7 Tz 96/2009 — Nejvyšší soud

7 Tz 96/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 5. 2010 Spisová značka:7 Tz 96/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:7.TZ.96.2009.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 9 odst. 1 tr. ř. § 148 odst. 1, 2 tr. zák. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:21. 7. 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 7 Tz 96/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 20. května 2010 stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného R. Š. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 4. 2009, sp. zn. 3 To 6/2009, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 10/2005, a rozhodl t a k t o : Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á . O d ů v o d n ě n í : I. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 9. 2008, sp. zn. 3 T 10/2005, byl obviněný R. Š. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2, odst. 4 tr. zák. ve formě účastenství podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. Za to byl odsouzen podle § 148 odst. 4 tr. zák. za použití § 40 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. a § 54 odst. 3 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výši 300.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody ve výměře 1 roku. Rozsudkem bylo současně rozhodnuto o vině a trestu u obviněných M. Č. a R. P. Obviněný R. Š. se trestného činu dopustil tím, že ad a) jako předseda představenstva společnosti JAST a.s. Praha, po dohodě s obviněným M. Č. , v úmyslu napomoci mu tak k neoprávněnému odpočtu daně z přidané hodnoty podepsal faktury ze dne 14. 5. 1999 týkající se dodávky 140 ks výherních hracích automatů s uvedenou cenou celkem 18.446.400,- Kč, ze dne 4. 6. 1999 týkající se dodávky 31 ks výherních hracích automatů s uvedenou cenou celkem 4.084.560,- Kč, a ze dne 15. 6. 1999 týkající se dodávky 380 ks desek s paměťovými médii s uvedenou cenou celkem 8.047.221,- Kč a přitom věděl, že nejméně údaje o ceně zboží uvedené na těchto dokladech se nezakládají na pravdě, a tyto doklady byly použity obviněným Č. při uplatnění nadměrného odpočtu DPH ve výši 5.514.098,- Kč v přiznání k dani za II. čtvrtletí roku 1999, ad b) jako předseda představenstva společnosti JAST a.s. Praha, po dohodě s obviněným M. Č. , v úmyslu napomoci mu tak k neoprávněnému odpočtu daně z přidané hodnoty, podepsal faktury ze dne 16. 8. 1999 týkající se dodávky 114 ks výherních hracích automatů s uvedenou cenou celkem 15.020.640,- Kč, a ze dne 27. 9. 1999 týkající se dodávky 215 ks výherních hracích automatů rozložených na základní součástky s uvedenou cenou celkem 28.328.400,- Kč, a dále v období od 19. 10. 1999 do 31. 7. 2000 podepsal celkem 4 ks pokladních dokladů, kterými potvrzoval převzetí částky celkem 43.399.040,- Kč jako úhrady zboží ze shora uvedených faktur a přitom věděl, že nejméně údaje o ceně zboží uvedené na těchto dokladech se nezakládají na pravdě a tyto doklady použil obviněný M. Č. k pokusu o vylákání nadměrného odpočtu DPH ve výši 7.817.040,- Kč za III. čtvrtletí roku 1999. Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání státní zástupce v neprospěch obviněného M. Č. proti výroku o peněžitém trestu a všichni obvinění. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. 4. 2009, sp. zn. 3 To 6/2009, odvolání všech podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podala ministryně spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného R. Š. Je přesvědčena, že se soudy důsledně neřídily ustanoveními § 2 odst. 5, 6 tr. ř., ani § 134 odst. 2 tr. ř. Uvedla, že předpokladem pro úvahy o tom, byla-li výhoda na dani vylákána a v jakém rozsahu, je zjištění, zda existovalo zdanitelné plnění a zda byla určitá osoba oprávněna odpočet daně požadovat. Uvedené otázky řeší orgány činné v trestním řízení jako otázky předběžné podle § 9 odst. 1 tr. ř. Proto podle ministryně spravedlnosti, co do rozsahu případné vylákané výhody na dani, není orgán činný v trestním řízení vázán případným rozhodnutím finančního či jiného příslušného orgánu, ale je povinen při provádění a hodnocení důkazů se s takovým rozhodnutím vypořádat a shromáždit tak dostatek důkazů ke spolehlivému objasnění trestní odpovědnosti konkrétní osoby. V této souvislosti poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 7. 2001, sp. zn. 5 Tz 101/2001. Orgány činné v trestním řízení byly povinny zabývat se rozhodnutím správce daně a vypořádat se i s celým spisovým materiálem finančního orgánu. Nalézací soud měl provést důkaz spisem Finančního úřadu v Děčíně a v odůvodnění rozhodnutí se rovněž vypořádat s výsledky přezkumu daňového řízení ve správním soudnictví, ve kterém správní soudy vytkly správci daně vady řízení záležející v nedostatečném prokázání existence zdanitelného plnění. S tím související rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 2 Afs 148/2006, je součástí trestního spisu, byl čten i jako listinný důkaz a při jednáních soudu bylo řízení před správními soudy zmiňováno, aniž by však soud v trestním řízení jakkoli hodnotil jejich význam a závěry. Ministryně spravedlnosti dále uvedla, že soud I. stupně ani nezjistil výši škody, když omezil svá zjištění na výši požadovaného nadměrného odpočtu a skutečně vyplacenou částku, aniž by přihlédl k obsahu spisu správce daně a výhradám Nejvyššího správního soudu. Vadný postup při určování výše škody mohl vést k nesprávnému rozhodnutí o vině obviněného R. Š. a k nesprávnému hodnocení stupně společenské nebezpečnosti. Důkazní situace budí podle ministryně spravedlnosti též pochybnosti v tom směru, že předmětné zboží bylo opakovaně prohlíženo pracovníky Celního úřadu v Žatci, a též Finančního úřadu v Děčíně, přičemž nebyly shledány žádné nesrovnalosti. Rozhodnou skutečností pro nárok na odpočet daně z přidané hodnoty je přitom faktický vývoz deklarovaného zboží do Arménie a jeho prodej. Soudy v tomto směru údajně přesvědčivým způsobem nevysvětlily rozpory mezi jednotlivými důkazy. Nalézací soud dále podle ministryně spravedlnosti pochybil, když podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. u hlavního líčení přečetl výpovědi svědků S. L. G. a A. M. H. z přípravného řízení, získané na podkladě dožádání arménské strany na základě smlouvy o právní pomoci. Aplikace uvedeného ustanovení však podle ministryně spravedlnosti v případech, kdy nebude umožněna obhájci účast na výslechu svědka jeho vyrozuměním o konání tohoto úkonu bez ohledu na to, že o to sám nepožádá, může být důvodně zpochybněna s ohledem na zásadu vyplývající z ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb. Výpověď svědka učiněná v přípravném řízení na žádost státního zástupce České republiky o právní pomoc, aniž by byl o konání výslechu vyrozuměn obhájce obviněného, je podle ministryně procesně nepoužitelná a taková výpověď nemůže být použita ani jako listinný důkaz. Orgány činné v trestním řízení se neřídily ustanoveními Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních, přičemž podle čl. 4 této úmluvy je nezbytné požádat orgány dožádané strany výslovně o sdělení dne a místa, kde bude dožádání provedeno a o souhlas s účastí obhájce u úkonu. Tato pravidla byla podle ministryně spravedlnosti v neprospěch obviněného R. Š. porušena. Podobný závěr lze podle ministryně spravedlnosti učinit i v případě čtení výpovědi svědka R. V. podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř. Tento svědek byl při hlavním líčení řádně poučen ve smyslu § 100 a § 101 odst. 1 tr. ř., ve věci však odmítl vypovídat, aniž by sdělil důvody odepření výpovědi, dále se hlavnímu líčení vyhýbal, aniž by i nadále doložil důvody odepření výpovědi, z posledního hlavního líčení se telefonicky omluvil a sdělil, že využívá svého práva odepřít výpověď podle § 100 tr. ř. Soud konstatoval, že svědek zcela důvodně využil tohoto ustanovení a upustil od dalších pokusů o jeho výslech ve věci. To však podle ministryně spravedlnosti odporuje ustanovení § 211 odst. 3 tr. ř., neboť by muselo jít o odepření neoprávněné. Ve skutečnosti podle ministryně soud nezjistil důvod odepření výpovědi. Nicméně podle ní šlo o neoprávněné odepření výpovědi a předchozí výpověď bylo možné přečíst podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř. Šlo jednoznačně o nevyhovění výzvě soudu, na které měl soud reagovat uložením pořádkové pokuty. Z