8 Tdo 1051/2017 – Nejvyšší soud

8 Tdo 1051/2017-36 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27.*) 9. 2017 o dovolání obviněného R. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 6 To 176/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 T 98/2016, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. S.  odmítá. *) správně má být uvedeno: ,,Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 9. 2017...“ viz usnesení o opravě NS ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1051/2017-I-47. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 39 T 98/2016, byl obviněný R. S. v bodech I. a II. uznán vinným dvěma přečiny podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jichž se dopustil skutky v zásadě spočívajícími v tom, že ad I. dne 15. 10. 2008, kdy byl z předchozího služebního místa u Policie České republiky, Vyšší policejní školy a Střední policejní školy Ministerstva vnitra, P.– H., převeden k Inspekci ministra vnitra pracoviště P., S. („dále jen „Inspekce“), když nedošlo ke změně služebního působiště, předložil tehdejšímu řediteli Inspekce, sídlící na adrese P., N. Š., žádost o přiznání náhrad souvisejících se vznikem a změnami služebního poměru příslušníka Policie České republiky podle § 149 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon č. 361/2003 Sb.“), v níž vědomě, s cílem podvodně získat finanční prostředky, uvedl nesprávné údaje o svých rodinných poměrech, konkrétně, že je v důsledku převedení na nové služební místo nucen žít odloučeně od své rodiny, konkrétně matky, ačkoliv tomu tak nebylo, neboť se svojí matkou v návaznosti na uzavření manželství přestal žít v roce 1996, a fakt, že s matkou ke dni 15. 10. 2008 nežil, nesouvisel nijak s převedením na nové služební místo, neboť se již přede dnem 15. 10. 2008 přestěhoval do P., a na základě kladného rozhodnutí ředitele Inspekce ze dne 31. 10. 2008 následně předkládal vedoucím oddělení Inspekce, na nichž byl služebně zařazen „Vyúčtování náhrad souvisejících se vznikem a změnami služebního poměru příslušníka Policie České republiky“, a to ve dvaceti osmi případech, které jsou v rozsudku v bodech 1) až 28) konkrétně uvedeny s vymezením období od 12. 11. 2008 až do 1. 2. 2011, za něž je účtováno, vyúčtovaná částka, s uvedením výdajů za jízdné k návštěvě rodiny a za stravné, přičemž v uvedeném období vylákal proplacení náhrad v celkové výši 102.087 Kč, ad II. v době od 15. 10. 2012 do 31. 12. 2015, kdy byl ustanoven na služební místo (po vynětí ze zálohy pro služebně nezařazené) na Policejním prezidiu České republiky, Ředitelství služby pro zbraně a bezpečnostní materiál, se sídlem P., O., kdy ustanovením na nové služební místo nedošlo ke změně služebního působiště, předkládal ředitelům služby, jako svým nadřízeným služebním funkcionářům „Vyúčtování náhrad souvisejících se vznikem a změnami služebního poměru příslušníka Policie ČR“ podle § 149 odst. 1 písm. b) zák. č. 361/2003 Sb. za údajné jízdní výdaje k návštěvě rodiny, kdy ve vyúčtováních deklaroval vědomě, s cílem podvodně získat finanční prostředky, nepravdivé údaje o svých rodinných poměrech a místu bydliště, konkrétně uvedl, že je v důsledku ustanovení na nové služební místo nucen žít odloučeně od své rodiny, ačkoli od srpna 2011 do dubna 2012 žil se svoji tehdejší družkou H. S., na adresách Č., P. h. s., a H., a od prosince 2012 bydlel ve svém rodinném domě na adrese H., S., nežil tedy odloučeně od člena rodiny, a takto jednal v době od 15. 10. 2012 do 31. 12. 2015 jednotlivých případech 1) až 45) s uvedením dne a částky, přičemž v uvedeném období vylákal proplacení náhrad v celkové výši 72.288 Kč. 2. Za tyto přečiny byl obviněný R. S. podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti šesti měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 170 denních sazeb, s výší denní sazby 1.000 Kč, celkem tedy ve výši 170.000 Kč, podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Rovněž bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o náhradě škody. 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 6 To 176/2017, odvolání obviněného R. S. podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu 4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu obviněný podal prostřednictvím obhájce z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v němž vady rozhodnutí spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení spatřoval v aplikaci ustanovení, podle něhož mu měly být náhrady neoprávněně přiznávány. Za vadné považoval, že u činu pod bodem I. soudy vycházely z § 149 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2003 Sb., a v bodě II. podle § 149 odst. 1 písm. b) zák. č. 361/2003 Sb., s tím, že se jednalo o nutnosti žít odloučeně od rodiny, kterou však netvořila jeho matka, což by představovalo odlučné podle § 149 odst. 2 zák. č. 361/2003 Sb., a nikoliv fakultativní náhrady podle § 149 odst. 1 zák. č. 361/2003 Sb., protože došlo k přeložení podle § 26 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. Tento nesoulad nenapravil ani odvolací soud, jenž tuto vadu v odvolání vytýkanou považoval za nepodstatnou skutečnost, přestože je zřejmý rozpor ve výrokové části v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. 5. Nedostatky v podvodném úmyslu obviněný spatřoval v nesprávném závěru soudů o tom, že by v předmětných formulářích uváděl, že je nucen žít odloučeně od rodiny a že formulář nevyplňoval nepravdivě. Takový závěr není ničím doložen. V době vypsání žádosti v říjnu 2008 s nikým nežil, družku neměl, a proto byla členkou jeho rodiny pouze matka, což potvrdil i Z. H. Obviněný považoval za nepodložený závěr, že by byla matka jeho rodinou do doby, než se odstěhoval a oženil, a že se od té doby jeho rodinou ji byly jen jeho partnerky, které soud považoval za družky. Takový názor bylo nutné vykládat ve smyslu § 149 odst. 2 písm. b) zák. č. 361/2003 Sb., podle něhož příslušníkovi, který žije odloučeně od člena rodiny v místě služebního působiště z důvodu převedení na jiné služební místo do jiného místa služebního působiště podle § 25 odst. 4 nebo § 26 odst. 2 a 3 zák. č. 361/2003 Sb., lze přiznat náhrady cestovních výdajů. Odkázal na § 201 odst. 2 zák. č. 361/2003 Sb., podle něhož je členem rodiny i matka příslušníka. Zákon nestanoví, že když si obviněný najde družku, matka přestává být členem jeho rodiny, jak mylně dovodily soudy. Rodinou nebyla pouze osoba, se kterou obviněný žil, tedy družka. V zákoně nemá oporu názor, že by rodinou byla pouze osoba, se kterou žije, a že by neměl právo dojíždět za jiným členem rodiny, kterým může být matka, otec nebo sourozenec, když zákon neupřednostňuje některého člena rodiny před jiným, a nelze z něj dovodit, že by náhrady nespadaly na navštěvování i jiných členů rodiny, kteří jsou v § 201 odst. 2 zák. č. 361/2003 Sb. vyjmenováni. Obviněný uvedl, že čerpal z cestovních náhrad jízdní výdaje za cesty k návštěvě člena rodiny, a to za matkou, kterou si vybral, jelikož jinou osobu neměl, a policejní funkcionář mu takový návrh schválil. 6. Na rozhodnutí služebního funkcionáře, na základě jehož rozhodnutí náhrady čerpal, je podle obviněného potřeba nahlížet jako na platné a zákonné, neboť nikdy nebylo zrušeno, a s ohledem na promlčení lhůt je neměnné, protože má povahu rozhodnutí veřejné moci, a ani trestní soud nemůže vyvozovat trestněprávní důsledky z takového platného rozhodnutí. I když je v rozporu se zákonem o služebním poměru, je třeba respektovat presumpci správnosti veřejnoprávních aktů. 7. Služební funkcionáři z osobního spisu obviněného věděli, že je již skoro 10 let rozvedený, přesto mu náhrady přiznávali. Pokud by služební funkcionář postupoval v souladu se zákonem, nikdy by nemohla být žádost obviněného schválena, protože nezměnil nikdy místo služebního působiště, neboť tím byla stále P. Obviněný si nebyl sám přesně ani vědom všech zákonných podmínek rozhodných pro přiznání náhrad. Policejní funkcionáři však v průběhu trestního řízení prokázali značnou míru neporozumění zákona o služebním poměru policistů a podmínky pro přiznání náhrad vlastně sami neznali. 8. Skutečnost, že nebyly splněny podmínky pro vyhovění žádosti obviněného a služební funkcionář jeho žádosti přesto vyhověl, nelze přičítat k tíži obviněného, a proto je to jen policejní funkcionář, kdo je zodpovědný za vzniklou škodu. Naopak obviněný v dobré víře podmínky pro přiznání náhrad splňoval, a to i s ohledem na to,