7 Tdo 404/2022 — Nejvyšší soud

7 Tdo 404/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. f) tr.ř. § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. Datum rozhodnutí:1. 6. 2022 Spisová značka:7 Tdo 404/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.404.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Podvod Subsidiarita trestní represe Dotčené předpisy:§ 12 odst. 2 tr. zák. § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí:CD Zveřejněno na webu:10. 8. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 7 Tdo 404/2022-605 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. 6. 2022 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného T. M., nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 44 To 381/2021, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 40/2021, takto: Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 44 To 381/2021. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. 9. 2021, č. j. 24 T 40/2021-527, byl obviněný uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k peněžitému trestu v počtu 125 denních sazeb po 800 Kč, tedy v celkové výši 100 000 Kč. Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku bylo stanoveno, že peněžitý trest může být zaplacen v deseti měsíčních splátkách po 10 000 Kč, přičemž výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže dílčí splátka nebude zaplacena včas. 2. Uvedeného přečinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný tím, že v období od 1. 12. 2016 do 27. 10. 2020 v Praze 7, na svém pracovišti Odboru operativní spolupráce Ředitelství pro mezinárodní policejní spolupráci Policejního prezidia ČR, tvrdil za účelem neoprávněného přiznání a výplaty náhrad cestovních výdajů při vzniku nebo změně služebního poměru podle § 149 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, zaměstnavateli nepravdivé údaje o svém faktickém bydlišti tak, že deklaroval adresu trvalého pobytu XY, Písek a způsob ubytování v místě pravidelného pracoviště jako „podnájem“, a to v žádosti o přiznání náhrad souvisejících se vznikem a změnami služebního poměru příslušníka Policie České republiky ze dne 1. 12. 2016, na základě čehož mu zaměstnavatel téhož dne schválil dojíždění 4x měsíčně ve výši zákaznického jízdného vlakem ve 2. vozové třídě nebo autobusem v přímém směru jízdy a stravné, a poté totéž znovu uvedl v jím podepsaném Dodatku k přiznání náhrad ze dne 15. 1. 2019, ačkoli ve skutečnosti po celou dobu bydlel v místě svého služebního působiště v jím vlastněném bytě č. 13 v Praze 4, XY, a na náhrady cestovních výdajů ani stravné proto neměl nárok, přičemž zaměstnavateli opakovaně předkládal ke schválení náhrady cestovních výdajů při vzniku a změně služebního poměru, konkrétně v případech uvedených v rozsudku, přičemž na základě těchto výkazů byly uvedené částky obžalovanému proplaceny, a tímto jednáním způsobil svému zaměstnavateli, poškozené České republice – Ministerstvu vnitra, škodu v celkové výši 179 709 Kč. 3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním směřujícím proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně. Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 1. 2022, č. j. 44 To 381/2021-572, podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 222 odst. 2 tr. ř. postoupil věc týkající se shodného jako již výše popsaného skutku řediteli bezpečnostního sboru ke kázeňskému řízení, protože nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek, o němž je tento orgán příslušný rozhodovat. 4. Proti usnesení odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obviněného, v němž odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f) a h) tr. ř., neboť napadeným usnesením bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a toto rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku. 5. Nejvyšší státní zástupce se neztotožnil se závěry odvolacího soudu stran posouzení společenské škodlivosti skutku spáchaného obviněným a s tím související otázky jeho právního posouzení. Uvedl, že trestní zákoník vychází z formálního pojetí definice trestného činu, přičemž se má za to, že zákonodárce obecně vyjádřil základní míru společenské škodlivosti jednotlivých trestných činů vymezených v jeho zvláštní části. Zásada subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku pak slouží jako materiální korektiv ke zmírnění eventuální přílišné tvrdosti zákona, avšak pouze u méně závažných trestných činů, přičemž ji lze aplikovat jen tehdy, pokud se posuzovaný případ s ohledem na konkrétní zjištěné skutečnosti vymyká běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace. Odkázal na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., podle kterého je společenskou škodlivost třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého méně závažného trestného činu, a to s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem, k dalším okolnostem případu (§ 39 odst. 2 tr. zákoníku), k trestní sazbě daného trestného činu a zvážení, zda nepostačuje odpovědnost podle jiného právního předpisu. Dále z citovaného stanoviska považoval za významný závěr, že chování pachatele po spáchání skutku není okolností dovolující neuplatnit jeho trestní odpovědnost. 6. Nejvyšší státní zástupce konstatoval, že odvolací soud v podstatě rezignoval na individuální posouzení případu, neboť jednostranně zdůraznil pouze některé okolnosti svědčící ve prospěch použití zásady subsidiarity trestní represe. Nedostatky na straně poškozeného v kontrole pravdivosti nahlášených údajů mohou být soudem zohledněny nanejvýše při úvahách o druhu a výměře trestu, nemohou však být důvodem pro dekriminalizaci jednání obviněného. Závěr odvolacího soudu o nedostatečné kontrole na straně zaměstnavatele budí pochybnosti i z věcného hlediska, neboť je otázkou, do jaké míry mají být zaměstnanci (policisté) svým zaměstnavatelem a priori podezíráni z podvodné činnosti, jakými disponuje kapacitami a do jaké míry je v jeho reálných možnostech odvolacím soudem požadovanou revizi provádět. Za nepřijatelný označil názor odvolacího soudu, podle kterého nebylo iniciativou obviněného o inkriminované náhrady žádat, jelikož se jednalo o návrh či pobídnutí ze strany zaměstnavatele. Ze skutkových zjištění taková okolnost nevyplývá, a pokud by někdo toliko obecně upozornil na existenci nároku, nelze hovořit o pobídnutí k jejich neoprávněnému čerpání na základě nepravdivých údajů. Nejvyšší státní zástupce zdůraznil, že obviněný sám a o své svobodné vůli písemně požádal o výplatu předmětných finančních plnění, a to opakovaně. Vedle toho průběžně ve vyvolaném omylu svého zaměstnavatele aktivně utvrzoval tím, že s měsíční periodicitou předkládal vyúčtování náhrad. 7. Nejvyšší státní zástupce dále uvedl, že ani náhrada škody obviněným není okolností, která by odůvodňovala uplatnění zásady subsidiarity trestní represe, navíc k ní obviněný přistoupil na radu svého obhájce, tudíž šlo o součást procesní taktiky po zahájení trestního stíhání, a nelze hovořit o projevu sebereflexe ze strany obviněného, který v průběhu trestního stíhání svou vinu nikdy nedoznal. Podobně příznivé služební hodnocení obviněného nelze považovat za okolnost natolik výjimečnou, aby odůvodňovala neuplatnění trestní odpovědnosti s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe. Skutek se tak nevymykal běžným případům zaměstnaneckých podvodů vůči zaměstnavateli, přičemž žádání výplat finančních plnění na základě vědomě nepravdivých údajů představuje typický modus operandi tohoto typu trestné činnosti. 8. Nejvyšší státní zástupce naopak poukázal na skutečnost, že byly zjištěny okolnosti společenskou škodlivost činu zvyšující oproti běžným případům této majetkové kriminality. Jednalo se o dlouhodobě páchanou trestnou činnost trvající bezmála po dobu čtyř let, přičemž pokračování v trestném činu po delší dobu je v zákoně výslovně uvedenou přitěžující okolností [§ 42 písm. m) tr. zákoníku]. Rovněž zdůraznil naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, neboť způsobená škoda se blížila dvojnásobku spodní hranice větší škody. Ačkol