Nejvyšší soud 8 Tdo 560/2026 – Přečin sexuálního útoku

Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové, ze dne 11. 11. 2025, sp. zn. 6 T 60/2025, byl obviněný E. W. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem sexuálního útoku podle § 185a odst. 1 tr. zákoníku. Za to mu byl podle § 185a odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné léčení psychiatrické ústavní formou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené M. C., nemajetkovou újmu za vytrpěné psychické útrapy ve výši 30 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestné činnosti dopustil tím, že dne 26. 9. 2024 v době od 21:00 hodin do 22:00 hodin v Hradci Králové, v ulici XY, na chodbě budovy vysokoškolských kolejí ve třetím patře bloku A1, v průběhu rozhovoru M. C., pozval do svého pokoje číslo 316, kde v úmyslu uspokojit své sexuální potřeby, přistoupil k M. C. sedící na židli, rukou jí uchopil za pas, přitáhl jí k tělu a proti její vůli jí začal líbat na ústa včetně pronikání jazyka do úst, přitom jí rukou osahával přes oblečení na prsou, na hýždích a v rozkroku, čemuž se M. C. bránila odstrkováním jeho ruky z těla, důrazným slovním nesouhlasem a odstrkováním jeho těla od sebe, v čemž jí bránil pevným úchopem v pase, následně svého jednání zanechal, když mu sdělila, že jí je špatně a chce jít do svého pokoje, kam jí doprovodil.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, směřující proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 4. 3. 2026, sp. zn. 12 To 17/2026, podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 3. 2026, sp. zn. 12 To 17/2026, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. b), g), h), k) a m) tr. ř.

Obviněný v poněkud nezvykle koncipovaném dovolání předně namítl, že skutkové závěry soudů neodpovídají obsahu provedeného dokazování a že na ně navazují i nesprávné právní závěry. V tomto směru vytkl existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, selektivní hodnocení důkazní situace a porušení zásady in dubio pro reo. Zdůrazňoval přitom, že závěr o vině byl založen převážně na výpovědi poškozené M. C. jako v zásadě jediném přímém důkazu k posuzovanému ději. Měl za to, že soudy nedostatečně a nepřesvědčivě odůvodnily svá rozhodnutí, zejména pokud odvolací soud podle něj převzal závěry soudu prvního stupně, aniž jednotlivé odvolací námitky samostatně a individualizovaně posoudil. Podrobně zpochybňoval věrohodnost a konzistentnost výpovědi poškozené. Poukazoval na rozpory a proměnlivost jejích tvrzení ohledně průběhu rozhodných událostí, zejména pokud šlo o následné kontakty mezi ní a obviněným, otázku počátečního opětování intimního kontaktu, okamžik a intenzitu projevu nesouhlasu, dále na změny v popisu událostí v jednotlivých stadiích řízení, tvrzené obtíže s pamětí, okolnosti související s jejím zdravotním stavem a rozpory v údajích o medikaci. Dodal, že poškozená měla být k dalším procesním krokům podněcována okolím, zejména dalšími studentkami, a že soudy význam této okolnosti pro hodnocení její věrohodnosti nedocenily. Zpochybnil i hodnocení dalších důkazů, zejména svědecké výpovědi školního psychologa L. H. a znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, neboť měl za to, že soudy nekriticky převzaly závěry vycházející z nepřesných, selektivně hodnocených či zprostředkovaných podkladů. Ve vztahu ke školnímu psychologovi namítl i jeho zaujatost a zpochybňoval vypovídací hodnotu jeho svědecké výpovědi s tím, že vycházel převážně ze zprostředkovaných informací a mohl být vůči němu osobně předpojatý. Současně obviněný vyčetl, že znalecký posudek byl vypracován na podkladě nezákonně získaného důkazu, a to lékařské zprávy zaslané policejnímu orgánu matkou obviněného, bez jeho vědomí. Odvolací soud pak káral, že při hodnocení lékařských zpráv překročil meze volného hodnocení důkazů, jestliže z nich vyvozoval vlastní odborné závěry bez potřebných medicínských znalostí. Namítl rovněž, že soudy dostatečně nezohlednily jeho tvrzení o nezákonném opatření a následném šíření údajů o jeho zdravotním stavu, což podle něj zatížilo jak přípravné řízení, tak i podklady pro znalecké posouzení jeho osoby.

V návaznosti na to vytkl, že soudy neprovedly další navrhované důkazy, které mohly mít význam pro posouzení věrohodnosti poškozené i celkového skutkového děje, aniž přesvědčivě vysvětlily, proč by nemohly přispět k objasnění věci. Šlo zejména o výslechy dalších osob z prostředí univerzity a jeho rodiny, doplnění komunikace mezi studenty, z níž mělo být patrné koordinované vystupování vůči jeho osobě, a o důkazy vztahující se ke zdravotnímu stavu poškozené a k okolnostem, které mohly ovlivnit její vnímání a reprodukci události. Neprovedení těchto důkazů podle obviněného představuje podstatnou vadu řízení, jelikož mu tímto postupem nebyla poskytnuta reálná možnost účinně zpochybnit skutkovou verzi ze které soudy vycházely, a to za situace, kdy rozhodující skutkové závěry stály převážně na výpovědi poškozené. Podle obviněného tímto postupem došlo k porušení zásady vyhledávací, zásady materiální pravdy, zásady volného hodnocení důkazů, jakož i práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále též jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen „Úmluva“).

K posuzovanému jednání obviněný uvedl, že podle něj představovalo běžnou mezilidskou interakci, která nepřekročila hranici trestněprávní relevance, přičemž zdůraznil, že podle něj nedošlo k takové intenzitě donucení ani k jiným okolnostem, které by odůvodňovaly závěr o trestněprávní odpovědnosti. Upozornil na to, že změna právní kvalifikace skutku souvisela s legislativní změnou, jejíž výklad považoval za sporný a neustálený. Současně zpochybňoval závěr soudů o jednání proti seznatelné vůli poškozené, neboť vytýkal, že skutková zjištění dostatečně konkrétně nevymezovala okamžik projevu nesouhlasu ani navazující jednání, z něhož by bylo možno bezpečně dovodit naplnění zákonných znaků předmětného trestného činu. Setrvával přitom na stanovisku, že jeho jednání nenaplňovalo znaky trestného činu ani po objektivní, ani po subjektivní stránce. Konečně poukazoval na zásadu subsidiarity trestní represe a namítal, že odvolací soud se s touto námitkou nevypořádal, neboť bez dalšího převzal skutkové i právní závěry soudu prvního stupně, aniž posoudil intenzitu a společenskou škodlivost posuzovaného jednání. Za nedostatečně individualizované považoval i rozhodnutí o náhradě nemajetkové újmy, neboť soudy podle něj přiznaly poškozené peněžitou satisfakci převážně na základě obecných úvah, aniž byl v potřebném rozsahu prokázán konkrétní rozsah vzniklé újmy, přičemž zpochybňoval i přiměřenost přiznané částky s ohledem na své osobní a majetkové poměry.

Obviněný rovněž brojil proti výroku o uložení ochranného léčení psychiatrického v ústavní formě. Namítal, že soudy bez vlastní přesvědčivé úvahy převzaly závěry znalce, aniž samostatně posoudily splnění zákonných podmínek pro uložení této nejpřísnější formy ochranného opatření a přesvědčivě vysvětlily, proč v jeho případě nepostačuje ambulantní forma léčby. Zpochybňoval přitom věcnou správnost znaleckého posudku, který měl podle jeho názoru vycházet převážně ze zdravotnické dokumentace obsahující nepřesné či neověřené údaje, jež neodrážejí skutečný stav věci. V této souvislosti namítal i neúplnost podkladů, z nichž znalec vycházel, neboť podle něj neměl k dispozici veškerou zdravotnickou dokumentaci, mimo jiné i v důsledku změny jeho osobních údajů v minulosti. Současně tvrdil, že soudy i znalec nesprávně interpretovali údaje o jeho medikaci a nedostatečně zohlednili, že její dávkování mělo být upravováno v součinnosti s ošetřující psychiatričkou. Odvolací soud rovněž podle obviněného bagatelizoval význam aktuálních zpráv této ošetřující psychiatričky ačkoli právě tyto podklady mohly podle něj přinést aktuální odborný pohled na průběh léčby, míru jeho spolupráce i možnost pokračování léčby v ambulantním režimu; současně vytýkal, že odvolací soud neprovedl její výslech. Obviněný následně vytýkal, že znalec dostatečně nezohlednil absenci jeho trestní minulosti, výsledky osobních vyšetření ani kladné vyjádření rodičů o jeho osobě. Nesouhlasil rovněž se závěry soudů o jeho nebezpečnosti pro společnost a o tom, že neužíval předepsanou medikaci, neboť takové závěry podle něj nemají oporu v přesvědčivě provedených důkazech a vycházejí pouze z jednostranně hodnocených podkladů. Uzavřel proto, že výrok o uložení ochranného psychiatrického léčení v ústavní formě spočívalo na nesprávném posouzení podmínek podle § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť nebylo spolehlivě prokázáno, že ochrany společnosti a léčebného účelu nelze dosáhnout ambulantní formou, a že napadené rozhodnutí tak představuje nepřiměřený a nedostatečně odůvodněný zásah do jeho osobní svobody.

