8 Tdo 512/2007 — Nejvyšší soud

8 Tdo 512/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:265b/1f Datum rozhodnutí:16. 5. 2007 Spisová značka:8 Tdo 512/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.512.2007.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Heslo:Odstoupení od trestního stíhání Postoupení věci Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 8 Tdo 512/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. května 2007 o dovolání podaném obviněnou mladistvou E. W., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 4 Tmo 3/2007, jako soudu druhého stupně ve věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově, soudu pro mládež, pod sp. zn. 104 Tm 76/2006, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné mladistvé E. W. o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově, soud pro mládež, usnesením ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 104 Tm 76/2006, podle § 222 odst. 2 tr. ř. trestní věc obviněné mladistvé E. W. pro skutek spočívající v tom, že dne 26. 5. 2006 v době mezi 16:00 hodin a 18:45 hodin ze šatny v objektu Kulturního domu, odcizila z odložené tašky mobilní telefon zn. Nokia 6820 včetně SIM karty mobilního operátora T-Mobile a způsobila tak škodu ve výši 7.400,- Kč matce nezl. N. K., M. K., v němž bylo obžalobou spatřováno provinění krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák., postoupil k projednání a rozhodnutí Magistrátu města Havířova. Proti tomuto usnesení podal příslušný státní zástupce stížnost, kterou Krajský soud v Ostravě, soud pro mládež, usnesením ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 4 Tmo 3/2007, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. Uvedené usnesení soudu druhého stupně napadla již jen obviněná mladistvá E. W. (dále převážně jen „mladistvá“, příp. „obviněná“) prostřednictvím obhájkyně JUDr. E. Č. dovoláním, jež vymezila dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Krajský soud v Ostravě, soud pro mládež, prý potvrdil rozhodnutí soudu prvého stupně o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Mladistvá uplatnila tento dovolací důvod s poukazem na to, že v projednávané trestní věci již v průběhu přípravného řízení vyslovila výhrady k výši škody určené odborným vyjádřením soudního znalce Ing. S. M. Státní zástupce však její výhrady ignoroval a setrval na právní kvalifikaci jejího jednání jako provinění krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák.; v návaznosti na ni rozhodl usnesením ze dne 27. 6. 2006, sp. zn. 11 ZT 383/2006, o uložení výchovného opatření podle § 18 odst. 1 písm. c), odst. 3 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 218/2003 Sb.“), spočívajícího ve vykonání společensky prospěšné činnosti ve výměře osmnácti hodin ve prospěch konkrétně určené instituce. Tuto výchovnou povinnost mladistvá sice bezezbytku splnila, jak však sama zdůraznila, nikoliv jako uznání své viny na spáchání provinění krádeže, ale jako uznání své viny na porušení ochrany vlastnictví. V návaznosti na zjištění o splnění výchovné povinnosti státní zástupce rozhodl dalším usnesením ze dne 14. 7. 2006, sp. zn. 11 ZT 383/2006, o odstoupení od trestního stíhání mladistvé podle § 70 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 218/2003 Sb., a současně podle § 70 odst. 2 tohoto zákona její trestní stíhání pro výše popsaný skutek, v němž nadále spatřoval provinění krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák., zastavil. Proti tomuto usnesení podala mladistvá stížnost, kterou Krajské státní zastupitelství v Ostravě usnesením ze dne 29. 9. 