8 Tdo 1267/2010 — Nejvyšší soud

8 Tdo 1267/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:265b/1g Datum rozhodnutí:16. 11. 2010 Spisová značka:8 Tdo 1267/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.1267.2010.2 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Předstíraný převod Dotčené předpisy:§ 140 odst. 1 tr. ř. § 158c tr. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:16. 2. 2011 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 1744/11JUDr. Ivana Janůodmítnuto09.01.2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 8 Tdo 1267/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. listopadu 2010 o dovolání obviněného J. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 6 To 267/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 T 35/2008, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 5. 2009, sp. zn. 9 T 35/2008, byl obviněný J. K. uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 1 tr. zák. za použití § 143 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že společně s spoluobviněným V. Ch., po předchozí dohodě se společným záměrem nabízet zájemcům ke koupi za dohodnutou procentuální část nominální hodnoty padělané bankovky měny EURO, které J. K. pro tyto účely obstaral, 1. dne 20. 7. 2006 J. K. předal V. Ch. jednu padělanou bankovku v nominální hodnotě 500 Euro, který ji po předchozí opakované nabídce dne 21. 7. 2006 ve 12.00 hodin v P., v ulici V C., v provozovně B. C., předal pracovníku Policie České republiky vystupujícímu pod jménem J. P. při plnění jeho služebních povinností v rámci operativně pátracího prostředku – předstíraného převodu věci, jako vzorek pro následně zamýšlený výměnný obchod s větším množstvím padělaných EURO za pravá EURO, přičemž platný devizový kurz České národní banky téhož dne činil 1 EURO: 28,415 Kč, tedy 500 EURO odpovídalo celkové hodnotě 14.207,50 Kč, 2. dne 16. 9. 2006 v návaznosti na předchozí transakci J. K. předal V. Ch. celkem 17 ks padělaných bankovek EURO v nominálních hodnotách 500 EURO, který je dne 17. 9. 2006 v 16.00 hodin opět v P., ulici V C., v garážích provozovny B. C. prodal pracovníku Policie Rakouské republiky vystupujícímu pod jménem P. doprovázenému pracovníkem Policie České republiky vystupujícím pod jménem J. P. při plnění jejich služebních povinností v rámci operativně pátracího prostředku – předstíraného převodu věci za částku pravých 2.600 EURO v celkové hodnotě 74.074,- Kč, přičemž platný devizový kurz České národní banky téhož dne činil 1 EURO: 28,49 Kč, tedy celková hodnota 8.500 EURO (17 x 500) odpovídala hodnotě 242.165,- Kč. Za tento trestný čin byl obviněný J. K. odsouzen podle § 140 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 26 měsíců nepodmíněně, a pro jeho výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. za použití § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného V. Ch. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 6 To 267/2009, rozhodl o odvoláních podaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně státním zástupcem v neprospěch obviněných a oběma obviněnými tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil uvedený rozsudek u obou obviněných ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině trestným činem padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 1 tr zák. za použití § 143 tr. zák. obviněného J. K. podle § 140 odst. 1 tr. zák. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon ho podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Rovněž rozhodl o trestu spoluobviněného V. Ch. Odvolání obou obviněných podle § 256 tr. ř. zamítl. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný J. K. prostřednictvím obhájce Mgr. Jaroslava Pomališe dovolání pro dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle obviněného soudy zjištěný skutkový stav nenaplňuje zákonné znaky trestného činu podle § 140 odst. 1 tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným, protože subjektivní stránka tohoto trestného činu je zpochybněna aktivní rolí agentů Policie České republiky a agenta Policie Rakouské republiky. K této výhradě obviněný konstatoval, že účast policie vedoucí k dokonání trestného činu měla očividný charakter provokace spočívající ve vyvolání úmyslu spáchat trestný čin. Nebýt iniciativy policie, ke spáchání trestného činu by nedošlo, protože obviněný nedisponoval zdrojem padělaných peněz a jeho výroky o možnosti získání velkého množství padělaných peněz byly dány jeho subjektivním přesvědčením o plnění úkolu v rámci provokace policie. Odvolacímu soudu obviněný vytkl, že se jeho obhajobou v tomto duchu uplatněnou nezabýval, a poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 710/2001, podle kterého je nepřípustné, aby policejní orgány jako orgány státu naváděly jiného ke spáchání trestné činnosti. Na základě shora uvedených důvodů v závěru obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) vydal zprošťující rozsudek, kterým zároveň zruší napadené rozhodnutí, anebo aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu v jiném složení senátu k novému posouzení a zavázal soud právním názorem věc zprostit s ohledem na skutečnost, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu. Současně podal obviněný návrh na odklad nástupu výkonu trestu. K dovolání se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil také státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který zdůraznil, že dovolací soud je vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy, když zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak zejména tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé a současně je-li toto pochybení předmětem dovolání, což však se v posuzované věci nestalo. I když obviněný v dovolání zpochybnil právní posouzení daného skutkového děje pro nenaplnění subjektivní stránky trestného činu, tento svůj argument primárně opíral o tvrzení napadající správnost učiněných skutkových zjištění. Obviněným popsané námitky se podle státního zástupce zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i s dovolacími důvody ostatními, byť neuplatněnými, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř., musel dále posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvod dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jen při existenci zákonného dovolacího důvodu je možný přezkum dovolacím soudem. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Na podkladě citovaného ustanovení je proto možné ve vztahu ke zjištěnému skutku dovoláním vytýkat výlučně vady právní tj., že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. S odkazem na uvedený dovolací důvod tudíž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba též zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní po