory, kterých se týká formálně uzavřená nájemní smlouva, ale všechny místnosti, které povinný fakticky užívá na základě třeba i konkludentního souhlasu vlastníka domu nebo bytu. Jak dále státní zástupce uvedl, opačný výklad by vskutku mohl vést k tomu, že povinný by v součinnosti s vlastníkem objektu účelovým uzavřením nájemní smlouvy týkající se jen malé části prostor, které ve skutečnosti užívá, mohl zmařit provedení exekuce. Podotkl, že některé okolnosti předmětné trestní věci nevylučují ani závěr, že smlouva mezi M. ml. a M. st. byla skutečně uzavřena účelově, když např. z citované výpovědi D. M. vyplývá, že povinný Ing. B. M. neplatil žádné nájemné. Dodal, že z hlediska právní kvalifikace podle § 238 odst. 1 tr. zák. není rozhodná otázka vlastnictví označeného televizoru a DVD přehrávače, neboť tato okolnost se netýká žádného ze znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 238 odst. 1 tr. zák., věci povinného se mohou nacházet kdekoli a naproti tomu i v prostorách nepochybně náležejících povinnému se mohou nacházet movité věci vlastnicky patřící třetím osobám. Podle názoru státního zástupce je třeba na věc pohlížet i z hlediska zásady subsidiarity trestní represe, která byla výslovně zakotvena v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, a též na již v dřívější době judikaturou Ústavního i Nejvyššího soudu proklamovanou zásadu trestního postihu jako krajního prostředku ochrany občanskoprávních vztahů. Tyto zásady zcela nevylučují trestní postih exekutora, popř. jeho zaměstnance za trestný čin podle § 238 tr. zák. (nyní § 178 tr. zákoníku), avšak takovýto postih bude na místě v případě zjevného překročení jeho práv exekutorem nebo jiným vykonavatelem (např. v situaci, kdy by exekutor provedl proti vůli vlastníka či oprávněného nájemce tzv. mobiliární exekuci v bytě, ke kterému povinný nemá žádný vlastnický nebo nájemní vztah, ani fakticky v něm nebydlí a nikdy nebydlel, nemá zde žádné věci a byt pouze někdy v minulosti označil jako svoji adresu pro doručování písemností). V případě sporného postupu exekutora za situace, kdy nejsou zcela jasná vlastnická a užívací práva k prostorám, kde je exekuce prováděna k movitým věcem tam se nacházejícím, je na místě, aby dotčené osoby využily k ochraně svých práv především prostředků práva civilního, zejména tzv. vylučovací žalobu, která ostatně byla v předmětné věci uplatněna (str. 4 rozhodnutí odvolacího soudu). Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 2. 2010, sp. zn. 7 To 27/2010, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 6 T 73/2009, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kte