2006, sp. zn. 3 KZT 1099/2006, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítlo. V trestním stíhání se však pokračovalo, neboť mladistvá prohlásila, že ve smyslu § 70 odst. 5 zákona č. 218/2003 Sb. na projednání věci trvá. Po podání obžaloby soud prvního stupně projednal věc v hlavním líčení a rozhodl tak, jak je již uvedeno výše, tedy podle § 222 odst. 2 tr. ř. věc postoupil k projednání a rozhodnutí Magistrátu města Havířova. Přestože ani s tímto postupem mladistvá nesouhlasila, stížnost proti tomuto usnesení podat nemohla, neboť právo stížnosti svědčilo toliko státnímu zástupci; své námitky proto uplatnila v rámci stížnostního řízení alespoň ve vyjádření ke stížnosti státního zástupce. Soud druhého stupně však jejím námitkám, jak v dovolání zdůraznila, nevěnoval pozornost a nesprávné rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Podle názoru mladistvé zákon č. 218/2003 Sb. v ustanovení § 70 odst. 6 nedává soudu pro mládež (poté, co bylo odstoupeno od trestního stíhání a v řízení se pokračovalo jen proto, že mladistvý trval na projednání věci) jinou možnost, než obviněného obžaloby zprostit či uznat vinným bez uložení trestu. V případě jiného postupu by se tak soud pro mládež dopustil extenzivní interpretace příslušného ustanovení zákona č. 218/2003 Sb. Mladistvá v dovolání dále argumentovala tím, že citovaný zákon je postaven na poněkud odlišných zásadách, jiném hodnocení materiální stránky provinění, příp. jiném hodnocení osoby pachatele, než trestní zákon. Ustanovení § 70 odst. 6 zákona č. 218/2003 Sb. vytváří jinou výchozí situaci, než z jaké vychází ustanovení § 11 odst. 3 tr. ř. – to reaguje na situaci, kdy příslušný orgán činný v trestním řízení obligatorně trestní stíhání zastaví, nastane-li okolnost vyjmenovaná v § 11 odst. 1 tr. ř. Naproti tomu podle § 70 odst. 6 zákona č. 218/2003 Sb. orgán činný v trestním řízení podle jejího přesvědčení rozhoduje fakultativně, na podkladě vlastního uvážení. Mladistvá rovněž uvedla, že když trvala na projednání věci, neznamenalo to, že by se cítila být nevinná; ke svému jednání se doznala, ale zároveň byla přesvědčena, že se nejednalo o provinění krádeže podle § 247 tr. zák., a to vzhledem k nepatrnému stupni společenské nebezpečnosti jejího jednání. Obává se však toho, že uvedeným postupem soudu prvního stupně by mohlo dojít ke zhoršení jejího postavení, protože správní řízení zásadu zákazu reformatio in peius nezná. Navíc dodala, že soud prvního stupně porušil zásadu non bis in idem a že jednal v rozporu nejen se základními zásadami trestního procesu, ale i duchem zákona. V závěru dovolání mladistvá navrhla, aby Nejvyšší soud citované usnesení Krajského soudu v Ostravě podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí s tím, aby podle § 265l odst. 3 tr. ř. věc projednal a rozhodl v jiném složení senátu. K podanému dovolání mladistvé se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že proti usnesení o postoupení věci jinému orgánu podle § 222 odst. 2 tr. ř. může podat stížnost pouze státní zástupce, zatímco obviněnému právo stížnosti nepřísluší. Není-li ovšem obviněný vůbec oprávněn napadnout určité rozhodnutí soudu prvního stupně řádným opravným prostředkem, tím spíše tak nemůže učinit dovoláním jako mimořádným opravným prostředkem, ačkoliv obecně jde o rozhodnutí soudu druhého stupně náležející do okruhu rozhodnutí podle § 265a odst. 2 tr. ř. Státní zástupce se tak v projednávané věci ztotožnil s právní argumentací obsaženou v rozhodnutí Nejvyššího soudu v obdobné věci vedené pod sp. zn. 5 Tdo 345/2003. V předmětné věci sice proběhlo řádné opravné řízení z podnětu státního zástupce, avšak skutečnost, že odvolací soud neakceptoval vyjádření mladistvé k němu, je z hlediska jejího oprávnění k podání dovolání irelevantní. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání mladistvé podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno osobou neoprávněnou [na rozdíl od výše zmíněné věci, v níž Nejvyšší soud, jak bude dále rozvedeno, odmítl dovolání obviněného jako nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř.], a aby tak učinil podle 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání přitom podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí dovolacího soudu. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především shledal, že dovolání mladistvé bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř. Současně však musel zkoumat, zda dovolání v této trestní věci je vůbec přípustné, resp. zda bylo podáno osobou oprávněnou. Podle § 265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stu