8 Tdo 227/2007 — Nejvyšší soud

8 Tdo 227/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 5. 2007 Spisová značka:8 Tdo 227/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.227.2007.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 8 Tdo 227/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. května 2007 dovolání obviněného L. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 3 To 98/2005, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 33 T 7/2002, a rozhodl t a k t o : Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 3 To 98/2005, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. 33 T 7/2002, v části týkající se obviněného L. M. z r u š u j í . Podle 265k odst. 2 tr. ř. se současně z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Plzni p ř i k a z u j e , aby věc obviněného L. M. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. 33 T 7/2002, byl obviněný L. M. uznán vinným pokračující pomocí k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a odsouzen podle § 148 odst. 3, § 37a tr. zák. k trestu odnětí svobody na tři a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 37a tr. zák. byl zrušen výrok o vině ohledně tohoto obviněného z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 10. 2003, sp. zn. 33 T 11/2002, jakož i další výroky, které měly v uvedeném výroku o vině svůj podklad. Dále bylo rozhodnuto o vině a trestech ohledně spoluobviněných J. P., R. N., Ing. E. I. a o zproštění obžaloby obviněných V. T., K. K. a L. B. pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 148 odst. 1, 3 tr. zák. ve znění účinném do 30. 12. 1995. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni a obviněný L. M. Odvolání státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného směřovalo proti výroku o vině, společném trestu a chybějícímu výroku o náhradě škody, obviněný podal odvolání proti výroku o vině. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 3 To 98/2005, byl podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně ohledně obviněného L. M. v celém rozsahu zrušen. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že podle § 37a tr. zák. byly v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 10. 2003, sp. zn. 33 T 11/2002, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2005, sp. zn. 3 To 68/2004, zrušeny výroky o vině obviněného L. M. trestnými činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. [správně mělo být uvedeno pomocí k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák.] a výrok o uloženém trestu, jakož i další výroky, které měly ve výrocích o vině svůj podklad. Dále bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný L. M. byl uznán vinným pomocí k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. v platném znění a odsouzen podle § 148 odst. 3, § 37a tr. zák. ke společnému trestu odnětí svobody na dvě léta, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na čtyři léta. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu pod bodem B. se obviněný pomoci k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. dopustil tím, že 1) dne 13. 10. 1994 jako podnikatel v dopravě - fyzická osoba používající obchodního označení A. I. H. sám jako řidič převzal v K. V. u a. s. J. B. – K. B. na základě objednávky na přepravu ve prospěch fiktivního subjektu náklad alkoholických nápojů, když věděl, že náklad má být podle smlouvy přepraven do M. a zboží bylo nakoupeno bez spotřební daně a daně z přidané hodnoty, přesto na pokyn nezjištěných osob zboží vyložil v přesně nezjištěném místě poblíž Ž. a s prázdným vozidlem se vrátil zpět do H., a byl srozuměn s tím, že na základě jednání nezjištěných osob, které přepravu objednaly, nebude Českému státu odvedena spotřební daň a daň z přidané hodnoty, a tak bude spotřební daň zkrácena o 779.760,- Kč a daň z přidané hodnoty o 341.244,- Kč, celkem tedy o 1.121.004,- Kč, 2) jako podnikatel v dopravě - fyzická osoba používající obchodního označení A. I. H. dával k dispozici nezjištěným osobám jednajícím za firmu K. F. tahače a návěsy, ve většině případů i s řidiči své firmy, kterým dal pokyn, aby na základě instrukcí nezjištěných osob převzali náklad alkoholických nápojů a přepravili jej dle instrukcí těchto osob kamkoli, a to i na místo v České republice, ač věděl, že se přepravuje zboží nakoupené bez spotřební daně a daně z přidané hodnoty, které má být vyvezeno do S. r., a v důsledku jednání nezjištěných osob, které přepravu objednaly, nebyla odvedena Českému státu spotřební daň a daň z přidané hodnoty, přičemž takto byly provedeny ve dnech 22. 12. 1994, 5. 1. 1995, 10. 1. 1995 a 12. 1. 1995 přepravy z obchodní společnosti G. H. D., a. s., D. B. a ve dnech 11. 1. 1995, 13. 1. 1995, 17. 1. 1995, 2. 2. 1995, 7. 2. 1995 a 23. 2. 1995 přepravy z obchodní společnosti A., spol. s r. o., a tak byla spotřební daň zkrácena o 11.024.820,- Kč a daň z přidané hodnoty o 3.251.728,- Kč, celkem byla daň zkrácena ve výši 14.276.548,-Kč. 3) ve dnech 2. 2. 1995, 15. 2. 1995, 1. 3. 1995 a 29. 3. 1995 jako podnikatel v dopravě - fyzická osoba používající obchodního označení A. I. H. dal pokyn svým zaměstnancům, aby na základě instrukcí nezjištěných osob převzali v K. V. u a. s. J. B. K. B. náklad alkoholických nápojů a přepravili jej dle instrukcí těchto osob kamkoli, a to i na místo v České republice, ač věděl, že se přepravuje zboží nakoupené bez spotřební daně a daně z přidané hodnoty, které má být vyvezeno do M., a v důsledku jednání nezjištěných osob, které přepravu objednaly, nebyla odvedena Českému státu spotřební daň a daň z přidané hodnoty a spotřební daň byla zkrácena o 3.521.232,- Kč a daň z přidané hodnoty o 1.460.262,- Kč. Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný L. M. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, a to konkrétně proti výroku o vině pod bodem B. 2) i výroku o trestu. Odkázal v něm na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Ve shodě s dosavadní obhajobou zopakoval, že uskutečnil-li předmětné přepravy zboží, nedopustil se žádné trestné činnosti; naopak postupoval naprosto legálně a toliko poskytoval vozidla smluvním partnerům na základě dlouhodobé smlouvy. Dispozice k přepravě zboží dávali zástupci firem a on musel jejich pokyny respektovat. Nebylo jeho povinností jako přepravce přezkoumávat (a ani k tomu nebyl oprávněn), zda plátce daně z přidané hodnoty a spotřební daně splnil své zákonné povinnosti, případně zda své povinnosti splnil exportér a v zákonem stanovené lhůtě zboží vyvezl. Nebylo mu známo, za jakých podmínek bylo zboží nakupováno, zda je nakupováno bez spotřební daně ani zda příslušní plátci daně podávali daňová přiznání a řádně odváděli daně. Tím, že složil zboží dle instrukcí vlastníka, splnil své povinnosti dopravce. Pokud by jednal v rozporu s dispozicemi vlastníka, jednal by protiprávně a v případě vzniku škody by za ni odpovídal. V této souvislosti také poukázal na čl. 12 a násl. Úmluvy CMR (11/1975 Sb.), podle něhož má dopravce v mezinárodní silniční dopravě povinnost respektovat změnu dispozic odesílatele, a vyvozoval, že jeho jednání nelze považovat za protizákonné nebo směřující ke spáchání trestné činnosti. Vyjádřil přesvědčení, že jeho jednáním nebyla naplněna subjektivní stránka pomoci k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 tr. zák. ani žádná forma účastenství na tomto trestném činu. Poukázal na rozpor mezi výrokovou částí a odůvodněním rozsudku; ve výroku rozsudku je nesprávně uvedeno, že dal svým zaměstnancům pokyn, aby na základě instrukcí nezjištěných osob převzali a přepravili náklad kamkoli, a t