7 Td 29/2020

Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci podal dne 7. 2. 2020 u Okresního soudu v Liberci obžalobu (č. l. 250 tr. spisu) na výše uvedené obviněné. U obviněného J. H. pod bodem 1) pro přečin porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku. U obviněného J. H. pod bodem 2) pro přečin porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku.

Obvinění se měli podle obžaloby dopustit trestných činů tím, že ad 1) J. H. dne 31. 5. 2016 v 10:05 hodin, se záměrem dražbu zmařit, doručil na podatelnu Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, zjevně nedůvodnou žalobu na vyloučení majetku dlužníka z majetkové podstaty dlužníka, v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. KSLB 76 INS XY, tedy méně než půl hodiny před začátkem konání veřejné dražby, která měla být na Městském úřadě Doksy zahájena dne 31. 5. 2016 v 11:30 hodin prohlášením licitátora, ad 2) J. H. dne 15. 1. 2018 v 11:10 hodin, se záměrem dražbu zmařit, doručil na podatelnu Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, zjevně nedůvodnou žalobu na vyloučení majetku dlužníka z majetkové podstaty dlužníka, v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. KSLB 76 INS XY, tedy méně než půl hodiny před začátkem konání veřejné dražby, která měla být na Městském úřadě Doksy zahájena dne 15. 1. 2018 v 11:30 hodin prohlášením licitátora, a následně se na místo dražby osobně dostavil a to, že žalobu podal, přítomným oznámil.

V podání ze dne 19. 1. 2020 (č. l. 282 tr. spisu) obvinění J. H. a J. H. v úvodu omluvili svou neúčast u hlavního líčení plánovaného na den 20. 1. 2020 a požádali o jeho odročení. Poté vyjádřili své přesvědčení, že v žalobním návrhu popsaný skutek není trestným činem, neboť popis skutku podle nich nepostihuje všechny znaky skutkové podstaty žalovaného přečinu podle § 225 tr. zákoníku, porušení povinnosti v insolvenčním řízení, když jejich úmyslem především bylo objektivně a zákonnými postupy zabránit dokonání zločinů v (podle nich) objektivně nezákonném a protiústavně a účelově vedeném insolvenčním řízení. Domnívají se, že obě žaloby na vyloučení majetku byly podány v souladu s ustanoveními insolvenčního zákona. Rovněž brojí proti osobě insolvenčního správce Ing. A. Klaudyho, se sídlem kanceláře v Děčíně. Obvinění v podání vyjádřili pochybnosti o nepodjatosti a místní příslušnosti Okresního soudu v Liberci k rozhodnutí věci a podali návrh na odnětí a přikázání věci podle § 25 tr. ř. Mají za to, že nejen soudkyně Mgr. J. Vodehnalová, ale i všichni soudci Okresního soudu v Liberci i odvolacího soudu jako orgány činné v trestním řízení nemohou jejich trestní věc nestranně a nepodjatě rozhodnout a proto je důvodné jejich vyloučení z trestního řízení podle § 30 tr. ř., a to nejen pro jejich poměr k projednávané věci a osobám, ale také pro jejich poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení. Vyjádřili pochybnosti o místní příslušnosti soudu, když sídlo insolvenčního správce, jehož výkon funkce měli mařit je v Děčíně (v obvodu Okresního soudu v Děčíně) a k následku jejich jednání mělo dojít v Doksech, v místě obou dražeb nebo v místě, kde se nachází dražená nemovitost ve Starých Splavech, obojí v okrese Česká Lípa (tedy v obvodu Okresního soudu v České Lípě). Objektivně důvodný je podle obviněných také jejich návrh na delegaci věci, a to přikázání věci Okresnímu soudu v Olomouci nebo jinému okresnímu soudu v obvodu Vrchního soudu v Olomouci. Domnívají se, že trestní oznámení podané insolvenčním správcem bylo podáno po konzultaci s Krajským státním zastupitelstvím v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, které však zůstalo ke skutečným pachatelům zločinu nečinné a nerespektovalo v jejich případě zásadu subsidiarity trestní represe (vyplývající např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1570/2014). Obvinění se domnívají, že pokud není dosud pravomocně skončeno insolvenční řízení, je důvodné i přerušení trestního řízení či jeho zastavení.

