6 Tdo 911/2002 — Nejvyšší soud

6 Tdo 911/2002 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 6. 2003 Spisová značka:6 Tdo 911/2002 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:6.TDO.911.2002.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 6 Tdo 911/2002 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. června 2003 dovolání, které podal obviněný JUDr. D. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2002, sp. zn. 5 To 44/02, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 30/2000, a rozhodl podle § 265k odst. 1, 2, § 265l odst. 1 tr. ř. t a k t o: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2002, sp. zn. 5 To 44/02, se ohledně obviněného JUDr. D. H. z r u š u j e jednak v části, v níž zůstal v případě jmenovaného nezměněn rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. 3 T 30/2000, a dále ve výroku o trestu, který byl v odvolacím řízení obviněnému uložen za trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Současně se zrušují další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Vrchnímu soudu v Praze se p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. 3 T 30/2000, byl obviněný JUDr. D. H. uznán vinným: 1. trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., ve znění účinném od 1. 1. 2002, protože dne 26. 3. 1996 v P., poté, co jako jednatel obchodní společnosti Q. L., s. r. o., se sídlem P., uzavřel s obchodní společností T. p., s. r. o., se sídlem P., mandátní smlouvu, kterou se zavázal zajistit veškerou konzultační činnost spojenou se zajištěním kapitálového úvěru ve výši do 12 mil. USD nejpozději do 20. listopadu 1996 s maximálním úrokem do 8% na dobu splatnosti 10ti let, přičemž za tímto účelem mu byla společností T. p., s. r. o., poskytnuta dne 28. 3. 1996 částka 600.000,- Kč prostřednictvím bankovního převodu, dále 2. 4. 1996 v hotovosti částka 1 mil. Kč, 26. 4. 1996 v hotovosti částka 2 mil. Kč a 4. 10. 1996 částka 500.000,- Kč v hotovosti, celkem tedy 4.100.000,- Kč, úvěr nezajistil, přičemž vyúčtoval T. p., s. r. o., pouze vynaložení částky 500.000,- Kč ve prospěch V. T. a dalších 500.000,- Kč ve prospěch Ing. H. H., přičemž zbytek částky ve výši 3.100.000,- Kč použil pro svoji potřebu a potřeby svého podnikání, přičemž společnosti T. p., s. r. o., způsobil škodu ve výši nejméně 3.100.000,- Kč, 2. společně s obviněnou J. H. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ve znění účinném od 1. 1. 2002. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 248 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let nepodmíněně, přičemž podle § 39a odst. 3 tr. zák. byl pro jeho výkon zařazen do věznice s dozorem. Tímtéž rozsudkem byla rovněž odsouzena obviněná J. H. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému JUDr. D. H. uložena povinnost zaplatit náhradu škody poškozené společnosti T. p., s. r. o., P., v částce 3.100.000,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená společnost odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným JUDr. D. H. a J. H. uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně náhradu škody poškozené T. S., ve výši 1.400.000,- Kč. Proti tomuto rozsudku podali obvinění JUDr. D. H. a J. H. odvolání. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2002, sp. zn. 5 To 44/02, byl k odvolání obviněných podle § 258 odst. 1 písm. a), c), odst. 2 tr. ř. zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. 3 T 30/2000, a to ohledně obviněného JUDr. D. H. ve výroku o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody poškozené T. S. a v případě obviněné J. H. v celém rozsahu. Dále podle § 259 odst. 3 tr. ř. učinil odvolací soud vlastní rozhodnutí. Obviněný JUDr. D. H. byl odsouzen za trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., jímž byl uznán vinným napadeným rozsudkem, a to podle § 248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří let, přičemž podle § 39a odst. 3 tr. zák. byl pro jeho výkon zařazen do věznice s dozorem. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla v rozsahu zrušení věc vrácena Městskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Proti citovaným soudním rozhodnutím podal obviněný JUDr. D. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání, kterým napadl výroky o vině, trestu a náhradě škody. V případě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. 3 T 30/2000, dovolatel napadá výrok v bodě 1., jímž byl uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a výrok, kterým mu byla uložena povinnost zaplatit náhradu škody společnosti T. p., s. r. o., v částce 3.100.000,- Kč; ohledně rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2002, sp. zn. 5 To 44/02, napadá výroky navazující na pravomocnou část rozsudku soudu prvního stupně. Mimořádný opravný prostředek obviněný opřel o důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru soud druhého stupně nevyhověl jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně v bodě 1., aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí a rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku v důsledku nesprávného hmotně právního posouzení. Obviněný namítá, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily skutek nejen z hlediska trestního práva, ale především nepřihlížely k hmotně právní úpravě smluvního vztahu mezi společnostmi T. p., s. r. o., (mandant) a Q. L., s. r. o., (mandatář) založeného mandátní smlouvou. Konstatuje, že touto smlouvou se mandatář zavázal zajistit pro mandanta veškerou konzultační činnost spojenou se zajištěním kapitálového úvěru. Tvrdí, že tuto povinnost mandatář splnil, neboť zajistil obsáhlá jednání mezi zahraničními subjekty zabývajícími se poskytováním úvěrů a mandantem. Rovněž zajistil pro poskytnutí úvěrů hodnotící materiály ekonomické povahy, a to podle požadavků zahraničních bank a jejich zástupců. Smluvně byl zainteresován provizí na případném reálném získání úvěru pro mandanta. Obviněný zdůrazňuje, že on jako fyzická osoba a ani společnost Q. L., s. r. o., se nezavázali takovým způsobem, že by zařízení poskytnutí úvěru bylo jejich osobním závazkem. V této souvislosti uvádí, že mandant byl srozuměn s tím, že úvěr budou zajišťovat osoby odlišné od mandatáře a že budou prověřovat jeho interní ekonomickou situaci. Těmto zjišťováním a posuzováním se mandant podrobil. Rovněž poskytl potřebnou součinnost např. předáním písemných dokladů včetně auditu firmy a byl srozuměn s tím, že bude hradit náklady zahraničních subjektů. Dále obviněný v podrobnostech popisuje, jak byly náklady v mandátní smlouvě rozděleny, přičemž neměly převýšit částku 4, 5 mil. Kč. Pro účet mandatáře byla z této sumy určena „záloha na náklady spojené s vyřízením požadovaného úvěru ve výši 600.000,- Kč“. Způsob čerpání zbývající částky byl smluvně upraven tím způsobem, že mandant bude skládat částky určené mandatářem k zaplacení expertiz a přímých nákladů vzniklých v procesu jednání se zahraničním investorem. Nebylo ujednáno, že by o vynakládání těchto částek měl mandatář vést jakoukoli evidenci a mandantovi je vyúčtovat. Obviněný zdůrazňuje, že smlouva záměrně rozlišovala v celkových předpokládaných nákladech jednak samostatně zálohu pro mandatáře a dále samostatně částky určené k zaplacení nákladů vzniklých v procesu jednání se zahraničním investorem. Případné vrácení vynaložených finančních prostředků bylo smluvně stanoveno jen u výše uvedené zálohy, a to pouze pokud ke splnění závazku nedojde vinou mandatáře. Podle obviněného se o tuto situaci nejednalo, a proto povinnost vrátit zálohu nevznikla. Konstatuje, že mandatář se nezaručil za splnění závazků převzatých jinými osobami v souvislosti se zařizováním úvěru, a proto ve smyslu § 573 obch. zák. neodpovídá za případné porušení závazků zahraničními subjekty. Rovněž uvádí, že není-li smluvně dohodnuto jinak, nenese odpovědnost za to, zda činnost, kterou pro mandanta vykonával, přinesla očekávaný výsledek či nikoliv; v této souvislosti poukazuje na znění § 571 odst. 2 obch. zák. Podle jeho názoru z popsaných skutečností vyplývá, že smluvní podmínky předmětné mandátní smlouvy byly splněny. Obviněný tvrdí, že neměl povinnost