8 Tdo 1115/2010 — Nejvyšší soud

8 Tdo 1115/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:265b/1g Datum rozhodnutí:29. 9. 2010 Spisová značka:8 Tdo 1115/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.1115.2010.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Řízení o dovolání Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:7. 1. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 8 Tdo 1115/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. září 2010 o dovolání obviněného J. Z., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 2010, sp. zn. 7 To 34/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, pod sp. zn. 54 T 12/2009, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Z. o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. 54 T 12/2009, byl obviněný J. Z. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že: „v H. dne 3. 4. 2009 krátce před 21.00 hod. v A. ulici před domem po požití většího množství alkoholických nápojů, kdy měl v krvi nejméně 1,59 g/kg alkoholu poté, co ho sem z místa bydliště vzdáleného cca 100 m přivedl poškozený Z. A., se kterým se po cestě vzájemně drželi kolem ramen, v přítomnosti dalších osob na otázku poškozeného, zda téhož dne odpoledne udeřil pěstí do obličeje zde přítomnou plačící A. I., odpověděl záporně a když následně stáli s poškozeným proti sobě, v nestřežené chvíli pravou rukou vytáhl z pouzdra velký těžký bojový nůž o celkové délce 32 cm, délky čepele 18 cm, šíře čepele 3,7 cm a váze 576 g, upevněný za opasek kalhot se zasunutou čepelí v pouzdře v levé přední kapse kalhot, který si cestou na místo činu připravil k rychlému použití, neboť nevěděl, co může od poškozeného očekávat, a neozbrojeného překvapeného poškozeného velkou silou zespodu bodl do oblasti břicha, následkem čehož poškozený utrpěl bodnou ránu délky 4 cm v horní části břicha ve střední čáře, bodný kanál hloubky 10 - 12 cm směřující z místa vbodu šikmo nahoru a doprava z pohledu poškozeného do břišní dutiny, napříč bránicí vpravo do pravé pohrudniční dutiny, masivní krvácení do břišní dutiny při porušení středně velké cévy na vnitřním ploše přední strany hrudníku, nevelké krvácení do pravé pohrudniční dutiny s kolapsem části tkáně dolního laloku pravé plíce a prokrvácení tukové tkáně poblíž srdečního svalu, když toto zranění si vyžádalo urgentní lékařský specializovaný chirurgický zákrok, při jehož neposkytnutí by došlo u poškozeného ke smrtelnému následku“. Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“) k § 219 odst. 1 tr. zák. a uložil mu podle téhož ustanovení trest odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 11. 5. 2010, sp. zn. 7 To 34/2010, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle § 219 odst. 1 tr. zák. za použití § 40 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. Martina Köhlera podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zopakoval v něm, že je mu kladeno za vinu jednání naplňující skutkovou podstatu trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. S touto právní kvalifikací nesouhlasil a nesouhlasí i nadále, neboť má za to, že jeho jednání je třeba kvalifikovat v souladu se zásadou přípustnosti retroaktivity in bonam partem jako pokus trestného činu zabití podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, dále jen „trestní zákoník“) k § 141 odst. 1 trestního zákoníku. Dovolatel považuje za klíčové dvě rozhodné skutečnosti, kterými jsou jednak vlastní skutkový stav a dále jeho duševní rozpoložení v inkriminované době. K těmto skutečnostem v podrobnostech uvedl, že setrvává i nadále na svém tvrzení, že se z jeho strany jednalo o instinktivní obranou reakci na jednání poškozeného, který jej nejprve donutil dostavit se na inkriminované místo a poté jej po vzájemné rozepři napadl údery do hlavy. Tuto verzi potvrzují i provedené svědecké výpovědi, zejména svědkyně K. R., ale i svědka D. M. Rovněž