Na výzvu Okresního soudu v Liberci obvinění v podání ze dne 17. 2. 2020 (č. l. 300 tr. spisu) doplnili, že za místně příslušný považují Okresní soud v Děčíně nebo Okresní soud v České Lípě, dále se ve svém podání vyjádřili k důvodům podjatosti soudkyně Mgr. J. Vodehnalové. Na závěr navrhli, že věc by měla být delegována Okresnímu soudu v Olomouci nebo kterémukoli jinému okresnímu soudu, který je v obvodu Vrchního soudu v Olomouci a nikoli v obvodu vše kryjícího Vrchního soudu v Praze.

Okresní soud v Liberci usnesením ze dne 26. 3. 2020, sp. zn. 4 T 33/2019 (č. l. 301 tr. spisu) rozhodl, že podle § 30 odst. 1 tr. ř. není samosoudkyně Mgr. J. Vodehnalová vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obviněných.

Nejvyššímu soudu byl dne 16. 6. 2020 předložen trestní spis Okresního soudu v Liberci vedený pod sp. zn. 4 T 33/2019 k rozhodnutí o odnětí a přikázání věci podle § 25 tr. ř., a to na základě návrhu obviněných na č. l. 282 a 300 tr. spisu, v němž obvinění požadují přikázání jejich věci Okresnímu soudu v Olomouci nebo jinému okresnímu soudu v obvodu Vrchního soudu v Olomouci.

Nejvyšší soud, jako soud nejblíže společně nadřízený Okresnímu soudu v Liberci a Okresnímu soudu v Olomouci, především shledal, že mu byl trestní spis Okresním soudem v Liberci předložen k rozhodnutí o návrhu obviněných na odnětí věci Okresnímu soudu v Liberci a její přikázání Okresnímu soudu v Olomouci. Obsahem podání obviněných jsou však i pochybnosti týkající se místní příslušnosti Okresního soudu v Liberci k rozhodnutí jejich věci. Nejvyšší soud na tomto místě zdůrazňuje, že teprve, je-li najisto postavena otázka místní příslušnosti soudu, je možné se zabývat návrhem obviněných na delegaci. Nejvyšší soud proto (s ohledem na pochybnosti obviněných) nejprve zhodnotil důkazy použitelné k rozhodnutí podle § 24 tr. ř. a dospěl k následujícímu závěru.

Podle § 18 odst. 1 tr. ř. koná řízení soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán. Za místo spáchání trestného činu je třeba obecně považovat místo, kde došlo k jednání pachatele, naplňujícímu objektivní stránku trestného činu, i místo, kde nastal nebo měl nastat následek trestného činu. Jestliže následek nastal nebo měl nastat na jiném místě, než na kterém byla vykonána trestná činnost, jde o tzv. distanční delikt (srov. č. 37/1961 a č. 12/1972 Sb. rozh. tr.). Byla-li podána obžaloba u soudu, v jehož obvodu se nachází kterékoli z těchto míst, stává se tento soud místně příslušným k projednání věci bez ohledu na to, že místně příslušným by podle uvedených hledisek mohl být i jiný soud (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 1994, sp. zn. Ntd 52/94, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 53/1994).

Podle § 20 odst. 1 věta první tr. ř. proti všem obviněným, jejichž trestné činy spolu souvisí, o všech útocích pokračujícího nebo hromadného trestného činu a o všech částech trvajícího trestného činu se koná společné řízení, pokud tomu nebrání důležité důvody. Podle § 21 odst. 2 tr. ř. společné řízení koná soud, který je příslušný konat řízení proti pachateli trestného činu nebo o nejtěžším trestném činu.

V uvedené věci je zřejmé, že trestné jednání obviněných spolu souvisí a oběma obviněným je obžalobou kladen za vinu přečin porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku, kterého se měli dopustit jednáním popsaným v obžalobě. Podle právní věty se měli žalovaného přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení dopustit tím, že mařili výkon funkce insolvenčního správce, a tím ohrozili účel insolvenčního řízení.

