8 Tdo 1330/2010 — Nejvyšší soud

8 Tdo 1330/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:265b/1g Datum rozhodnutí:16. 11. 2010 Spisová značka:8 Tdo 1330/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.1330.2010.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přijetí úplatku Dotčené předpisy:§ 4 písm. a) tr. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:11. 2. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 8 Tdo 1330/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. listopadu 2010 o dovolání, které podal obviněný Y. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2005, sp. zn. 5 To 61/2005, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 23/2004, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2004, sp. zn. 5 T 23/2004, byl obviněný Y. S. uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a odsouzen za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu Brno – venkov ze dne 12. 1. 2004, sp. zn. 12 T 786/2003, a za sbíhající se trestné činy nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. a vývoje, výroby a držení zakázaných bojových prostředků podle § 185a odst. 1 tr. zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Brno – venkov ze dne 3. 9. 2004, sp. zn. 12 T 98/2004, podle § 185a odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na jeden rok, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 tr. zák., § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající jednak v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let, jednak v zákazu držení střelné zbraně, k jejímuž držení je třeba povolení podle zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, na dobu pěti let. Podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. byl obviněnému uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu pěti let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Brno – venkov ze dne 3. 9. 2004, sp. zn. 12 T 98/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. dopustil tím, že dne 13. 1. 2004 v B. na ulici D. před domem řídil osobní motorové vozidlo zn. Opel Omega, přičemž v jeho krvi byla zjištěna hladina alkoholu ve výši 0,76 promile, ačkoliv mu byl rozhodnutím o přestupku Magistrátu města B., Odboru dopravy, ze dne 8. 2. 2002, sp. zn. OD 55003/FI-01, které nabylo právní moci dne 15. 3. 2002, uložen mimo jiné zákaz činnosti řízení všech motorových vozidel na dobu 24 měsíců. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním směřujícím proti výroku o vině. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2005, sp. zn. 5 To 61/2005, bylo odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. Proti označenému usnesení krajského soudu coby soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Dovolatel zejména vytýkal, že ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně chybí jakékoliv vyjádření či zmínka o tom, že se předmětného jednání dopustil úmyslně. Jelikož v popisu skutku není vyjádřena subjektivní stránka předmětné trestné činnosti, obviněný dovozoval, že soud prvního stupně skutek nesprávně právně posoudil, neboť jej uznal vinným i přesto, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu. Oba soudy navíc konstatovaly, že se měl trestné činnosti dopustit pod vlivem alkoholu, avšak nezkoumaly, zda v důsledku požití alkoholu byly plně zachovány rozpoznávací a ovládací schopnosti obviněného, tedy zda byl obviněný v době spáchání činu příčetný. Závěrem vyjádřil přesvědčení, že s ohledem na zásadu in dubio pro reo nebylo možno předmětný skutek posoudit jako trestný čin. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolací soudu, aby zrušil také další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že skutková část výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., a to včetně úmyslu, který sice není vyjádřen přímo slovně, nýbrž tím, že obviněný řídil dne 13. 1. 2004 osobní motorové vozidlo na ulici D. v B., ač mu byl pravomocným rozhodnutím o přestupku Magistrátu města B., Odboru dopravy, ze dne 8. 2. 2002, sp. zn. OD 55003/FI-01, které nabylo právní moci dne 15. 3. 2002, uložen mimo jiné zákaz činnosti řízení všech motorových vozidel na dobu 24 měsíců, s tím, že si nelze představit, že by obviněný řídil motorové vozidlo jinak než úmyslně, ale ani to, že nebyl seznámen s pravomocným rozhodnutím o přestupku. Státní zástupce poukazoval na rozpor mezi tzv. skutkovou a tzv. právní větou pravomocného výroku o vině spočívající v tom, že podle tzv. skutkové věty výroku o vině obviněný mařil výkon rozhodnutí jiného správního orgánu a nikoli soudu, jak je uvedeno v tzv. právní větě výroku o vině. Obviněný však tuto vadu nevytkl a proto by k ní Nejvyšší soud neměl přihlížet, navíc se podle jeho mínění jedná o vadu bagatelní, která by mohla vést nanejvýš k vydaní rozhodnutí podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Výhradu obviněného, že přestože bylo zjištěno, že se trestné činnosti dopustil pod vlivem alkoholu, nebyla věnována náležitá pozornost otázce, zda byly zachovány rozpoznávací a ovládací schopnosti pachatele, vyhodnotil jako námitku skutkovou, která nenaplňuje uplatněný dovolací důvod a nelze ji podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod. Navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud jako soud dovolací, jemuž byla věc soudem prvního stupně předložena k rozhodnutí o dovolání až dne 20. 10. 2010, zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující někter