svědek T. H. potvrdil, že na inkriminované místo šel (obviněný) v doprovodu poškozeného nedobrovolně a jednal tak pod jeho nátlakem. Pokud soudy obou stupňů výpověď tohoto svědka shledaly rozpornou (např. v tvrzení, že způsob, kterým uchopil poškozený odsouzeného, popsal svědek jako „kamarádské objetí, které však nebylo dobrovolné“), je třeba si uvědomit, že i jednání, které není na první pohled nijak hostilní (např. vzhledem k tomu, že aktéři mluví tichým hlasem nebo jeden druhého „kamarádsky obejme“), nevypovídá bez dalšího o skutečné povaze takovéhoto jednání, jehož pravý smysl může být zcela opačný, než je jeho vnější dojem. Ke znaleckému posudku z oboru soudního lékařství obviněný uvedl, že je v něm popsán jednak charakter zranění poškozeného, jednak mechanismus, na základě kterého mělo ke zranění poškozeného dojít. Jakkoliv vlastní charakter bodného zranění považuje za nespornou skutečnost, kterou nehodlá rozporovat, za sporný považuje samotný mechanismus jeho vzniku. Z výpovědi jeho samotného vyplývá, že jednal v podstatě instinktivně, když (v momentě, kdy od poškozeného inkasoval opakované údery do hlavy) proti tělu poškozeného vytáhl a namířil předmětný nůž. Způsob, jakým o věci vypovídal (soud prvního stupně na str. 6 svého rozsudku odkazuje na jím předvedený způsob, který byl demonstrován znalci), nelze přitom hodnotit jako záměrně nepravdivý a nekorespondující se závěry znaleckého posudku. V daném případě je třeba zohlednit jednak vliv stresové situace na pozdější vypovídací schopnost (z tohoto důvodu nemusely být jeho výpovědi a předvedený mechanismus vzniku zranění zcela přesné), přičemž nelze vyloučit, aby v okamžiku vytažení nože proti útočícímu poškozenému došlo zároveň k nabodnutí poškozeného na obnaženou čepel v důsledku jeho pohybu proti právě vytaženému noži. Z jeho pohledu se přitom mohlo jednat pouze o vytažení nože za účelem vytvoření si obranného prostoru, v tomto okamžiku ovšem zároveň musel působit aktivní silou proti pohybujícímu se tělu poškozeného (jednalo by se tak o aktivní působení dvou proti sobě působících sil). V uvedeném případě je podle obviněného jedním z určujících faktorů pro právní kvalifikaci skutkového stavu motivace jeho jednání. Poukázal na to, že žil dlouhodobě ve strachu z poškozeného a v inkriminovaný den mu navíc bylo jeho bývalou partnerkou a její přítelkyní vyhrožováno fyzickým násilím ze strany poškozeného. Podle znaleckého posudku z oboru psychiatrie a psychologie u něj nešlo v dané chvíli o přítomnost chladné endogenní agrese, ale určujícím faktorem jeho jednání byla konfliktní situace a jeho strach z poškozeného. Soud prvního stupně i odvolací soud naproti tomu v odůvodněních svých rozhodnutí konstatují, že si s sebou nůž nevzal proto, že by se poškozeného bál, ale proto, že s účastí na nějakém konfliktu v podstatě počítal a v případě potřeby chtěl nad eventuálním soupeřem získat převahu. S těmito závěry souhlasí pouze v tom smyslu, že k ozbrojení své osoby musel mít nějaký důvod. Tímto důvodem však byl právě strach z osoby poškozeného, což kromě svědeckých výpovědí potvrzuje i znalecký posudek z oboru psychiatrie, nikoliv jeho snaha získat nad poškozeným převahu. V této souvislosti zdůraznil, že poškozeného sám aktivně nevyhledal ani jej neodvedl na místo, kde na něj čekalo několik dalších (vůči němu nepřátelsky naladěných) osob. Bylo tomu zcela opačně a on (obviněný) použil zbraně proti poškozenému teprve v silně konfliktní situaci, přičemž se zcela zjevně jednalo o jednání instinktivně-obranné povahy. V souvislosti s hodnocením důvodnosti jeho obav z poškozeného rovněž nesouhlasí s charakteristikou osoby poškozeného ze strany soudu prvního stupně, který uvedl, že poškozený nemá pověst vysloveného násilníka ani jej nepřevyšuje svými fyzickými dispozicemi (oba jsou takřka stejně vysocí a silní). Skutečností je, že poškozený naopak pověst násilníka v mís