6 Tdo 949/2009 — Nejvyšší soud

6 Tdo 949/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 12. 2009 Spisová značka:6 Tdo 949/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.949.2009.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 6 Tdo 949/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. prosince 2009 o dovolání, které podal obviněný B. K., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 5. 2008, sp. zn. 3 To 194/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 156/2007, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 11 T 156/2007, byl obviněný B. K. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že: „v P. dne 24. 4. 2006 jako jednatel společnosti K. U. s.r.o., se sídlem Ch., ul. L., IČO, se společností D. L. a.s., se sídlem v B., ul. Ú., IČO, uzavřel: - smlouvu o úvěru č. na vozidlo Škoda Octavia, VIN, které fyzicky převzal dle Předávacího protokolu dne 12. 5. 2006 ve společnosti H. a.s., ul. P., P., za podmínek, že z celkové pořizovací ceny ve výši 512.939,- Kč, měl uhradit část kupní ceny ve výši 51.293,- Kč jako akontaci, což však neučinil, zbývající část uhradila společnost D. L. a.s. ve výši 461.645,- Kč, později zaplatil již jen jedinou splátku ve výši 9.645,- Kč dle splátkového kalendáře; do současnosti vlastníkovi vozidla společnosti D. L. a.s. jiné částky neuhradil a předmětné vozidlo nemá; - smlouvu o úvěru č. na vozidlo zn. Škoda Octavia, VIN, které fyzicky převzal dle Předávacího protokolu dne 12. 5. 2006 ve společnosti H. a.s., ul. P., P., za podmínek, že z celkové pořizovací ceny ve výši 528.158,- Kč, měl uhradit část kupní ceny ve výši 52.815,- Kč jako akontaci, což však neučinil, zbývající část uhradila společnost D. L. a.s. ve výši 475.342,- Kč, později zaplatil již jen jedinou splátku ve výši 9.932,- Kč dle splátkového kalendáře; do současnosti vlastníkovi vozidla společnosti D. L. a.s. jiné částky neuhradil a předmětné vozidlo nemá; - smlouvu o úvěru č. na vozidlo Škoda Octavia, VIN, které fyzicky převzal dle Předávacího protokolu dne 12. 5. 2006 ve společnosti H. a.s., ul. P., P., za podmínek, že z celkové pořizovací ceny ve výši 517.300,- Kč měl uhradit část kupní ceny ve výši 51.730,- Kč jako akontaci, což však neučinil, zbývající část uhradila společnost D. L. a.s. ve výši 465.570,- Kč, později zaplatil již jen jedinou splátku ve výši 9.727,- Kč dle splátkového kalendáře; do současnosti vlastníkovi vozidla společnosti D. L. a.s. jiné částky neuhradil a předmětné vozidlo nemá; přičemž již v době uzavření předmětných úvěrových smluv, jakož i následně dne 24. 4. 2006 v B. při sjednání Smluv o zajišťovacím převodu práva věděl, že dohodnuté finanční splátky hradit nebude, tedy úmyslně vylákal, poskytnutím nepravdivých informací o budoucí úhradě leasingových splátek od společnosti D. L. a.s. finanční prostředky na zakoupení vozidel, kdy se všemi předmětnými vozidly naložil doposud nezjištěným způsobem, čímž společnosti D. L. a.s., se sídlem B., ul. Ú., jako vlastníkovi těchto vozidel způsobil celkovou škodu ve výši nejméně 1.373.253,- Kč“. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle § 60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí statutárních orgánů obchodních společností a družstev na dobu pěti let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti D. L. a.s. částku 1.373.253,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená společnost odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. O odvolání, které proti předmětnému rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně. Rozsudkem ze dne 7. 5. 2008, sp. zn. 3 To 194/2008, z podnětu podaného odvolání podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. sám ve věci znovu rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti D. L., a.s., částku 682.084,- Kč s tím, že podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozenou společnost se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný namítl, že bylo prokázáno, že uzavřel dne 24. 4. 2006 nejenom smlouvy o úvěru a smlouvy o zajišťovacím převodu práva, ale i tzv. zajišťovací směnky, které byly podmínkou uzavření předmětných smluv. Jestliže tedy dospěl soud prvního stupně k závěru, že okolnost podpisu směnek je z hlediska trestného činu podvodu pouze formálním jednáním, kterým obviněný navenek deklaroval svoji odpovědnost, avšak ve skutečnosti zamlčel pravou podstatu a cíl svého jednání, a odvolací soud tuto skutečnost akceptoval, je nutno odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 770 v sešitě č. 13/2005, podle kterého vylákání půjčky za použití tzv. zajišťovací směnky je za splnění dalších podmínek trestným činem podvodu spáchaným prostřednictvím směnky ve smyslu § 17 odst. 1 písm. b) tr. ř., pokud taková směnka měla sloužit jako jeden z prostředků - vedle uzavřené smlouvy o půjčce a nepravdivých tvrzení - k získání peněz. V návaznosti na to obviněný dovodil, že soud prvního stupně měl po daných skutkových zjištěních a po zhodnocení provedených důkazů jednat v souladu s ustanovením § 222 odst. 1 tr. ř. a věc postoupit věcně příslušnému soudu. Obviněný také vyjádřil nesouhlas se závěrem Krajského soudu v Brně, který podle něho v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v daném případě nejde o to, že by nemohla být trestná činnost bez použití směnek spáchána, a směnky jsou zde běžným zajišťovacím institutem. Obviněný přitom zdůraznil, že je nutné mít na zřeteli zjištěný skutkový děj, z něhož je zcela zřejmé, že bez podpisu příslušných směnek by nikdy k uzavření předmětných úvěrových smluv nedošlo. Pokud tedy soudy obou stupňů spatřují trestný čin obviněného v tom, že již při uzavření úvěrových smluv věděl, že splátky hradit nebude, měl od počátku v úmyslu vylákat prostředky k pořízení vozidel, a tak naplnil po subjektivní i objektivní stránce znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, nelze pak směnky považovat pouze za běžný zajišťovací institut, který s předmětnou trestnou činností nemá co do činění, ale, s odkazem na uvedený názor Nejvyššího soudu, za prostředek ke spáchání trestné činnosti obviněného. V návaznosti na uvedené skutečnosti obviněný dovodil, že s ohledem na ustanovení § 17 odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodoval ve věci nepříslušný soud. Z těchto důvodů v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 5. 2008, sp. zn. 3 To 194/2008, případně i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 11 T 156/2007, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil Krajskému soudu v Brně, případně Městskému soudu v Brně, aby ji znovu projednal a rozhodl. K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že dovolání shledává důvodným. Konstatoval, že ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku (soudu prvního stupně) sice existence směnky a tím méně jejího použití jako prostředku ke spáchání trestné činnosti nevyplývá, nicméně z odůvodnění tohoto rozsudku je zřejmé, že podle skutkových zjištění soudu prvního stupně obviněný k zajištění pohledávky směnku skutečně podepsal. Zmíněný soud toliko vyslovil pochybnost o reálných možnostech obviněného takovou směnku zaplatit a žádné další závěry z existence této směnky nevyvodil. Stejně tak ani soud odvolací věcnou nepříslušnost soudu v naznačeném smyslu neshledal. V uvedené souvislosti státní zástupce poukázal na to, že zcela shodnou problematiku již řešil Nejvyšší soud rozsudkem sp. zn. 4 Tz 19