7 Tdo 61/2006 — Nejvyšší soud

7 Tdo 61/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:265b/1g,265b/1k Datum rozhodnutí:26. 4. 2006 Spisová značka:7 Tdo 61/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.61.2006.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 7 Tdo 61/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 26. dubna 2006 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného K. P., které podal proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 1. 2. 2005, sp. zn. 6 To 268/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 10 T 562/2003, t a k t o : Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j í v celém rozsahu rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 1. 2. 2005, sp. zn. 6 To 268/2004, a rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 3. 8. 2004, sp. zn. 10 T 562/2003, ohledně obviněného K. P., a s přiměřeným použitím ustanovení § 261 tr. ř. také ohledně obviněného T. K. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Uherském Hradišti přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 3. 8. 2004, sp. zn. 10 T 562/2003, byli obvinění T. K. a K. P. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustili jednáním uvedeným ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně. Za toto jednání byl T. K. odsouzen podle § 250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Obviněný K. P. byl podle § 250 odst. 2 a § 35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl rovněž podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen, a to na zkušební dobu v trvání 2,5 roku. Tento trest byl ukládán i za sbíhající se trestný čin podle § 147 odst. 1 tr. zák., jímž byl K. P. uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 12. 4. 2002, sp. zn. 4 T 71/2002, jehož výrok o trestu byl současně zrušen podle § 35 odst. 2 tr. zák. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla pak oběma obviněným uložena solidární povinnost k náhradě škody poškozené S M. L., a. s., ve výši 292.800,- Kč. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 1. 2. 2005, sp. zn. 6 To 268/2004, z podnětu odvolání K. P. zrušil ohledně tohoto obviněného podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu I. stupně ve výroku o trestu. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. pak K. P. nově uložil peněžitý trest podle § 250 odst. 2 tr. zák., za použití § 53 odst. 1 a § 54 odst. 1, 3 tr. zák., a to ve výměře 50.000,- Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Důvodem zrušení výroku o trestu a nového rozhodnutí, bylo zjištění odvolacího soudu, že nebyly splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu. Odvolání spoluobviněného T. K. bylo zamítnuto podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné. Proti rozsudku odvolacího soudu podal řádně a včas dovolání obviněný K. P., a to z důvodu uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. Namítá nesprávnost právní kvalifikace jeho jednání jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., a to i s ohledem na určení výše škody, která podle jeho názoru byla určena v rozporu s relevantními ustanoveními občanského zákoníku. Protože nejednal nikdy s osobou, která provedla majetkovou dispozici, nemohl ji tak uvést v omyl (či zatajit podstatné skutečnosti) a taková osoba mu ani nebyla známá. Protože nejednal ve shodě s obviněným T. K., nemůže být posuzován ani jako spolupachatel, když nebylo zjištěno, že jednal se společným úmyslem zahrnujícím společné jednání a zejména společný následek. Omyl na straně poškozené vylučuje i uzavřená kupní smlouva, ve které předmětné automaty nebyly identifikovány stářím strojů ale jednoznačně výrobními čísly, což znemožňuje záměnu v předmětu smlouvy nebo nejasnosti ohledně podstatných skutečností (vlastností) předmětu smlouvy. Nesouhlasí se závěrem, že předmětem dodávky měly být nové stroje, přičemž vedle výpovědí obviněných a ceně strojů odpovídající jejich stáří, poukazuje na výpověď svědkyně I. B., podle které stoje měly být starší. Svědci K. a H. (zaměstnanci leasingové společnosti) nepravdivě tvrdí, že mělo jít o stroje nové, a to zřejmě pod tlakem sankcí ze strany poškozené pro neplnění základních pracovně-právních povinností a organizační pravidla pro schvalování leasingových smluv soud nesprávně vzal za důkaz svědčící o jeho vině. Obviněný dále namítá, že na základě kupní smlouvy přešlo vlastnické právo k strojům na poškozenou, což vyplývá jednak z toho, že poškozená jako vlastník strojů uzavřela leasingovou smlouvu a jednoznačně s předmětem leasingu nakládá jako s věcí vlastní (viz č. l. 48 – přípis poškozené z 2. 8. 2001), a tato hmotně právní skutečnost je rozhodující pro posouzení subjektivní i objektivní stránky daného trestného činu. Protože vady zboží nebyly nikdy kupujícím shledány (§§ 427, 425 a 436 obch. zákoníku) a nebyly ani reklamovány, nastaly skutečnosti uvedené v § 248 obch. zákoníku. Soud tak podle názoru obviněného pochybil, když nevycházel z hmotně právní úpravy obchodního zákoníku týkající se vad věci a nedovodil, že věc je pouze obchodního charakteru a kupující je dostatečně chráněn normami civilního práva a dále, když ze strany poškozené nebyl uplatněn postup podle § 427 a násl. obch. zákoníku, je třeba mít za to, že věc byla dodána ve sjednaném stavu. I když se tak nestalo, poškozená, že také předem počítala s dodáním strojů jiné kvality /viz čl. 2.5 písm. a) VSP/ a nemohla být uvedena v omyl a nebylo zjišťováno, zda by majetkovou dispozici neučinila i za jiných podmínek. Protože ze strany poškozené došlo k odstoupení od smlouvy, namítá obviněný, že mělo být postupováno podle § 344 obch. zákoníku a § 451 a násl. obč. zákoníku, když věc je nutno považovat za bezdůvodné obohacení. Soud by měl zkoumat, zda některý z obviněných nepojal úmysl nevrátit finanční prostředky až v době po odstoupení od smlouvy a až do tohoto okamžiku šlo o čistě obchodní věc, jak tomu nasvědčuje i dohoda o vyhledání zájemce ze dne 3. 4. 2001 a smlouva ze dne 8. 3. 2001, ve které se obviněný, resp. dodavatel, zavázali zajistit náhradního zájemce o stroje, resp. zajistit servis a obsluhu strojů. Obviněný přitom poukázal na Nálezy Ústavního soudu ČR I. ÚS 558/01 a IV. ÚS 564/2000, a účelové podání trestního oznámení až po dvou letech, když poškozená způsobila promlčení svého nároku a tím výrazné zhoršení své pozice v civilním řízení ohledně nároku na vrácení bezdůvodného obohacení. Ohledně výše škody pak obviněný namítá, že poškozená se stala vlastníkem předmětných strojů a tyto tak obdržela jako adekvátní protiplnění k jejímu finančnímu plnění. Škoda tak byla nesprávně stanovena jako suma poškozenou vydaných finančních prostředků, ač podle obviněného by to měl být rozdíl mezi uhrazenou finanční částkou a hodnotou strojů, protože o tento rozdíl se zmenšil majetek poškozené. Nebylo proto možné bez zjištění této škody použít kvalifikovanou skutkovou podstatu § 250 odst. 2 tr. zák. včetně naplnění subjektivní stránky k způsobené škodě, když úmysl obviněného mohl směřovat pouze k uvedenému rozdílu mezi uhrazenou finanční částkou a hodnotou strojů. Ohledně uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný namítá, že výrok o vině není úplný, když neuvádí způsob jednání pachatele a jiné skutečnosti tak, aby byl skutek popsán nezaměnitelným způsobem, a to včetně všech zákonných znaků. Skutek tak neobsahuje popis konkrétního jednání obviněného (P.), a to ani ve vztahu k jednání druhého obviněného a osoby provádějící majetkovou dispozici a postrádá i specifikaci zavinění. Samotné jednání obviněného, že spočívalo výhradně ve sjednání kontaktu a o samotné transakci nebo případném záměru jiné osoby spáchat trestný čin nevěděl a nebyl s takovou možností smířen. Navrhl proto, aby byla rozhodnutí soudů obou stupňů zrušena a věc přikázána k novému projednání. Nejvyšší státní zástupkyně ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že obviněným namítané skutečnosti v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. nečiní odsuzující část rozsudku neúplnou a tento dovolací důvod nenaplňují, obsahově je však lze podřadit pod další obviněným uplatněný důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v rámci kterého se ztotožn