V neposlední řadě obviněný namítal podjatost soudů obou stupňů, což dovozoval z toho, že soudy podle něj postupovaly selektivně, některé důkazy opomíjely nebo bagatelizovaly a nepřihlédly k okolnostem, které podle něj svědčily v jeho prospěch. V této souvislosti zpochybňoval i nestrannost jejich postupu, namítal, že odvolací soud měl mít o jeho odvolání předem vytvořený závěr, a poukazoval na podle něj uspěchaný průběh veřejného zasedání, časovou vytíženost členů senátu i státního zástupce a nedostatečný prostor pro plnohodnotné uplatnění obhajoby. Vytýkal rovněž změny v přepisech svědeckých výpovědí a bagatelizaci jím předložených podkladů vztahujících se k jeho osobnosti. Dále uvedl, že soudy neprovedly jím navrhované důkazy, ačkoliv podle něj mohly přispět k objasnění skutkového stavu, a že je odmítly s poukazem na jeho údajnou procesní pasivitu v dřívějších fázích řízení, přestože o některých skutečnostech neměl dříve znalost nebo považoval svou obhajobu za dostatečně podloženou již provedenými důkazy. Současně uváděl, že soudy nepřihlédly k jeho osobním poměrům, okolnostem jeho neúčasti u některých jednání ani k jeho zdravotnímu stavu, který podle něj omezoval jeho schopnost účinné obhajoby. Vytýkal též pozdní doručení přepisů hlavního líčení a zvukových záznamů, v důsledku čehož podle něj neměl dostatečný časový prostor k přípravě odvolací argumentace. S ohledem na výše uvedené i v tomto případě obviněný dovozoval porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Závěrem obviněný konstatoval, že odvolací soud zamítl jeho odvolání, přestože v řízení předcházejícím napadenému usnesení přetrvávaly jím vytýkané vady. Vytýkal mu, že se s jeho odvolacími námitkami nevypořádal v potřebném rozsahu a v zásadě převzal skutkové i právní závěry soudu prvního stupně, aniž je samostatně a přesvědčivě přezkoumal. Dovozoval proto, že i po zamítnutí řádného opravného prostředku zůstalo napadené rozhodnutí zatíženo vadami, které namítal v dovolání.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 3. 2026, sp. zn. 12 To 17/2026, a jemu přecházející rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 11. 11. 2025, sp. zn. 6 T 60/2025, a věc přikázal podle ustanovení § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Hradci Králové, případně Krajskému soudu v Hradci Králové, k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Stručně shrnul dosavadní průběh řízení před soudy a podstatu dovolání obviněného. Následně se zabýval námitkami dovolatele z pohledu uplatněných dovolacích důvodů.

Pokud jde o námitku podjatosti uplatněnou pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., státní zástupce konstatoval, že námitky obviněného nenaplňují zákonné znaky podjatosti podle § 30 odst. 1 tr. ř. Obviněný netvrdí ani nedokládá existenci konkrétního poměru soudců k projednávané věci, ke skutku, k dotčeným osobám či orgánům činným v trestním řízení. Jeho argumentace spočívá pouze v nesouhlasu se způsobem vedení řízení, hodnocením důkazů a výsledkem rozhodování soudů. Takové výhrady však podle ustálené judikatury nemohou založit podjatost, neboť ji nelze dovozovat z procesního postupu soudu, právních názorů soudců ani z obsahu vydaných rozhodnutí. Ze spisového materiálu ani z dovolání nevyplývá žádná okolnost svědčící o osobním vztahu soudců k věci nebo k osobám zúčastněným na řízení. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. proto podle státního zástupce naplněn nebyl.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že v posuzované věci nelze shledat existenci tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Soudy podle něj postupovaly v souladu se zákonnými zásadami dokazování a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Klíčový důkaz představovaný výpovědí poškozené nebyl osamocený, nýbrž byl podporován dalšími důkazy, včetně svědeckých výpovědí a znaleckých závěrů, přičemž soudy přesvědčivě vysvětlily, z jakých důvodů ji považovaly za věrohodnou. Za opomenuté nelze považovat ani obviněným navrhované důkazy, neboť jejich neprovedení bylo odůvodněno jejich nadbytečností, přičemž skutkový stav byl zjištěn v potřebném rozsahu bez důvodných pochybností. Současně nebyly zjištěny ani žádné procesně nepoužitelné důkazy, o něž by byl výrok o vině opřen.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce zdůraznil, že tento dovolací důvod dopadá na vady hmotněprávního posouzení skutku, přičemž je třeba vycházet ze skutkového stavu zjištěného soudy, nikoli z vlastní skutkové verze dovolatele. Konstatoval, že skutková zjištění učiněná soudy naplňují všechny zákonné znaky přečinu sexuálního útoku podle § 185a odst. 1 tr. zákoníku, včetně znaku jiného pohlavního styku, nesouhlasu poškozené i úmyslného zavinění obviněného. Současně neshledal důvodnou ani námitku porušení zásady subsidiarity trestní represe, neboť okolnosti případu podle něj odůvodňují uplatnění trestní odpovědnosti, přestože závažnost jednání označil za spíše nižší až hraniční. Uzavřel proto, že rozhodnutí netrpí vadami v právním posouzení skutku ani jiným nesprávným hmotněprávním posouzením, a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. není naplněn.

Státní zástupce dále neshledal pochybení ani ve výroku o náhradě nemajetkové újmy. Uvedl, že základ nároku byl spolehlivě prokázán, protože obviněný neoprávněně zasáhl do osobnostní sféry poškozené nikoli zanedbatelným způsobem. Přiznanou částku zároveň nelze pokládat za zjevně nepřiměřenou závažnosti zásahu a zjištěným okolnostem případu. V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu lze do úvah nižších soudů o výši zadostiučinění zasahovat pouze tehdy, jsou-li zjevně nepřiměřené, což v dané věci podle státního zástupce nenastalo. Přesto připustil, že odůvodnění výroku o náhradě nemajetkové újmy mohlo být ze strany soudů podrobnější a přesvědčivější.

Stejně tak považoval za splněné podmínky pro uložení ochranného léčení ve smyslu § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Opřel se především o znalecké závěry svědčící o nebezpečnosti obviněného pro společnost v případě absence odborné léčby. Významnou okolností je rovněž nedostatečný náhled obviněného na vlastní stav a skutečnost, že řádně neužívá předepsanou medikaci. Státní zástupce sice připustil, že odůvodnění rozhodnutí soudů v této části není bezvadné, avšak skutkové podklady pro uložení ochranného léčení považoval za dostatečné. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. proto neshledal důvodným.

K námitkám týkajícím se porušení práva na spravedlivý proces státní zástupce uvedl, že obviněný fakticky pouze polemizoval s hodnocením důkazů a skutkovými závěry soudů, aniž by uváděl konkrétní zásahy do svých procesních práv. Případné nedostatky přípravného řízení pak podle jeho názoru neměly žádný vliv na správnost rozhodnutí ve věci samé.

Na základě všech uvedených skutečností státní zástupce uzavřel, že žádný z uplatněných dovolacích důvodů nebyl naplněn, a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Vyjádření státního zástupce k dovolání bylo Nejvyšším soudem zasláno obviněnému prostřednictvím jeho obhájce. Obviněný v replice k němu ze dne 21. 7. 2026 s vyjádřením státního zástupce nesouhlasil a namítl, že nebyly zohledněny podstatné skutečnosti vyplývající ze spisu, zejména část výpovědi svědkyně, podle níž měl svého jednání zanechat poté, co byl projeven nesouhlas. Odmítal, že by tuto pasáž interpretoval účelově, a zdůrazňoval, že její správné zachycení ve spise bylo provedeno až na jeho podnět po právní moci rozsudku. Dále vytkl, že soudy ani státní zástupce dostatečně nezohlednili časovou chronologii skutku, absenci dalších přímých důkazů a jím tvrzenou možnou zaujatost některých osob vůči jeho osobě. Měl za to, že soudy hodnotily důkazy selektivně a nepřihlédly ke všem okolnostem významným pro posouzení věrohodnosti výpovědí. Ve vztahu k právu na spravedlivý proces obviněný poukazoval na neúplnost dokazování, zejména na neprovedení některých jím navrhovaných důkazů, nesprávné hodnocení zdravotní dokumentace a závěrů týkajících se jeho léčby, jakož i na nedostatečný časový prostor pro projednání věci. Nadto namítal chyby v protokolaci svědeckých výpovědí, které podle něj měnily jejich význam v jeho neprospěch. Z těchto důvodů vyvozoval, že v řízení došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Současně měl za to, že skutkové okolnosti věci byly soudy nesprávně vyhodnoceny a že přijaté závěry byly ve vztahu k povaze posuzovaného jednání nepřiměřené.

Nejvyšší soud jako dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Dovolací soud dále shledal, že dovolání nebylo možné odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., načež podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Na tomto základě dospěl k závěru, že dovolání je částečně důvodné.

Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný uplatnil důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. b), g), h), k) a m) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán v případě, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až l) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (tzv. první alternativa), nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (tzv. druhá alternativa). Obviněný jej uplatnil v tzv. druhé alternativě, tedy podobě, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání jako řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byly v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b), g), h) a k) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Pro vyloučení soudce nebo přísedícího z vykonávání úkonů trestního řízení musí být splněny zákonné důvody uvedené v § 30 tr. ř. Ty mohou být důsledkem jen osobního vztahu konkrétního soudce nebo přísedícího k určitým osobám zúčastněných na trestním řízení, nebo k věci samotné anebo výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích stadiích řízení. Tento důvod však nelze použít, když tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je tedy podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř. Přitom musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Nutno zdůraznit, že poměr vyloučené osoby k věci či osobám, jichž se úkon přímo dotýká, musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům v ní činěným objektivně (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001).

Dovolatel pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. namítl podjatost ve věci rozhodujících soudců, kterou dovozoval zejména ze způsobu jejich procesního postupu a hodnocení důkazů. Tvrdil, že soudy selektivně přistupovaly k provedeným důkazům, některé důkazy svědčící v jeho prospěch ignorovaly či bagatelizovaly, odmítly provést jím navrhované důkazy a nedostatečně zohlednily okolnosti vypovídající ve prospěch jeho osoby. Podjatost soudců odvolacího soudu spatřoval rovněž v tom, že rozhodnutí o jeho odvolání mělo být podle něj předem připraveno, a dále ve způsobu, jakým tento soud hodnotil jím předložené důkazy týkající se jeho osobnosti a společenské nebezpečnosti. Poukazoval také na údajné vady přepisů svědeckých výpovědí a na nedostatečné zohlednění své osobní, studijní a zdravotní situace v průběhu řízení, které podle něj omezily jeho možnost účinně se hájit. Současně obviněný namítl podjatost svědka L. H.

K podmínkám uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je třeba uvést, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nelze úspěšně uplatnit tehdy, byla-li okolnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, dovolateli známa již v původním řízení, avšak nebyla jím namítnuta před rozhodnutím orgánu druhého stupně. Naplnění tohoto dovolacího důvodu je tedy podmíněno tím, že ve věci rozhodl vyloučený orgán a současně že tato okolnost dovolateli nebyla v původním řízení známa, případně že ji, byla-li mu známa, včas namítl před rozhodnutím odvolacího soudu. Jinými slovy, dovolatel nemůže uplatnit námitku podjatosti soudce až v dovolacím řízení, jestliže o důvodech, z nichž ji dovozuje, věděl již dříve, avšak v předchozím průběhu řízení ji nevznesl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2018, sp. zn. 11 Tdo 82/2018, nebo usnesení ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1188/2012). Ve vztahu k výhradám směřujícím proti soudcům soudu prvního stupně jde proto o dovolací námitky, ve vztahu k nimž nebyly splněny ani formální předpoklady jejich uplatnění neboť dovolatel je zakládá na skutečnostech, které mu byly známy již v předchozím řízení, aniž je v odvolání a před odvolacím soudem odpovídajícím způsobem uplatnil.

Pokud jde o námitky směřující vůči soudcům odvolacího soudu, je třeba uvést, že podle ustálené rozhodovací praxe musí mít poměr vyloučené osoby k věci či k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, zcela konkrétní podobu a osobní charakter, způsobilý vyvolat pochybnost o schopnosti soudce spravedlivě a nestranně rozhodovat. Pochybnosti o nestrannosti soudce proto musí vyplývat z faktických a zřejmých okolností svědčících o možnosti jeho neobjektivního přístupu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2018, sp. zn. 7 Tdo 72/2018). Za poměr k projednávané věci ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. naopak nelze považovat okolnosti abstraktní povahy, projevující se toliko v právním názoru soudce, ve způsobu vedení řízení nebo v provádění a hodnocení důkazů; v takovém případě nejde o osobní poměr k věci samé, nýbrž pouze o nesouhlas s procesním postupem soudu, hodnocením důkazů či právním posouzením skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 6 Tdo 664/2014). Obviněný však v dovolání neuvedl žádnou konkrétní okolnost svědčící o osobním vztahu soudců odvolacího soudu k věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká. Podjatost dovozoval výlučně ze způsobu, jakým odvolací soud postupoval v řízení, zejména z tvrzení, že ignoroval či bagatelizoval důkazy ve prospěch obhajoby, k věci přistupoval nepečlivě a nesprávně hodnotil provedené důkazy. Takové výhrady však mají toliko obecný charakter a nejsou způsobilé založit pochybnost o nepodjatosti soudců ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř.

Obviněný skrze uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. rovněž namítl podjatost svědka L. H. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že citovaný dovolací důvod přichází v úvahu pouze tehdy, šlo-li by o vyloučení toho orgánu činného v trestním řízení, který učinil meritorní rozhodnutí ve věci. Podle ustanovení § 265a odst. 1 tr. ř. vydává meritorní rozhodnutí, proti kterým lze podat dovolání, jen soud. Za rozhodnutí ve věci ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu se považují pouze rozhodnutí soudu uvedená v ustanoveních 265a odst. 1 písm. a) až h) tr. ř. Proto i vyloučeným orgánem podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. může být jen soudce, a nikoli svědek (případně jiný orgán činný v trestním řízení), protože taková osoba nečiní rozhodnutí ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. Nejvyšší soud proto shledal, že námitky obviněného uplatněné s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. jsou posuzovány jako celek nepodložené a zjevně neopodstatněné.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu (provinění) nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.

Nejvyšší soud zdůrazňuje, že na podkladě dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze zvažovat samotnou správnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a způsob hodnocení jednotlivých důkazů soudy nižších stupňů, jak se toho obviněný domáhá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2023, sp. zn. 7 Tdo 857/2023). Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně, který důkazy provádí za nejširší účasti stran podle zásad bezprostřednosti a ústnosti, načež je v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů zvažuje individuálně i v souvislosti s důkazy dalšími tak, aby na jejich podkladě učinil spolehlivé skutkové závěry. Skutkové závěry soudu prvního stupně může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je sanováno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě. Nejvyšší soud je oprávněn zasáhnout pouze v případech nejzávažnějších excesů, které představují porušení práva na spravedlivý proces (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 a nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).

Po seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí a trestního spisu Nejvyšší soud konstatuje, že všechny námitky obviněného jsou v podstatě doslovným opakováním argumentace, kterou uplatnil v rámci řádného opravného prostředku a se kterou se odvolací soud přesvědčivě a úplně vypořádal, aniž by se přitom dopustil svévole, která je mu dovolatelem podsouvána. Skutkové námitky a výtky směřující k procesu dokazování a hodnocení konkrétních důkazů, jež obviněný uplatnil v dovolání, jsou opětovným (často doslovným) zopakováním jeho obhajoby z předchozích fází řízení. V podrobnostech lze proto odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se v dovolání zopakovanými námitkami proti skutkovým zjištěním soudů pečlivě zabývaly. K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.).

Obviněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil ve všech jeho alternativách. K alternativě a) uvedl, že rozhodnutí soudů neobsahují dostatečně konkrétní skutková zjištění, z nichž by bylo možno jednoznačně dovodit okamžik přechodu od původně opětovaného intimního kontaktu k situaci naplňující znak jednání proti seznatelné vůli poškozené, ačkoliv je tato otázka významná pro právní posouzení skutku jako přečinu sexuálního útoku podle § 185a odst. 1 tr. zákoníku. Nadto uvedl, že extrémní nesoulad spatřuje i v odlišném hodnocení důkazů, a to jak mezi obviněným a soudy obou stupňů, tak mezi soudy navzájem. Konkrétně poukázal na to, že některé okolnosti následných kontaktů mezi obviněným a poškozenou byly do skutkového obrazu začleněny až v pozdější fázi řízení, aniž soudy přesvědčivě vysvětlily význam této proměnlivosti pro hodnocení úplnosti a stability jednotlivých skutkových tvrzení. Obviněný vyslovil podezření, že poškozená vypovídala ve věci tendenčně a neúplně.

