7 Tdo 20/2015 – Nejvyšší soud

7 Tdo 20/2015-33 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. 1. 2015 o dovolání obviněného J. F. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 8 To 281/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 12 T 131/2013 t a k t o : Podle § 265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. F. K. o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 12 T 131/2013, byl obviněný J. F. K. uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem přisvojení pravomoci úřadu podle § 328 tr. zákoníku a odsouzen podle § 178 odst. 2 tr. zákoníku, § 43 odst. l tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na čtrnáct měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. l tr. zákoníku podmíněně odložen, přičemž podle § 82 odst. l tr. zákoníku byla stanovena zkušební doba na dva roky. Skutek spočíval podle zjištění Okresního soudu Brno-venkov v podstatě v tom, že obviněný jako první m. města K. se dostavil v K. , okr. B.-v. , dne 22. 6. 2013 do bytu obývaného H. P. a ve dnech 24. 6. 2013 a 28. 6. 2013 do bytu obývaného A. F. , představil se, pod nepravdivou legendou, že je vedoucím, resp. nadřízeným, resp. pracovníkem orgánu sociálně právní ochrany dětí, dosáhl toho, že byl vpuštěn dovnitř, a u přítomných osob zjišťoval poměry nezletilých dětí S. a F. F. , ačkoli věděl, že není pracovníkem orgánu sociálně právní ochrany dětí a že není oprávněn postupovat podle § 52 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů. O odvoláních, která podali státní zástupce v neprospěch obviněného proti výroku o trestu a obviněný proti všem výrokům, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 8 To 281/2014. Z podnětu odvolání státního zástupce byl rozsudek Okresního soudu Brno-venkov podle § 258 odst. l písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl odsouzen podle § 178 odst. 2 tr. zákoníku, § 43 odst. l tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na čtrnáct měsíců s tím, že výkon trestu odnětí svobody byl podle § 81 odst. l tr. zákoníku podmíněně odložen a zkušební doba byla podle § 82 odst. l tr. zákoníku stanovena na dva roky, a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce představitele orgánu, kterému je svěřen výkon státní moci, a představitele územního orgánu samosprávného celku vyjma funkcí přímo vznikajících z výkonu pasivního všeobecného volebního práva na tři roky. Odvolání obviněného bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto. Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně. Tento rozsudek napadl v celém rozsahu. Odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. l písm. d), g) tr. ř. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. l písm. d) tr. ř. obviněný namítl, že Krajský soud v Brně rozhodl napadeným rozsudkem ve veřejném zasedání, které konal v jeho nepřítomnosti, ačkoli se řádně omluvil, předložil potvrzení o pracovní neschopnosti, sdělil, že trvá na osobní účasti, a požádal o odročení veřejného zasedání na jiný termín. V postupu Krajského soudu v Brně spatřoval porušení ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. obviněný zahrnul námitky zaměřené proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině. V této spojitosti označil usvědčující tvrzení svědků za lživá. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a aby přikázal Okresnímu soudu Brno-venkov věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze považovat za dovolací důvod, je zjevně neopodstatněné. Především musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání není běžný opravný prostředek v procesu trestního řízení a že není „dalším odvoláním“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z důvodů, které jsou taxativně uvedeny v § 265b odst. l písm. a) až 1) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, pokud mu konkrétní uplatněné námitky neodpovídají také svým obsahem. Žádný ze zákonných dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním a k hodnocení důkazů. To znamená, že cestou dovolání zásadně není možné domáhat se změny skutkových zjištění, na nichž je založeno napadené rozhodnutí. K důvodu dovolání podle § 265b odst. l písm. d) tr. ř. Podle § 265b odst. l písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Krajský soud v Brně neporušil žádné ustanovení trestního řádu tím, že napadeným rozsudkem rozhodl ve veřejném zasedání, které konal v nepřítomnosti obviněného. Obviněný byl o veřejném zasedání řádně a včas vyrozuměn, přičemž v době konání veřejného zasedání nebyl ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody. Není tu tedy žádná kolize s ustanovením § 263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Žádné jiné ustanovení trestního řádu se přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání odvolacího soudu netýká. Okolnost, co bylo důvodem nepřítomnosti obviněného, zda se omluvil, čím svou nepřítomnost doložil, zda žádal o odročení apod., je z hlediska trestního řádu nerozhodná. Žádné ustanovení trestního řádu nebránilo Krajskému soudu v Brně provést veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. Zbývá posoudit otázku, zda postup Krajského soudu v Brně nebyl porušením práva obviněného na projednání věci ve vlastní přítomnosti, jak ho zaručuje ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. O porušení uvedeného práva jde za situace, kdy obviněný má přijatelný důvod k nepřítomnosti při jednání soudu, tento důvod náležitě a podle možností včas soudu doloží a dá výslovně najevo, že se chce jednání soudu zúčastnit. Veřejné zasedání se konalo dne 23. 9. 2014. Obviněný požádal o odročení dne 19. 9. 2014 „z důvodu dočasné pracovní neschopnosti“, a k žádosti připojil jednak doklad označený jako „Rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti“, jednak doklad ve formě lékařské zprávy o svém zdravotním stavu ze dne 19. 9. 2014. Z těchto dokladů vyplývá pouze to, že obviněný byl od 19. 9. 2014 ve stavu pracovní neschopnosti a že jeho onemocnění se projevovalo bolestivostí v krku a zhoršeným polykáním. Obsah uvedených dokladů nijak neukazuje na to, že by se obviněný nacházel ve stavu fakticky vylučujícím jeho účast při jednání soudu. Samotná pracovní neschopnost ještě neznamená, že by zdravotní stav skutečně bránil obviněnému v účasti při jednání soudu. Lze tedy uzavřít, že pokud obviněný odůvodnil žádost o odročení veřejného zasedání pouhou pracovní neschopností, nejde o dostatečný důvod, který by stavěl postup Krajského soudu v Brně do rozporu s ustanovením čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Z další lékařské zprávy vyplývá, že dne 26. 9. 2014 byl obviněný „prakticky bez obtíží“ a že mu bylo jen doporučeno „bez další léčby ... kloktat šalvěj“. Z toho je zřejmé, že se jednalo o běžné nachlazení, které sotva mohlo skutečně bránit obviněnému v přítomnosti při veřejném zasedání. Ústavně garantované základní právo na projednání věci ve vlastní přítomnosti neznamená, že obviněnému musí být v jeho žádostech vyhověno, tak aby se mohl zúčastnit všech úkonů spadajících do rámce trestního řízení. V posuzovaném případě byl obviněný přítomen v hlavním líčení, v němž měl reálnou možnost – které ostatně využil – prezentovat svou obhajobu, vyjádřit se k podstatě obvinění co do skutkové i právní stránky, vyjádřit se k důkazům, přednést závěrečnou řeč a uplatnit poslední slovo. Ve veřejném zasedání před Krajským soudem v Brně nebyly žádné důkazy prováděny, takže konáním veřejného zasedání bez přítomnosti obviněného zejména nebyla dotčena kontradiktornost dokazování. Nejednalo se tudíž o to, že by nějakou svévolí soudu byla obviněnému odňata možnost vystupovat před soudem. Krajský soud v Brně mohl konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, aniž tím porušil jeho právo na projednání věci ve vlastní přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud bez ohledu na to, co bylo v této spojitosti obsahem telefonátu mezi předsedou senátu Krajského soudu v Brně a lékařem, který vydal rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti obviněného. Obsah telefonátu nebyl nijak autenticky zaznamenán. V protokole o veřejném zasedání dne 23. 9. 2014 (č. l. 316 spisu) je uvedeno, že