7 Tdo 1577/2006 — Nejvyšší soud

7 Tdo 1577/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 1. 2007 Spisová značka:7 Tdo 1577/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.1577.2006.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 7 Tdo 1577/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. ledna 2007 dovolání obviněného F. B., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 12 To 257/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 4 T 40/2005, a rozhodl t a k t o : Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j í usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 12 To 257/2006, a rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. 4 T 40/2005. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Semilech p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. 4 T 40/2005, byl obviněný F. B. uznán vinným trestným činem poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák., který spáchal tím, že dne 24. 3. 2004 na obvodním oddělení Policie České republiky v J. po řádném poučení uvedl do úředního záznamu o podaném vysvětlení o dohodě s uznáním dluhu ve výši 12.390,- Kč jeho osoby vůči společnosti S. m. O., spol. s r. o., že jeho podpis na této dohodě není jeho podpisem a že byl zfalšován, ač ze znaleckého posudku z oboru grafologie vypracovaného znalkyní A. G., jenž byl na obvodní oddělení Policie České republiky v J. doručen dne 21. 1. 2005, jednoznačně vyplynulo, že podpis na předmětné dohodě je vlastnoručním podpisem F. B., přičemž Policie České republiky musela po dobu deseti měsíců vyvíjet úsilí k objasnění tohoto nepravdivého oznámení. Za tento trestný čin byl obviněný podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody na dobu tří měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu patnácti měsíců. Proti tomuto rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. 4 T 40/2005, podal obviněný F. B. odvolání proti všem výrokům. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 12 To 257/2006, odvolání obviněného zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 8. 2006, sp. zn. 4 To 143/2006, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný namítl, že jednání popsané ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nenaplňuje veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák., ale nanejvýše přestupku křivého vysvětlení podle § 47a zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Podle něj nebyl naplněn znak „uvedení někoho v omyl“, protože orgán policie nemůže být oznamovatelem trestné činnosti uveden v omyl. Podotkl, že povinností policie je prověřovat podané oznámení, z čehož podle něj vyplývá, že skutečnosti uváděné oznamovatelem nemá považovat za pravdivé. Soudům také vytkl, že tento znak není ani výslovně uveden v popisu skutku. Z těchto důvodů podle obviněného není smyslem ustanovení § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák. chránit orgány veřejné moci, když k ochraně jejich práv jsou určena jiná ustanovení. Výklad ustanovení § 209 tr. ř. učiněný soudy je podle něj příliš extenzivní a tedy v trestním právu nepřípustný, přičemž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Obviněný proto navrhl, aby „Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 12 To 257/2006, a zprostil obviněného obžaloby v plném rozsahu, případně, aby věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení“. Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání uvedla, že obviněný své námitky uplatňoval již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, přičemž soudy obou stupňů se s nimi podle jejího názoru dostatečně a správně vypořádaly, a proto na závěry obou soudů odkázala s tím, že se s nimi plně ztotožňuje. Nadto podotkla, že názor obviněného na nemožnost uvést policii v omyl nepravdivým trestním oznámením je neudržitelný. Uvedla, že orgány policie se musí při objasňování oznámení občanů o spáchání trestných činů zabývat oznámeními z úřední povinnosti. Připomněla, že v této věci obviněný vědomě nepravdivým trestním oznámením zavinil, že se policejní orgány musely zabývat objasňováním fiktivní trestné činnosti, k jejímuž spáchání objektivně nedošlo, na což zcela zbytečně vynakládaly práci svých příslušníku i hmotné prostředky, čímž došlo k bezdůvodnému ztížení jejich činnosti. Nejvyšší státní zástupkyně jako nedůvodnou odmítla i výtku obviněného, že ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně není popsáno, že došlo k uvedení policejního orgánu v omyl. Uvedla, že znaky skutkové podstaty trestného činu nemusí být expressis verbis vyjádřeny v popisu skutku, ale musí v něm být zachyceny ty skutkové okolnosti, z nichž jsou znaky skutkové podstaty příslušného trestného činu nepochybně zřejmé. Podle jejího názoru z okolností uvedených v popisu skutku vyplývá, že policejní orgány činily další úkony ve věci v omylu, do něhož je obviněný uvedl svým nepravdivým trestním oznámením. Z těchto důvodů navrhla, aby dovolání obviněného bylo v neveřejném zasedání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání, které se opírá o tento dovolací důvod, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je v řízení o dovolání povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit. Soud prvního stupně uvedl, že obviněný F. B. naplnil veškeré zákonné znaky trestného činu poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák. svým jednáním, jehož podstata spočívala v tom, že po řádném poučení uvedl na obvodním oddělení Policie České republiky v J. do úředního záznamu o podaném vysvětlení nepravdivou informaci, přičemž Policie České republiky musela po dobu deseti měsíců vyvíjet úsilí k objasnění tohoto nepravdivého oznámení. Soudy obou stupňů tedy dospěly v této věci k závěru, že osobou, které měla být způsobena vážná újma na právech tím, že byla uvedena v omyl, je Policie České republiky. Následně je ovšem nutno vyřešit otázku, zda Policii České republiky může být způsobena vážná újma na právech tím, že je uvedena v omyl. Zcela shodnou otázkou se již zabýval velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu České republiky v usnesení ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. V odůvodnění rozhodnutí mimo jiné uvedl, že objektem ustanovení § 209 tr. zák. jsou jiná než majetková práva jednotlivce, ale i právnických osob, kolektivních orgánů, případně i práva státu. Primárním předpokladem porušení práva je ovšem jeho existence. Ta, s výjimkou práv přirozených, musí být založena nějakým právním aktem, ať již v podobě právní normy (zákon, úmluva) či v podobě individuálního právního aktu (např. soudního rozhodnutí, smlouvy atp.). Podle Nejvyššího soudu však právo na to, aby nikdo svým jednáním (v tomto případě podáním nepravdivého vysvětlení) nebránil Policii České republiky v plnění jejich povinností, resp. právo na to, aby osoby podávající trestní oznámení uváděly pravdu, nemá oporu v žádném právním předpise ani jinde. Zákon č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění předpisů pozdějších, stanoví v § 2 zákona její úkoly, mezi nimi také odhalování trestných činů a zjišťování jejich pachatele (§ 2 odst. 1 písm. d) cit. zák.). Pro plnění těchto úkolů stanoví zákon policistům v § 6 až § 11 cit. zák. povinnosti, jakož i oprávnění (§ 12 až § 25). Mezi těmito oprávněními je uvedeno například oprávnění požadovat