Soud prvního stupně provedl v potřebném rozsahu kompletní a bezvadné dokazování, na jehož základě mohl s potřebou mírou jistoty učinit skutkové závěry odpovídající zásadám formální logiky při hodnocení důkazů. Za stěžejní usvědčující důkaz soud prvního stupně správně označil výpověď poškozené, kterou v hlavním líčení kontradiktorním způsobem vyslechl (č. l. 284–286). Poškozená spontánně popsala okolnosti prvotního kontaktu s obviněným a podrobně vylíčila jeho následné jednání. Uvedla, že líbání a osahávání obviněným zpočátku bylo bez jejího explicitního nesouhlasu, následně obviněnému sdělila že jí to není příjemné a ať tohoto jednání nechá, posléze jej i fyzicky od sebe odstrkávala. Obviněný jejího výslovného verbálního i neverbálního nesouhlasu nedbal a v posuzovaném jednání pokračoval. Zanechal jej až poté, co mu poškozená sdělila, že ji bolí hlava. Na dotaz obviněného poškozená uvedla, že doba od jejího výslovného verbálního i neverbálního vyjádření nesouhlasu do ukončení posuzovaného jednání činila „do pěti minut“. Poškozená nepřizpůsobovala svůj postoj důkazní situaci, po celé trestní řízení vypovídala o podstatných okolnostech konstantně a podala tak opakovaně konzistentní výpověď.

Soud prvního stupně výpověď poškozené podrobil pečlivému rozboru a vysvětlil, proč ji považuje za pravdivou a věrohodnou. Uvedl, že výpověď poškozené byla souladná s výpovědí svědkyně O. R. (č. l. 329), která soudu sdělila, že ji poškozená žádala o přeřazení do jiné studijní skupiny z důvodu obtěžování ze strany obviněného. Soud prvního stupně rovněž podotkl, že poškozená nebyla jedinou osobou, která si stěžovala na chování obviněného se sexuálním podtextem. Svědkyně I. B. v hlavním líčení vypověděla (č. l. 287–288), že studenti i studentky ubytovaní na kolejích si stěžovali na ústní napadání a sexuální obtěžování ze strany obviněného. Tato skutečnost byla dále podpořena výpověďmi svědkyň D. K. (č. l. 288–289), D. N. (č. l. 289) a svědka L. H. (č. l. 315–316). Schopnost poškozené pravdivě a úplně vypovědět k věci byla podpořena závěry znalce z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, doc. PhDr. Jana Laška, CSc. (č. l. 179–190). Vyšetřením bylo zjištěno, že poškozená je plně schopná správně vnímat prožívané, zapamatovat si proběhlý děj a později ho věrně reprodukovat. Poškozená netrpí patologickou lhavostí, nemá sklony ani k bagatelizaci, ani ke zveličování prožitého a sdělovaného, kdy výpověď svědkyně lze považovat za reprodukci skutečně prožitého. Současně znalec uvedl, že obviněná není výrazněji ovlivnitelná druhými, umí odolávat nátlaku a manipulaci.

Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování vyvodil správné skutkové závěry, které pečlivým a náležitým způsobem odůvodnil a taktéž se vypořádal s námitkami obviněného. Správně usoudil, že jednání obviněného naplňovalo znaky pohlavního styku, kterého se obviněný dopustil, ač jej poškozená jak slovně, tak fyzickými projevy upozorňovala, že s jeho chováním nesouhlasí a nepřeje si ho. Obviněný však tyto seznatelné projevy vůle ignoroval a ve fyzických kontaktech s poškozenou pokračoval, přičemž tato aktivita byla vedena jeho snahou o uspokojení pohlavního pudu.

Také odvolací soud se s námitkami obviněného svědomitě a úplně vypořádal, a to včetně provedení listinných důkazů, listinných zpráv od psychiatričky L. J. ze dne 10. 9. 2024 (č. l. 21), ze dne 18. 11. 2025 (č. l. 375) a 12. 2. 2026 (pozn. správně 10. 2. 2026, č. l. 376), vyjádření svědkyně H. Ch. (č. l. 274, 313, 327), písemného vyjádření rodičů obviněného ze dne 30. 11. 2022 (č. l. 352–353) a příspěvku obviněného z jeho Facebookového účtu (č. l. 377). Odvolací soud uvedené důkazy řádně zhodnotil (bod 13 odůvodnění jeho usnesení a verte). Konstatoval, že soudem prvního stupně provedené důkazy v souhrnu a celém kontextu podporovaly výpověď poškozené a utvořily ucelený, spojitý a na sebe navzájem navazující řetězec důkazů, směřující jednoznačně k závěru o vině obviněného posuzovaným skutkem. Odvolací soud důvodně uzavřel, že soud prvního stupně hodnotil důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustil se žádné jejich deformace ani jinak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů, přičemž odůvodnění jeho rozhodnutí nebudí žádné pochybnosti.

Nejvyšší soud uzavírá, že neshledal mezi obsahem provedených důkazů a na jejich základě učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestných činů, kterými byl obviněný uznán vinným, žádný, natož extrémní rozpor, kterým obviněný v dovolání argumentuje. Soudy obou stupňů provedly dokazování v intencích § 2 odst. 5 tr. ř. a všechny provedené důkazy hodnotily jak samostatně, tak v jejich vzájemném kontextu, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Poté své úvahy ohledně hodnocení důkazů řádně rozvedly, když přesvědčivým způsobem objasnily, k jakým skutkovým závěrům dospěly a na podkladě jakých důkazů, čímž plně dostály zákonným požadavkům plynoucím z § 125 odst. 1 tr. ř., případně § 134 odst. 2 tr. ř. (body 12–18 rozsudku soudu prvního stupně, potažmo body 15–28 usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud dodává, že hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 3 Tdo 660/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2024, sp. zn. 3 Tdo 374/2024). Na námitky vznesené obviněným tudíž nelze pohlížet jinak než jako na prostou polemiku s hodnocením důkazů soudy obou stupňů, která předkládá toliko vlastní hodnotící úvahy a skutková tvrzení. Takové námitky samy o sobě nejsou způsobilé založit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 3 Tdo 872/2023).

Stran alternativy označeného důvodu dovolání spočívající v námitkách, že relevantní skutková zjištění jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech [alternativa b)], obviněný konstatoval, že znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, zpracovaný prof. MUDr. Ladislavem Hosákem, Ph.D., (č. l. 206–230) byl zhotoven na podkladě nezákonně získaného důkazu, a to ambulantní zprávy ze dne 10. 9. 2024 (č. l. 21), která byla policejnímu orgánu předložena matkou poškozeného. Tímto postupem mělo podle obviněného dojít k porušení práva na ochranu osobních údajů.

Nejvyšší soud úvodem konstatuje, že v řízení o mimořádném opravném prostředku (dovolání) se neuplatňuje revizní princip, z čehož plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí, činí tak jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Nejvyšší soud není povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace. Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní pochybení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 6 Tdo 252/2024).

V návaznosti na výše uvedené je nutno konstatovat, že námitka dovolatele neobsahuje vazbu na konkrétní rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu. Neuvádí, které konkrétní závěry znalce vychází z ambulantní zprávy ze dne 10. 9. 2024, která skutková zjištění soudu byla na těchto závěrech založena, jaký znak skutkové podstaty trestného činu sexuálního útoku podle § 185a tr. zákoníku tím byl prokazován a zda bez ambulantní zprávy ze dne 10. 9. 2024 a dotčené části znaleckého posudku prof. MUDr. Ladislava Hosáka, Ph.D., by rozhodná skutková zjištění postrádala důkazní základ. Nejvyšší soud tudíž shledal, že námitka obviněného uplatněná s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé alternativě je zjevně neopodstatněná.

Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že i v případě, byl-li by znalecký posudek založen zčásti na sporném podkladu, nedopadala by uvedená vada na důkaz jako celek, nýbrž pouze na ty jeho závěry, které by byly učiněny výlučně na základě takového podkladu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. 6 Tdo 516/2024). Je třeba uvést, že tzv. doktrína ovoce z otráveného stromu, jež je typická pro prostředí common law, v českém právním prostředí nezakořenila. Kontinentální trestní řízení vychází z formálně-materiální povahy důkazu a zpravidla jen takové vady úkonu, které porušují právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy) vedou k neúčinnosti nebo nepřípustnosti důkazu. Zásada volného hodnocení důkazů (čl. 2 odst. 6 tr. ř.) orgánům činným v trestním řízení ukládá, aby důkazy byly hodnoceny jak ve vzájemné souvislosti, tak jednotlivě, a umožňuje tedy, aby bylo k vadám řízení přistupováno diferencovaně/materiálně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1621/2014, nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 1677/13). Je vhodné zdůraznit, že jakékoli pochybení při opatřování důkazu automaticky nezpůsobuje nepoužitelnost důkazu. Vždy je třeba mj. konkrétně posuzovat, jak intenzivní bylo dané pochybení a zda vůbec bylo způsobilé chování dotčené osoby a proces provádění důkazu ovlivnit. Stejně tak nelze na základě této doktríny učinit závěr, že výskyt nezákonného důkazu způsobuje nepoužitelnost všech důkazů, opatřených v daném řízení. Nepoužitelnost se může týkat toliko těch důkazů, jež jsou od nezákonného důkazu kauzálně odvozeny (obdobně viz nález sp. zn. III. ÚS 761/14 ze dne 21. 5. 2014, nález sp. zn. III. ÚS 587/14 ze dne 7. 5. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2058/13 ze dne 15. 10. 2013, usnesení sp. zn. III. ÚS 3318/09 ze dne 19. 7. 2012, nález sp. zn. III. ÚS 2260/10 ze dne 8. 3. 2012). V posuzované věci je znalecký posudek opřen o další podklady, jejichž procesní použitelnost nevyvolává žádné pochybnosti. Z obsahu znaleckého posudku plyne, že informace převzaté z ambulantní zprávy ze dne 10. 9. 2024, které znalec využil při formulaci závěrů znaleckého posudku, zejména údaje o tom, že obviněný trpí paranoidní schizofrenií, byl opakovaně hospitalizován a vykazoval hypochondrické bludy, byly v obdobné podobě obsaženy rovněž v dalších podkladech (viz č. l. 215–216), z nichž znalec vycházel a jejichž procesní použitelnost není zpochybněna. Nelze proto přijmout závěr, že znalecký posudek byl výlučně či dominantně opřený o podklady, které nelze v řízení užít jako řádné důkazy, závěry znaleckého posudku jsou objektivního charakteru a na ambulantní zprávě ze dne 10. 9. 2024 zásadně nezávislé, když jsou podpořeny i dalšími důkazy.

V případě alternativy c) označeného důvodu dovolání (tzv. opomenuté důkazy) obviněný namítl, že soudy neprovedly jím navrhované důkazy, zejména výslechy dalších osob z prostředí univerzity a jeho rodiny, doplnění dokazování o komunikaci mezi studenty, z níž mělo být patrné koordinované vystupování vůči jeho osobě a podněcování poškozené k procesnímu postupu, dále důkazy vztahující se ke zdravotnímu stavu poškozené a v odvolacím řízení i výslech ošetřující psychiatričky L. J.

V obecné rovině je namístě připomenout, že právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

Výše nastíněná východiska rozhodovací praxe lze aplikovat na všechny návrhy dovolatele na doplnění dokazování, které uplatnil ať již před soudem prvního stupně, či před soudem odvolacím. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci zákonným způsobem, zcela správně a v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci. V takovém případě soud není povinen vyhovět dalším návrhům na dokazování, aniž by tím založil vadu naplňující třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Rovněž náležitě odůvodnil, proč z důvodu nadbytečnosti nepřistoupil k doplnění dokazování (bod 3 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud následně sám doplnil dokazování o přečtení listinných důkazů (bod 13 usnesení), přičemž i on srozumitelně vysvětlil, že nevyhověl-li důkazním návrhům obviněného, považoval je za nadbytečné z důvodu jejich irelevance (body 25–26 usnesení odvolacího soudu). S takovým závěrem odvolacího soudu nelze než souhlasit. V posuzované trestní věci byl z provedených důkazů skutkový stav zjištěn bez důvodných pochybností a v rozsahu nezbytném pro spravedlivé rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Současně se soudy obou stupňů formálně správně vypořádaly s důkazními návrhy obviněného. Projednávaná trestní věc tudíž není zatížena vadou opomenutého důkazu.

Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Vadnost hmotněprávního posouzení dovolatel předně spatřoval v nenaplnění znaků trestného činu, neboť podle jeho názoru šlo pouze o normální mezilidskou interakci. Obviněný opětovně zpochybňoval i skutkové závěry soudů, týkající se zejména jednání proti seznatelné vůli poškozené, přičemž namítl, že nebyla naplněna ani objektivní, ani subjektivní stránka trestného činu sexuálního útoku podle § 185a tr. zákoníku.

Podle § 185a odst. 1 tr. zákoníku v aktuálním znění se trestného činu sexuálního útoku dopustí, kdo s jiným proti jeho seznatelné vůli vykoná jiný pohlavní styk než uvedený v § 185 (alinea první), kdo jiného donutí k jinému pohlavnímu styku než uvedenému v § 185 s jinou osobou, pohlavnímu sebeukájení, obnažování nebo jinému srovnatelnému chování (alinea druhá), nebo kdo k takovému činu nebo chování zneužije jeho bezbrannosti (alinea třetí). Pachatel tohoto přečinu může být potrestán odnětím svobody až na pěl let. Z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se podává, že obviněný s jiným proti jeho seznatelné vůli vykonal jiný pohlavní styk než uvedený v § 185 tr. zákoníku. Pohlavním stykem se zde rozumí jakýkoliv způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby, ale jiného než soulož nebo jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží.

Pro úplnost a též v reakci na výhrady obviněného související se změnami právního posouzení jeho jednání není od věci připomenout, že trestní zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2024, tedy v době spáchání činu, podřazoval pod trestný čin znásilnění podle § 185 odst. 1 pohlavní styk, kterým nebyla soulož ani jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží; tyto formy pohlavního styku byly podřazeny pod odst. 2 citovaného ustanovení. Změnou právní úpravy, již představuje zákon č. 166/2024 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinný od 1. 1. 2025, zakotvením skutkové podstaty trestného činu sexuálního útoku podle § 185a tr. zákoníku zákonodárce vyčlenil ze skupiny útoků sexuálně motivovaných trestných činů jednání, které zasahuje integritu oběti méně intenzivním způsobem a obecně vykazuje nižší stupeň společenské škodlivosti a spočívá ve vykonání jiného pohlavního styku nežli formou soulože nebo způsobem srovnatelným se souloží. Zákonodárce tak reagoval na případy na obdobném skutkovém základě jako v nyní posuzované věci, kdy za pohlavní styk je považován jakýkoliv způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby (jde přitom o jiné pohlavní styky než soulož nebo jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží), tedy i v nejmírnější formě osahávání na intimních místech (srov. důvodová zpráva k zákonu č. 166/2024 Sb.).

Čin obviněného policejní orgán v přípravném řízení kvalifikoval podle zákona účinného v době jeho spáchání jako přečin znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutil k pohlavnímu styku (shledaly mimo jiné naplnění zákonného znaku spočívajícího v použití „násilí“, který by byl naplněn i při stávajících zjištěních soudů). Pachatel tohoto přečinu mohl být potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let. Jak již bylo dříve zmíněno, zákonem č. 166/2024 Sb. došlo ke změně skutkové podstaty trestného činu znásilnění, která se od 1. 1. 2025 váže právě toliko k souloži nebo jinému pohlavnímu styku provedenému způsobem srovnatelným se souloží, zatímco jiný pohlavní styk, než je uveden v tomto ustanovení, byl nově vyčleněn pod trestný čin sexuálního útoku podle § 185a tr. zákoníku. Podle § 2 odst. 1 tr. zákoníku (časová působnost trestního zákona) se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Není pochyb o tom, že při oboustranné trestnosti je posouzení trestnosti činu jako trestného činu sexuálního útoku podle § 185a odst. 1 tr. zákoníku podle pozdějšího zákona příznivější.