Podstatou tohoto trestného činu není přímo útok na majetek dlužníka, z něhož by bylo možné uspokojit pohledávky jeho věřitelů, ale takové jednání (nejen dlužníka), které buď zcela brání tomu, aby byly náležitě uspořádány majetkové vztahy dlužníka, který je v úpadku, k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem, nebo alespoň ztěžuje dosažení tohoto cíle. Objektem trestného činu je zájem na řádném výkonu funkce insolvenčního správce při výkonu práv a povinností v souvislosti s insolvenčním řízením, a tím v konečném důsledku na náležitém uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku. Nepřímo se tak chrání i majetková práva věřitelů takového dlužníka. Trestný čin porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 lze spáchat jen v průběhu insolvenčního řízení, tj. teprve po jeho zahájení, a až do ukončení (PÚRY František. § 225 In: ŠÁMAL Pavel, GŘIVNA Tomáš, HERCZEG Jiří, KRATOCHVÍL Vladimír, PÚRY František, RIZMAN Stanislav, ŠÁMALOVÁ Milada, VÁLKOVÁ Helena, VANDUCHOVÁ Marie. Trestní zákoník (EVK). 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012).

Mařit výkon funkce insolvenčního správce znamená usilovat o znemožnění výkonu takové funkce v době, kdy má být splněna. V důsledku jednání pachatele tedy dochází k tomu, že insolvenční správce nemůže ve stanovené době a na daném místě vykonat ty úkony insolvenčního řízení, které mu ukládá zákon nebo rozhodnutí insolvenčního soudu. Jednání pachatele nemusí zcela zmařit výkon funkce insolvenčního správce, ale postačí, je-li k tomu způsobilé, třebaže se podařilo zvýšeným úsilím insolvenčního správce překonat mařící jednání pachatele a dosáhnout toho, aby správce provedl stanovené úkony insolvenčního řízení (srov. přiměřeně R 36/2007-II. a TR NS 7/2004-T 708.).

Objektivní stránkou uvedeného trestného činu, je tedy jednání pachatele, který usiluje o znemožnění výkonu funkce insolvenčního správce, je-li k tomu takové jednání způsobilé. Pokud podle obžaloby obvinění (v obou případech) doručili na podatelnu Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, zjevně nedůvodnou žalobu na vyloučení majetku dlužníka z majetkové podstaty dlužníka se záměrem zmařit dražbu, pak je obvod Okresního soudu v Liberci místem spáchání uvedeného přečinu, neboť zde měli obvinění projevit vůli mařit výkon funkce insolvenčního správce, tedy v konečném důsledku jim mělo podáním bezdůvodné žaloby jít o zmaření dražby, která se měla konat v obci Doksy. Pokud byla obžaloba podána u Okresního soudu v Liberci, byla tedy podána u místně příslušného soudu.

O místní příslušnosti Okresního soudu v Liberci s ohledem na výše uvedené není pochyb. Nejvyšší soud se dále jako soud příslušný zabýval návrhem obviněných na postup podle § 25 tr. ř., v němž navrhují přikázání jejich věci Okresnímu soudu v Olomouci nebo jinému okresnímu soudu v obvodu Vrchního soudu v Olomouci.

Podle § 25 tr. ř. může být věc z důležitých důvodů odňata příslušnému soudu a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně. Pojem „důležité důvody“ sice není v zákoně blíže definován, ale je nepochybné, že se musí jednat o skutečnosti, jež budou svou povahou výjimečné, neboť ustanovení § 25 tr. ř., dle něhož lze v určitých případech věc delegovat k jinému soudu, je zákonným průlomem do zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly vybočení z výše citovaného ústavního principu.

Podstatou podaného návrhu na delegaci je přesvědčení obviněných, že nejen samosoudkyně Mgr. J. Vodehnalová, ale ani žádný ze soudců Okresního soudu v Liberci i soudu odvolacího není schopen v jejich věci nestranně a objektivně rozhodnout. Obecně pak obvinění uvedli, že je důvodné jejich vyloučení z trestního řízení podle § 30 tr. ř., a to nejen pro jejich poměr k projednávané věci a osobám, ale také pro jejich poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení. Obvinění uvedli jako argumenty pro delegaci věci jejich subjektivní pochybnosti o schopnosti všech soudců Okresního soudu v Liberci i soudu odvolacího v jejich věci nestranně a objektivně rozhodnout a trestní oznámení podané insolvenčním správcem, že bylo podáno po konzultaci s Krajským státním zastupitelstvím v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, které však zůstalo ke skutečným pachatelům zločinu nečinné.

Nejvyšší soud v těchto toliko obecných argumentech neshledal důležité důvody pro tak výjimečný postup jakým je postup podle § 25 tr. ř.

Důvodem ke změně místní příslušnosti soudu podle § 25 tr. ř. nemůže být jakákoliv, v tomto případě nepodložená, nedůvěra obviněných v objektivní rozhodování všech soudců určitého soudu v trestní věci obviněných. V obecné rovině Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v zásadě se lze domáhat vyloučení jen těch konkrétních soudců, kteří jako zákonní soudci jsou určeni rozvrhem práce příslušného soudu k projednání a rozhodnutí předmětné věci. Teprve pro případ, že by došlo k rozhodnutí o jejich vyloučení z projednávání a rozhodování věci (popř. k vyloučení některého z nich), by přicházelo v úvahu zabývat se povahou a důvody, pro které zákonný soudce příslušného soudu je vyloučen z rozhodování a zda tyto důvody by se případně mohly vztahovat i k dalším zákonným soudcům tohoto soudu.

Námitky směřující k vyloučení orgánů činných v trestním řízení z vykonávání úkonů trestního řízení lze tedy vznášet jen proti konkrétním osobám, které se na provádění těchto úkonů skutečně podílejí, nikoli proti neurčitým osobám [např. proti všem soudcům určitého kraje; srov. ŠÁMAL, Pavel, ŠÁMALOVÁ, Milada. § 30 (Podjatost). In: ŠÁMAL Pavel, GŘIVNA Tomáš, NOVOTNÁ Jaroslava, PÚRY František, RŮŽIČKA Miroslav, ŘÍHA Jiří, ŠÁMALOVÁ Milada, ŠKVAIN Petr. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013]. Z důvodů uvedených v § 30 odst. 1 tr. ř. lze rozhodnout jen o vyloučení soudce nebo přísedícího, státního zástupce, policejního orgánu nebo osoby v něm služebně činné, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Tedy v zásadě lze rozhodovat jen o vyloučení soudce jako konkrétní osoby nebo o vyloučení soudců jako konkrétních osob. Nelze rozhodovat o vyloučení senátu (viz R 34/1997).

Z obsahu trestního spisu navíc vyplývá, že Okresní soud v Liberci usnesením ze dne 26. 3. 2020, sp. zn. 4 T 33/2019 (č. l. 301 tr. spisu) rozhodl, že podle § 30 odst. 1 tr. ř. není samosoudkyně Mgr. J. Vodehnalová vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obviněných. Tedy jinými slovy je ve věci obviněných schopna nestranně a objektivně rozhodovat. Nejvyšší soud na tomto místě zdůrazňuje, že rozhodovací činnost vykonávají nezávislé soudy a je věcí profesionality každého soudce, aby byl schopen rozhodovat nezávisle a nestranně. Mezi předpoklady výkonu funkce soudce lze zařadit i jeho schopnost odolávat vnějším vlivům.

Nezbývá než konstatovat, že obvinění ve svém návrhu na postup podle § 25 tr. ř. neuvedli žádné závažné argumenty, které by byly natolik zřetelné a zřejmé, že by jednoznačně prokazovaly důvodnost jejich návrhu. Odnětí věci místně příslušnému soudu a její přikázání jinému věcně příslušnému soudu, je rozhodnutím výjimečným a znamená průlom do zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pro takový postup musí být dány důležité důvody, které ale Nejvyšší soud neshledal.

Na základě uvedených důvodů rozhodl Nejvyšší soud tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení.