8 Tdo 1438/2010 — Nejvyšší soud

8 Tdo 1438/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:265b/1g Datum rozhodnutí:15. 12. 2010 Spisová značka:8 Tdo 1438/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.1438.2010.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Opilství Zastavení trestního stíhání Dotčené předpisy:§ 201a tr. zák. § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:1. 3. 2011 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 750/11JUDr. Jiří Nykodýmodmítnuto07.13.2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 8 Tdo 1438/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. prosince 2010 o dovolání obviněného MUDr. P. D., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 7. 2010, sp. zn. 7 To 57/2010, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 70/2006, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného MUDr. P. D. o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Obviněný MUDr. P. D. podal v zákonné lhůtě prostřednictvím obhájce dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 7. 2010, sp. zn. 7 To 57/2010, jímž bylo podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2010, sp. zn. 1 T 70/2006. Tímto rozsudkem byl uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na deset let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci, a to pistole značky Walter, ráže 9 mm Luger. V dalším pak bylo rozhodnuto o náhradě škody. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. dopustil tím, že dne 28. 9. 2004 kolem 1.00 hodin ve V., okres P., ve své garáži na stavební parcele po předchozím požití alkoholických nápojů ve stavu lehké až středně těžké opilosti prosté s hladinou alkoholu v krvi v rozmezí 1,4 až 1,6 g/kg alkoholu, v úmyslu usmrtit, opakovanými výstřely z legálně držené pistole značky Walter, ráže 9 mm Luger, zejména do hlavy a krku usmrtil průstřelem mozku poškozeného O. D. Pro úplnost nutno dodat, že odvolací soud již dříve v dané věci opakovaně rozhodoval. V prvém případě byl usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 8. 2007, sp. zn. 7 To 86/2007, z podnětu odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze zrušen rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2006, sp. zn. 1 T 70/2006, jímž byl obviněný podle § 226 písm. d) tr. ř. zproštěn obžaloby pro trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., neboť není pro nepříčetnost trestně odpovědný, a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Tímtéž usnesením byla podle § 253 tr. ř. zamítnuta odvolání poškozených Ing. O. D., I. D., M. D. a J. D. Ve druhém případě Vrchní soud v Praze z podnětu odvolání obviněného usnesením ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 7 To 83/2009, podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2009, sp. zn. 1 T 70/2006, jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., za což mu byl uložen trest odnětí svobody na deset let, pro jehož výkon byl podle § 39 odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a trest propadnutí věci. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně, aby v ní učinil rozhodnutí nové. Obviněný podal dovolání v rozsahu výroku o vině i trestu, odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolatel obsáhle zrekapituloval průběh odvolacího řízení a měl za to, že soudy obou stupňů se věnovaly pouze otázce jeho příčetnosti při spáchání trestného činu z hlediska existence či neexistence patické opilosti, avšak vůbec se nezabývaly otázkou, zda v takovém případě nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu opilství ve smyslu ustanovení § 201a tr. zák. Oběma soudům dále vytýkal, že se dostatečně nevypořádaly s otázkou, zda jednal alespoň v nepřímém úmyslu, anebo mělo jeho jednání nedbalostní charakter, když zásadního významu pro posouzení jeho jednání a jeho důsledků je, zda v době, kdy byl pod vlivem alkoholu, si prokazatelně uvědomoval, že se v garáži nachází poškozený. Soud podle dovolatele neměl k dispozici žádné důkazy potvrzující jeho vědomost o přítomnosti poškozeného v garáži a naopak nelze vyloučit, že si toho nemusel být vědom vzhledem k předchozímu požití alkoholických nápojů. Při absenci konkrétních důkazů, že se v době spáchání v místnosti svítilo a intenzita osvětlení byla taková, že obviněný mohl zjistit přítomnost poškozeného měla být tato otázka posouzena dle zásady in dubio pro reo. Podle obviněného nelze mít za prokázané, že jednal úmyslně, a pokud nejsou konkrétní důkazy dokládající tento závěr, mělo být jeho jednání hodnoceno v duchu výše zmíněné zásady jako nedbalostní, a to ve vztahu k možnému naplnění skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 tr. zák., resp. opilství podle § 201a tr. zák. Obviněný též namítal porušení ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., podle něhož trestní stíhání nelze zahájit a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. V této souvislosti odkázal na článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod garantující právo na přiměřenou délku řízení a potažmo i kompenzaci jeho porušení. Dodal, že právo na projednání věci bez zbytečných průtahů zaručuje i článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a ustanovení § 2 odst. 4 tr. ř. S argumentem judikatury Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu České republiky vyvozoval, že pokud došlo k zásahu práva na spravedlivý proces, bylo povinností obecných soudů využít všech prostředků trestního práva, aby byla zajištěna ochrana práv stíhané osoby, což se v daném případě nestalo. V této souvislosti upozornil, že Evropským soudem pro lidská práva je za krajní mez trvání trestního řízení považována doba šesti let, a naznačoval, že dobu, po kterou probíhalo jeho trestní řízení, již lze považovat za nepřiměřenou. Následně připomněl data zahájení trestního stíhání (28. 9. 2004) a posledního rozhodnutí odvolacího soudu (13. 7. 2010) a zdůraznil, že délku trestního řízení svým jednáním nikterak nepříznivě neovlivnil, vždy byl orgánům činným v trestním řízení k dispozici. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí v plném rozsahu a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí. Státní zástupce Nejvyšší státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného vyloučil možnost kvalifikovat jeho jednání jako trestný čin opilství podle § 201a tr. zák. Poukázal na závěry revizního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie ústavu Psychiatrické léčebny B., z nichž vyplynulo, že obviněný netrpěl a v době spáchání inkriminovaného činu forenzně významnou duševní poruchou. Před činem se uvedl do stavu mírné až středně těžké opilosti (tedy nikoli do opilosti patické), přičemž v době spáchání činu byly jeho schopnosti rozpoznat společenskou nebezpečnost jednání snížené nepodstatně a schopnosti ovládat jednání byly podstatně snížené, nebyly však vymizelé. Obviněný dle znalců jednal ve stavu velmi silného rozrušení, který však není duševní poruchou. Pokud dovolatel soudům vytýkal, že se nedostatečně vypořádaly s otázkou zavinění, podstatu jeho argumentace považoval spíše za polemiku se zjištěným skutkovým stavem. Soudy zjistily, že obviněný věděl, že poškozený odešel spát do garáže, kde se svítilo a byla zapnutá televize. Zde potom na poškozeného opakovaně vystřelil. S ohledem na tato zjištění nutno podle něj vyloučit i závěr o nedbalostním zavinění. Nepřisvědčil ani námitce o porušení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., neboť průtahy v řízení nejsou důvodem pro zrušení meritorního rozhodnutí a pro zastavení trestního stíhání podle tohoto ustanovení, pokud řízení proběhlo a bylo meritorně rozhodnuto. Důvody zastavení trestního stíhání jsou tu vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně; představují kogentní úpravu a je zapotřebí je chápat jako průlom do zásady oficiality (§ 2 odst. 4 tr. ř.), která patří mezi základní zásady trestního řízení. To platí bezezbytku i pro důvod uvedený v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., podle něhož trestní stíhání nelze zahájit a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zasta