„Jiným pohlavním stykem“ ve smyslu § 185a tr. zákoníku se rozumí zpravidla méně závažné formy sexuálních praktik zasahující sexuální integritu oběti méně intenzivním způsobem. Je za něj považováno i jednání spočívající v osahávání prsou nebo pohlavních orgánů, líbání přirození, intenzivnější osahávání intimních míst na těle přes šaty, poskytování tzv. erotické masáže či provádění mírnějších forem sadomasochistických praktik apod. (srov. ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. 1. vydání. 3. aktualizace. Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 6 k § 185a, dostupné na beck-online.cz). Tento závěr odpovídá i recentní rozhodovací praxi, podle níž bylo jednání spočívající v osahávání intimních míst přes oblečení, včetně prsou, hýždí a rozkroku kvalifikováno jako „jiný pohlavní styk“ ve smyslu § 185a tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2026, sp. zn. 8 Tdo 1123/2025, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2026, sp. zn. 7 Tdo 75/2026, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2025, sp. zn. 6 Tdo 882/2025). Ke znaku „proti seznatelné vůli“ objektivní stránky posuzovaného trestného činu je namístě uvést, že nesouhlas poškozené může být projeven nejen slovně, ale i neverbálně, např. gestem, zaujetím obranné pozice či pláčem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2026, sp. zn. 8 Tz 41/2025). Je nesporným právem poškozené i v průběhu původně dobrovolného pohlavního styku vymezit, od kterého okamžiku již s pohlavním stykem nesouhlasí. Jestliže tuto skutečnost pachateli dostatečně zřetelně sdělí a dá najevo i dalším chováním a pohyby odmítajícími jeho pokusy o pokračování v něm, nelze učinit závěr, že pachatel nemohl seznat nesouhlas poškozené jako vážně míněný (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2024, sp. zn. 6 Tdo 11/2024).

Subjektivní stránka trestného činu sexuálního útoku podle § 185a tr. zákoníku je charakterizována úmyslným zaviněním (§ 15 tr. zákoníku). Z toho vyplývá, že pachatel musí vědět o tom, že překonává vážně míněný odpor oběti, respektive že pohlavní styk, který není souloží ani není proveden způsobem srovnatelným se souloží, uskutečňuje proti vůli oběti (srov. ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. 1. vydání. 3. aktualizace. Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 6 k § 185a, dostupné na beck-online.cz).

Ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně zcela jasně vyplývá jak slovní, tak nonverbální nesouhlas a odpor poškozené k jednání obviněného, kterého si obviněný musel být vědom a které překonával i za použití fyzické síly. Poškozená obviněnému sdělila, že jí jeho jednání není příjemné, ať toho zanechá a že to nechce, načež jej i fyzicky odstrkovala. Je tedy zřejmé, že podle skutkových zjištění soudu prvního stupně poškozená svůj vážně míněný nesouhlas a odpor k jednání obviněného vyjadřovala dostatečně jasně a zřetelně. Skutková věta současně obsahuje i popis jednání obviněného, které lze kvalifikovat jako jiný pohlavní styk podle výše uvedených kritérií, když obviněný poškozenou líbal, kdy jí vnikal svým jazykem do jejích úst, osahával ji přes oblečení na prsou, hýždích a v rozkroku a bránil jejímu odporu pevným úchopem v pase. Ze zjištěného skutkového stavu je tak dostatečně srozumitelná věcná a časová návaznost mezi projevem nesouhlasu a odporu poškozené a pokračujícím jednání pachatele. Zákonné znaky skutkové podstaty přečinu sexuálního útoku podle § 185a odst. 1 (alinea první) tr. zákoníku ze skutkové věty dostatečně vyplývají, a to ve smyslu vyžadovaném zákonem i rozhodovací praxí. S odkazem na výše uvedené nelze proto akceptovat námitku obviněného vztahující se ke sporné a nespolehlivé interpretaci zákonných znaků posuzovaného trestného činu.

V rámci uplatněného dovolacího důvodu obviněný rovněž uvedl, že se odvolací soud nevypořádal s výslovně uplatněnou námitkou subsidiarity trestní represe. Zásada subsidiarity trestní represe představuje základní zásadu trestního práva vyžadující, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikace určitého jednání jako trestného činu jsou považovány za ultima ratio, tedy za krajní prostředek ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (občanskoprávní, obchodněprávní, správněprávní apod.). Plyne z ní, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné.

Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ultima ratio“, trestní odpovědnost pachatele (srov. § 12 odst. 2 tr. zákoníku). Trestní odpovědnost je vyloučena tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

V daném případě byly splněny všechny předpoklady pro vyvození trestněprávní odpovědnosti obviněného a důsledků s ní spojených, jak již ostatně, byť stručně, odůvodnily jak soud prvního stupně (str. 10, odst. 2. rozsudku), tak i odvolací soud (bod 29 usnesení). S ohledem na okolnosti shora popsané se čin obviněného dostal, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio, resp. subsidiaritu trestní represe, do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákoníkem tak, že spáchaný skutek musel být posouzen jako trestný čin. Obviněný v této souvislosti obecně namítl, že nebylo prokázáno překročení hranice trestněprávní relevance posuzovaného jednání a že odvolací soud bez bližšího odůvodnění převzal skutkové závěry soudu prvního stupně. S těmito výhradami se však nelze ztotožnit. Jednání obviněného svým charakterem zásadně nevybočuje z rámce útoků, které jsou postihovány jako přečin sexuálního útoku podle § 185a tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2025, sp. zn. 6 Tdo 882/2025), byť lze připustit, že jeho škodlivost je na hodnotící škále spíše nižší. Při posuzování společenské škodlivosti nelze ale ignorovat ani dopad jednání obviněného na poškozenou, která v jeho důsledku pociťovala obavy z docházení na výuku i z pobytu v Hradci Králové (č. l. 285 tr. spisu). Tyto okolnosti ostatně správně zohlednil již odvolací soud při úvaze o subsidiaritě trestní represe. Nejvyšší soud proto sdílí jeho závěr, že v posuzované věci jsou splněny podmínky pro uplatnění trestní odpovědnosti obviněného a trestněprávních důsledků s ní spojených.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný brojil i proti výroku o náhradě nemajetkové újmy. Soudy podle něj přiznaly poškozené peněžitou satisfakci převážně na základě obecných úvah, aniž byl v potřebném rozsahu prokázán konkrétní rozsah vzniklé újmy, přičemž zpochybňoval i přiměřenost přiznané částky s ohledem na své osobní a majetkové poměry. Takovou argumentaci lze pod uvedený dovolací důvod podřadit, a to v alternativě spočívající v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, která může být naplněna i v případě nesprávné aplikace jiných než trestněprávních předpisů.

Nejvyšší soud konstatuje, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. odsuzuje-li soud obviněného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, jestliže jsou nárok a jeho výše odůvodněny výsledky provedeného dokazování v hlavním líčení, uloží mu v rozsudku, aby poškozenému nahradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo aby vydal bezdůvodné obohacení, jestliže byl nárok včas (a řádně) uplatněn (§ 43 odst. 3 tr. ř.). Trestním soudům bylo svěřeno rozhodování o adhezních nárocích poškozených právě proto, aby poškozený mohl dosáhnout uspokojení svých nároků již v trestním řízení a nemusel podstupovat rovněž řízení občanskoprávní. Nutnost domáhat se náhrady škody a nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení v občanskoprávním řízení totiž může být u určitých skupin obětí spojeno s opětovným prožíváním nepříjemných či traumatizujících zážitků a vznikem tzv. sekundárního traumatu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2025, sp. zn. IV. ÚS 2118/24). Za nemajetkovou újmu se považuje příkoří, které se projevuje jinde než na majetku (např. v osobní sféře). Vychází se zde z občanskoprávní úpravy zakotvené v § 2894 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Povinnost odčinit nemajetkovou újmu zakládá i § 2956 o. z.., které bylo soudy ve věci aplikováno, přičemž podle tohoto ustanovení vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil. Jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy. Obecné ustanovení § 2956 o. z. tak dopadá na duševní útrapy, které nejsou spojeny se zásahem do života a zdraví. Za duševní útrapy je nutno rozumět takové útrapy, které nepříznivě ovlivňují psychickou sféru člověka, ale nedosahují takové formy a intenzity, aby bylo možné hovořit o ublížení na zdraví. Jedná se o jakékoli negativní projevy v duševní sféře oběti, jakékoli narušení duševní pohody (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2025, sp. zn. II. ÚS 3450/24). Existence duševních útrap není vázána na zásah do tělesné integrity a často vzniká zcela nezávisle. V adhezním řízení lze výši a rozsah přiměřeného zadostiučinění podle § 2957 o. z. určit úvahou soudu na základě povahy, intenzity, trvání a okolností zásahu (včetně nízkého věku oběti, blízkého vztahu k pachateli a sekundární viktimizace), aniž je třeba znaleckého posudku ke stanovení výše nemajetkové újmy; soud vychází i ze srovnání s obdobnými případy v judikatuře. Majetkové poměry obviněného nejsou samostatným rozhodným kritériem pro stanovení výše náhrady nemajetkové újmy; přihlíží se k nim výjimečně jako ke korektivu k zamezení likvidačních dopadů a hodnotí se i perspektiva jejich vývoje do budoucna (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2023, sp. zn. 4 Tdo 913/2023, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 6 Tdo 41/2024, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 7 Tdo 198/2024).

Podle Nejvyššího soudu je v posuzované trestní věci zcela nesporné, že obviněný se ve vztahu k poškozené dopustil protiprávního jednání, které zasáhlo do přirozeného práva poškozené, přesněji jejích osobnostních práv ve smyslu § 81 a násl. o. z., přičemž jeho jednání bylo v příčinné souvislosti se způsobeným následkem ve formě duševních útrap. Výše uvedeným jednáním obviněného tedy došlo k zásahu do absolutního práva poškozené ve smyslu § 2910 o. z. Soudy nižších instancí, třebaže se hmotněprávní úpravou obsaženou v občanském zákoníku zabývaly jen okrajově, dospěly ke správným skutkovým závěrům, které náležitě odůvodnily. Při rozhodování o výši náhrady nemajetkové újmy soudy v projednávaném případě nevybočily z hledisek, která vyplývají z rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu (srov. citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2023, sp. zn. 4 Tdo 913/2023), neboť zohlednily povahu, intenzitu, okolnosti a závažnost jednání obviněného. Konkrétně že obviněný nikoliv zanedbatelně zasáhl do přirozeného práva poškozené (bod 34 usnesení odvolacího soudu), poškozená byla jednáním obviněného traumatizovaná, měla silnou obavu z možného setkání s obviněným, přestala se cítit bezpečně na vysokoškolských kolejích (str. 10 odst. 4, str. 11 odst. 2 rozsudku soudu prvního stupně), přičemž zohlednily i důsledky spojené se sekundární viktimizací poškozené (body 34–35 usnesení odvolacího soudu). Obdobně neobstojí ani námitka obviněného, že soudy nevzaly v potaz jeho osobnostní a majetkové poměry. Soud prvního stupně při určování rozsahu a výše náhrady přiměřeného zadostiučinění explicitně vzal v potaz majetkové poměry obviněného (str. 11 odst. 2 rozsudku soudu prvního stupně). Úvaha soudu prvního stupně byla rozvedena argumentací odvolacího soudu, který se s námitkou obviněného vztahující se k výši a rozsahu přiměřeného zadostiučinění zcela vypořádal (bod 35 usnesení odvolacího soudu). Soudy obou stupňů důvodně uzavřely, že výše náhrady není pro obviněného likvidační a odpovídá deklarovanému příjmu obviněného. Nejvyšší soud tudíž shledal, že zmiňovaný adhezní výrok obstojí. Námitky obviněného, vztahující se k uložení povinnosti k náhradě nemajetkové újmy, jsou zjevně neopodstatněné.

Ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tak nebyl námitkami obviněného naplněn.

Podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. V obecné rovině je vhodné uvést, že ochranné léčení je právním následkem trestného činu nebo činu jinak trestného a poskytuje ochranu společnosti před nebezpečnými duševně chorými osobami (postiženými duševní poruchou) nebo osobami závislými na návykových látkách jejich umístěním nebo ambulantní péčí ve zdravotnickém zařízení, a to s cílem jejich opětovného zařazení do běžného života. Účelem ochranného léčení je terapeutické působení na pachatele trestného činu nebo činu jinak trestného. V tomto směru účel ochranného léčení navazuje na obecný účel ochranných opatření, jímž je individuální prevence, přičemž však ze tří hlavních komponentů individuálně preventivního působení tu má působit jen náprava a zajištění (zneškodnění), nikoli odstrašení. Konečným účelem je odstranění nebezpečí dalšího porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem, tedy vyléčení pachatele, anebo alespoň snížení nebezpečí dalšího porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem, ve smyslu dosažení alespoň takového léčebného efektu, kdy pobyt pachatele na svobodě není již nebezpečný. Jde tedy o zajištění ochrany společnosti před trestnými činy, popř. činy jinak trestnými, hrozícími v budoucnu ze strany pachatelů, jimž bylo ochranné léčení uloženo (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1495).

Ochranné léčení, zejména ve formě ústavní, je významným zásahem do ústavně garantovaných práv a svobod jednotlivce, a proto je při jeho ukládání nutno respektovat zásadu přiměřenosti upravenou v § 96 tr. zákoníku (která je ve vztahu speciality k zásadě přiměřenosti trestních sankcí podle § 38 tr. zákoníku). Podle prvního odstavce tohoto zákonného ustanovení ochranné opatření nelze uložit, není-li přiměřené povaze a závažnosti pachatelem spáchaného činu a nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, jakož i osobě pachatele a jeho poměrům. Přitom je nutné celkové posouzení všech uvedených hledisek. Do druhého odstavce pak zákonodárce vtělil podmínku, podle níž újma způsobená uloženým a vykonávaným ochranným opatřením nesmí být větší, než je nezbytné k dosažení jeho účelu. U ochranného léčení, jako závažném zásahu do osobní svobody osoby trpící duševní poruchou, musí soudy s ohledem na princip proporcionality zásahu a zásadu přiměřenosti, provedením potřebného dokazování pečlivě ověřit a přezkoumatelným způsobem odůvodnit, proč je nutno ho uložit ústavním způsobem výkonu a nepostačuje uložení prostředku mírnějšího ambulantního ochranného léčení (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1478–1481).

Námitka obviněného, že nebyly splněny podmínky pro uložení ochranného psychiatrického léčení v ústavní formě a že postačovala forma ambulantní, tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídá, neboť součástí rozhodnutí o uložení ochranného léčení je i stanovení jeho formy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 8 Tdo 823/2017).

Podle § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku může soud uložit ochranné léčení i tehdy, jestliže pachatel trestný čin spáchal ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Pojem duševní poruchy je vymezen v § 123 tr. zákoníku. Nebezpečnost pobytu pachatele na svobodě je dána, je-li vysoce pravděpodobné, že znovu spáchá závažnější útok na zájmy chráněné trestním zákoníkem, a to pod vlivem duševní poruchy (srov. usnesení bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 20. 8. 1973, sp. zn. 6 To 22/73, publikované pod č. 11/1974 Sb. rozh. tr.). Splnění této podmínky by mělo vyplývat zejména ze znaleckého zkoumání, ale v souladu s ním i z dalších provedených důkazů. Pouhé doporučení znalce není dostatečným podkladem pro rozhodnutí soudu o tomto ochranném opatření (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28. 5. 1968, sp. zn. 4 Tz 28/68, publikovaný pod č. 59/1968 Sb. rozh. tr.).

K podmínkám ochranného léčení v ústavní formě se vyjádřil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3654/10, v němž tento soud podmínil nařízení ochranného léčení ve formě ústavní zjištěním, že neexistuje jiná eventualita, jak omezit konkrétní obavu, pro kterou může být nařízeno, platí zde tedy princip subsidiarity ochranného léčení ve formě ústavní (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. 8 Tdo 1084/2023). Je vhodné také upozornit na judikaturu Ústavního soudu, který v usnesení ze dne 8. 1. 2026, sp. zn. III. ÚS 3331/25, v bodě 19. konstatoval, že „Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyslovil potřebu proporcionality mezi omezením svobody a chráněným zájmem“. Neznamená to však, že by podmínkou uložení ochranného léčení ústavní formou byla nutně hrozba fyzického násilí. Nebezpečností pachatele se rozumí nebezpečí, že bude páchat činnost zapovězenou trestněprávními normami, nikoliv nutně činnost násilnou. Ústavní soud již v nálezu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 502/02 uvedl, že ústavní ochranné léčení je možné i u méně nebezpečného jednání, pokud je to odůvodněno konkrétními skutkovými okolnostmi. Těmi může být zejména potřeba léčby, kterou nelze zajistit jinak (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1110/21, bod 18).

V posuzované věci soudy opodstatněně uzavřely, že podmínky pro uložení ochranného léčení podle § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byly splněny. Lze uvést, že v řízení bylo prokázáno, že obviněný trpí paranoidní schizofrenií, která se u něj projevuje epizodami chorobných představ (bludů) s obsahem vztahovačným, hypochondrickým či megalomanickým. Touto poruchou trpěl i v době spáchání skutku, kdy u něj byly přítomny příznaky nedostatečně kompenzované paranoidní schizofrenie, čímž byla výrazně narušena jeho schopnost adekvátní sociální interakce. Podle znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, prof. MUDr. Ladislava Hosáka, Ph.D., je pobyt obviněného na svobodě pro společnost nebezpečný z důvodu nedostatečně kompenzované paranoidní schizofrenie. V krajním případě by se mohl dopustit agresivního jednání vůči lidem. Znalec si byl vědom, že obviněný byl dobrovolně ambulantně léčen, ale léky řádně neužíval. Doporučil uložit obviněnému psychiatrické ochranné léčení v ústavní formě. Závěry písemného posudku ze dne 15. 4. 2025 stvrdil i v hlavním líčení dne 13. 10. 2025 (č. l. 316).

