8 Tdo 1449/2008 — Nejvyšší soud

8 Tdo 1449/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 4. 2009 Spisová značka:8 Tdo 1449/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.1449.2008.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 8 Tdo 1449/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. dubna 2009 o dovolání obviněného J. B., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 6 To 183/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 44/2007, takto: Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j í rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 6 To 183/2008, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 16 T 44/2007. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 6 p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 16 T 44/2007, byl obviněný J. B. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že dne 20. 3. 2006 v P., V. v pobočce Č. s. vybral z účtu vedeného na jméno M. K., částku 40.000,- Kč, ačkoliv se od poškozeného J. G. předtím dověděl, že M. K. je již po smrti (zemřela dne 10. 3. 2006), a že peníze na účtu se stanou předmětem dědického řízení, přičemž byl od poškozeného J. G. informován i o tom, že v závěti je uveden jako jediný dědic veškerého majetku právě poškozený J. G., následně bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 8. 2006, které nabylo právní moci dne 31. 8. 2006 pod sp. zn. 26 D 431/2006 rozhodnuto o tom, že peněžní prostředky na předmětném účtu skutečně patří poškozenému J. G. Za tento trestný čin byl obviněný J. B. odsouzen podle § 250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Obviněný podal proti shora uvedenému rozsudku odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 6 To 183/2008, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o trestu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného při nezměněném výroku o vině nově odsoudil podle § 250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. uložil obviněnému peněžitý trest ve výměře 80.000,- Kč, a podle § 54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. T. H. z důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovoláním, v němž soudům vytkl, že skutková zjištění po hmotně právní stránce nesprávně posoudily, pokud obviněného uznaly vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Nedostatky obviněný shledal v posouzení objektivní i subjektivní stránky tohoto trestného činu, protože nebyly z hlediska jejich hodnocení v potřebné míře uváženy všechny významné okolnosti. Kromě toho obviněný poukázal i na nedostatečné posouzení norem občanského a obchodního zákoníku dopadajících na projednávanou problematiku, zejména na ustanovení § 460 obč. zák., podle něhož se dědictví nabývá dnem úmrtí zůstavitele bez ohledu na to, z jakého dědického titulu k dědění dochází. K právnímu závěru o tom, že konkrétní osoba nabyla v důsledku dědění určitou věc, však musí být vydáno rozhodnutí v příslušném soudním řízení, a proto před skončením řízení o dědictví není jisté, kdo se stal dědicem majetku. Dovolatel namítl, že právní závěr o vlastnictví peněžních prostředků na účtu M. K. nelze učinit, dokud není určeno dědictví a dědic tak, že jej nelze zpochybnit ani v soudním řízení. Obviněný i přesto, že nebyl účastníkem dědického řízení a nemohl své zájmy účinně prosazovat, upozorňoval na to, že předmětné bankovní konto nepatří do pozůstalosti, z tohoto důvodu také podal dne 12. 9. 2006 žalobu na určení vlastnictví věcí patřících do dědictví, v níž své finanční nároky zdůvodnil. Řízení v této věci vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 9 C 90/2007, bylo skončeno na základě rozhodnutí obviněného, neboť v něm již z důvodů trestního řízení nechtěl pokračovat. Obviněný se svých nároků domáhal i u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 346/2006, kde na podkladě podané žaloby mimo jiné namítal neplatnost zmíněné závěti, o níž měl pochybnosti, neboť poškozený předložil dvě různé verze závěti datované ve shodný den. Porovnání textu závěti s jinými texty psanými vlastnoručně zůstavitelkou před jejím postižením mozkovou mrtvicí vyvolává pochybnosti o její způsobilosti. Shledal proto, že závěť, jejíž platnost je napadena v řádném soudním řízení, nemůže být podkladem pro přechod vlastnictví ani v tomto trestním řízení. Ve vztahu k subjektivní stránce obviněný navázal na shora uvedené skutečnosti a dovodil, že nemohl způsobit předpokládaný následek na majetku poškozeného, ale ani uvést v omyl bankovní ústav při výběru hotovosti z účtu, neboť finanční prostředky, kterými disponoval, patřily obviněnému, nikoli poškozenému anebo finančnímu ústavu, a byl proto oprávněn s nimi nakládat. Úmrtí majitelky samo o sobě proto nemůže mít z hlediska trestního práva význam, který mu napadené rozhodnutí přisuzuje. Pochybení obviněný spatřoval i v tom, že z tzv. skutkové věty nevyplývá, koho a jakým způsobem měl vlastně uvést v omyl. V odůvodnění rozsudku je k tomu uvedeno, že „uvedl v omyl Č. s. tím, že jí nesdělil, že majitelka účtu zemřela“. Tento závěr však označil za rozporný, neboť „uvést v omyl“ předpokládá aktivní jednání, kterým pachatel u jiné osoby vyvolává představu, která neodpovídá skutečnosti. Nesdělením informace proto nelze v omyl „uvádět“, a současně se nemůže jednat ani o „využití omylu“ ani o „zamlčení podstatných skutečností“. Dále obviněný vyjádřil, že podle § 16 tr. zák. se trestnost činu posuzuje podle zákona, který nabyl účinnosti až po spáchání činu, je-li pro pachatele příznivější, přičemž s poukazem na judikaturu zmínil, že daná zásada se týká i těch mimotrestních norem, na nichž je trestnost činu podle trestního zákona založena. Zmínil přitom ustanovení § 715a odst. 3 obch. zák., účinného od 1. 1. 2005 na základě zákona č. 554/2004 Sb., který stanovil, že plná moc udělená majitelem účtu k nakládání s peněžitými prostředky na účtu jeho smrtí nezaniká, pokud z jejího obsahu nevyplývá, že má trvat pouze za života majitele účtu. Dovodil proto, že smrt majitelky účtu neměla vliv na platnost dispozičního oprávnění, které v jeho prospěch dříve zřídila. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani vyjádření Č. s., na které se napadený rozsudek odvolává, neboť z projevu vůle majitelky účtu při udělení dispozičního oprávnění obviněnému žádné omezení nevyplývá. Tyto skutečnosti pak zcela vylučují, že by obviněný zamýšlel uvést někoho v omyl, a proto úsudek soudu o existenci úmyslu v jednání obviněného nemůže být správný. Obviněný v dovolání rovněž zdůraznil, že je duchovním řeholníkem, členem řádu C. a složil slib chudoby, což kromě jiného znamená, že jakékoli (nejen neoprávněné) získání osobního prospěchu představuje porušení povinnosti, za které následuje sankce. Obviněný by proto jednal proti vlastnímu zájmu a ohrozil by vlastní existenci, kdyby se opravdu dopustil skutku uvedeného ve výroku o vině napadeného rozhodnutí. Pokud je tedy ve výroku o vině uvedeno, že obviněný „sebe obohatil“, je toto právní posouzení nesprávné. Skutečnost, že obviněný nesledoval vlastní obohacení, vyplývá i z textu dohody o narovnání uzavřené s poškozeným, kterou byl obviněný ochoten vzdát se nároku na majetek, který byl v jeho vlastnictví. Obviněný se vyjádřil rovněž k osobě poškozeného, kdy poukázal na jeho snahu získat na jeho úkor co největší majetkový prospěch, a současně zpochybnil jeho věrohodnost. S ohledem na své výhrady obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a zprostil ho obžaloby. K podanému dovolání se v souladu s § 265b odst. 2 písm. h) tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedl, že obviněný především poukazuje na dopos