Soud prvního stupně závěr znalce akceptoval a položil důraz na to, že pobyt obviněného na svobodě je podle něj z psychiatrického hlediska nebezpečný z důvodů paranoidní schizofrenie, pokud nebude dostatečně léčena. Přitom je podle soudu zřejmé, že obviněný medikaci řádně neužívá, když v jeho jednání jsou přítomny bludné představy, což svědčí o tom, že jeho stav byl nedostatečně kompenzován (viz zejména str. 10 odst. 3 rozsudku soudu prvního stupně).

Odvolací soud závěr o nutnosti uložení ochranného léčení psychiatrického v ústavní formě akceptoval a shledal jej odůvodněný nebezpečností obviněného vyplývající jak z jeho onemocnění paranoidní schizofrenií, která je nedostatečně kompenzována, tak přístupu obviněného k ní. V této souvislosti upozornil na absenci potřebného náhledu včetně nutnosti užívat léky, nekritičnost k sociálním projevům. Dobrovolná ambulantní léčba, představující kontroly a pohovor u psychiatra v odstupu několika měsíců, podle odvolacího soudu není v současnosti způsobilá být dostatečnou zárukou nebezpečnost obviněného eliminovat, navíc v minulosti selhala. Odvolací soud reagoval i na lékařské zprávy předložené obhajobou v odvolacím řízení, jimiž obviněný demonstroval dodržování léčby. Poukázal na shodný obsah lékařských zpráv z 10. 9. 2024 (tedy cca 14 dní před skutkem), z listopadu 2025 (cca 14 měsíců po skutku) i února 2026, přestože obviněný v přípravném řízení dne 16. 10. 2024 (pozn.: chybně uvedeno 2026) sám potvrdil, že žádné léky pravidelně neužívá. To pokládal za závažnou skutečnost, kterou psychiatrička při kontrole nezjistila (body 31–33 usnesení odvolacího soudu)

Ani dovolací soud nezpochybňuje, že z výsledků provedeného dokazování soudy nižší instance opodstatněně vyvodily, že onemocnění obviněného v době spáchání činu nebylo dostatečně kompenzováno, z čehož pramení jeho projevy ve formě neadekvátní sociální interakce a skryté agresivity, a konstatovaly, že jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Bylo zjištěno že obviněný byl nekritický ke svému onemocnění, nutnosti užívat léky i ke svým sociálním projevům. Tyto závěry ostatně plynuly ze zmíněného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, prof. MUDr. Ladislava Hosáka, Ph.D., výpovědi obviněného, výpovědí poškozené, jakož i svědků I. B., D. K., D. N. či L. H.. Obviněný však předložil odvolacímu soudu lékařské zprávy ošetřující psychiatričky L. J. z Fakultní nemocnice s poliklinikou F. D. Roosevelta Bánská Bystrica ze dne 18. 11. 2025 a 10. 2. 2026 (č. l. 375 a 376). Odvolací soud jimi správně provedl ve veřejném zasedání důkaz, ale závěry, jež z těchto důkazů učinil, nejsou komplexní. Tyto lékařské zprávy, jakož i lékařskou zprávu ze dne 10. 9. 2024 téže ošetřující lékařky (č. l. 21) konfrontoval s dobou spáchání inkriminovaného jednání, nikoliv však s případným posunem v náhledu obviněného na své onemocnění. Zde se omezil na konstatování, že jejich obsah je zcela shodný a zpochybnil jejich validitu s tím, že co do užívání léků obviněným lékařka nezjistila zásadní skutečnost, že dne 16. 10. 2024 (tedy krátce po kontrole 10. 9. 2024) obviněný sám potvrdil, že žádné léky pravidelně nebral. Třebaže lze připustit, že v údaji o užívání léků jsou lékařské zprávy v podstatě shodné (obviněný tvrdil, že léky bere, případně že je bere pravidelně), zcela obsahově stejné lékařské zprávy nejsou, a to v údaji o compliance coby jedním ze zásadních faktorů dlouhodobé léčby schizofrenie (noncompliance, kolísavá, zlepšená).

Již bylo zmiňováno, že náhled dovolatele na problém jeho onemocnění není dostatečný, přesto však určitá míra sebereflexe podpořená navíc aktivními kroky z jeho strany projevena byla. S ohledem na nižší společenskou škodlivost jeho jednání i hrozícího nebezpečí do budoucna mělo být zevrubněji zkoumáno, zda takto projevená snaha přeci jen nepostačuje k uložení ochranného léčení v ambulantní formě. Bylo více než vhodné seznámit s obsahem nově předložených lékařských zpráv znalce prof. MUDr. Ladislava Hosáka, Ph.D., a zjistit, zda mají či mohou mít vliv na již učiněné závěry. Znalce je ale potřebné obeznámit též se změnami v osobních poměrech obviněného souvisejícími s rozhodnutím Lékařské fakulty v Hradci Králové Univerzity Karlovy ze dne 19. 3. 2026 o přerušení studia k žádosti obviněného do 19. 2. 2027 (č. l. 455), poskytnout mu informaci o jeho pobytu v místě trvalého bydliště na Slovensku, kde má také od 27. 4. 2026 údajně nastoupit léčení v Psychiatrické nemocnici v Bánské Bystrici (č. l. 454), byť k nim došlo až po rozhodnutí odvolacího soudu, a na podkladě těchto komplexních údajů zjistit jeho stanovisko k potřebné formě ukládaného ochranného léčení. V této souvislosti se jeví nezbytné informaci obviněného o nástupu a průběhu léčby ověřit dotazem u obviněného a především u Psychiatrické nemocnice v Bánské Bystrici.

Teprve poté, co si soud opatří a postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. náležitě vyhodnotí všechny dostupné podklady, stejně tak jako všechny další shora popsané podmínky pro ukládání ochranného léčení (zásadu přiměřenosti nevyjímaje), bude moci kvalifikovaně rozhodnout o formě psychiatrického ochranného léčení, kterou dovolateli uloží. Dospěje-li na základě doplněného dokazování opětovně k závěru o nedostatečnosti ambulantní léčby, a tedy i nezbytnosti uložení ochranného léčení v ústavní formě, bude na něm, aby závěr o splnění všech kritérií přezkoumatelným způsobem vysvětlil v odůvodnění svého nového rozhodnutí.

Závěrem a pro úplnost Nejvyšší soud k argumentaci obviněného, na jejímž základě vyvozuje porušení práva na spravedlivý proces, konstatuje, že namítaná pochybení nelze za takové porušení považovat a současně je ani nelze podřadit pod některý z dovolacích důvodů. V tomto ohledu se Nejvyšší soud plně ztotožňuje s názorem státního zástupce, podle něhož předmětné námitky nejsou důvodné. Obviněný totiž neuvádí žádné skutečnosti svědčící o závažném zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, nýbrž fakticky pouze vyjadřuje nesouhlas s protokolací soudu prvního stupně (o opravě protokolu o hlavním líčení soud posléze rozhodl), s ochranou jeho osobních údajů, hodnocením důkazů, skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a obecně s výsledkem trestního řízení.

Nejvyšší soud, veden výše vyloženými důvody, rozhodl podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. tak, že zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 3. 2026, sp. zn. 12 To 17/2026, v části, v níž byl ponechán beze změny výrok o uložení ochranného léčení psychiatrického ústavní formou a v tomto rozsahu zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 11. 11. 2025, sp. zn. 6 T 60/2025, jakož i rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 11. 11. 2025, sp. zn. 6 T 60/2025, ve výroku o uložení ochranného léčení psychiatrického ústavní formou. Současně zrušil i další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Hradci Králové přikázal, aby věc obviněného v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Jinak zůstala obě označená rozhodnutí ve výroku o vině, trestu i náhradě nemajetkové újmy v penězích beze změny.

Je nutno připomenout, že soud, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (srov. § 265s odst. 1 tr. ř.). V daném případě tak bude nutné, aby soud při rozhodování o formě ochranného léčení vzal v úvahu také zásadu proporcionality podle § 96 tr. zákoníku a provedl úkony naznačené pod bodem 70. tohoto usnesení Nejvyššího soudu. Dále platí, že rozhodnutí soudů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného obviněným, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (srov. § 265s odst. 2 tr. ř.). Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].