8 Tdo 633/2008 — Nejvyšší soud

8 Tdo 633/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 7. 2008 Spisová značka:8 Tdo 633/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.633.2008.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 8 Tdo 633/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. července 2008 o dovolání, které podala obviněná J. S., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. 7 To 246/2007, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 80 T 52/2006, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné J. S. o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 5. 2007, sp. zn. 80 T 52/2006, byla obviněná uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., jehož se podle zjištění soudu dopustila skutkem dále popsaným, a odsouzena podle § 248 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let za současného vyslovení dohledu podle § 26a a § 26b tr. zák. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. soud zároveň zrušil celý výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 1 T 74/2005, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 39 To 49/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Konečně podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněné povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti P. P. S. z o. o. částku 665.579,50 Kč. Proti tomuto rozsudku podala obviněná odvolání, o němž Krajský soud v Ostravě rozhodl rozsudkem ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. 7 To 246/2007, tak, že napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu obviněnou uznal vinnou, že: „dne 27. 6. 2006 v Š., jako jednatelka a jediná společnice společnosti I. T., s. r. o., neoprávněně zadržela 96 krabic metalických ražených dílů k produkci automobilových sedadel, které měla společnost I. T., s. r. o., na základě smlouvy o přepravě dopravit z G. v I. r. do T. v P. r., když tyto krabice nechala v rozporu s dohodou o přepravě vyložit do skladu společnosti I. T., s. r. o., v Š., a zabránila tak dodání tohoto zboží jeho majiteli společnosti P. P. S. z o. o., přičemž vydání zboží majiteli podmiňovala úhradou všech, i dosud nesplatných pohledávek, společnosti I. T., s. r. o., ze strany společnosti P. P. S. z o. o., a doposud zboží společnosti P. P. S. z o. o. nevydala, přičemž v zájmu zajištění nepřerušené montáže finálními výrobci automobilů Fiat Panda na území P. r. musela být ze strany poškozené společnosti P. P. S. z o. o. urychleně zajištěna a zaplacena nová dodávka metalických ražených dílů k produkci automobilových sedadel, a tím obžalovaná způsobila poškozené společnosti P. P. S. z o. o. škodu ve výši 665.579,50 Kč“. Takto popsané jednání odvolací soud právně kvalifikoval jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák. a uložil obviněné podle § 235 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. jí rovněž uložil povinnost nahradit poškozené společnosti P. P. S. z o. o. škodu ve výši 665.579,50 Kč. Obviněná s rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasila a podala proti němu prostřednictvím svého obhájce JUDr. P. M. dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podrobnostech dovolatelka uvedla, že se především neztotožnila s právním posouzením skutku. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu považovala za rozporné, a to vzhledem ke konstatování soudu, že „její jednání mělo jediný smysl a účel – donutit poškozeného k úhradě všech i nesplatných pohledávek“ a že zároveň „zpronevěra předmětné zásilky byla prostředkem k dosažení výše uvedeného cíle“. Podle jejího názoru tak soud na jedné straně tvrdí, že se skutek jeví jako zpronevěra, na straně druhé jej však posoudil jako vydírání. S takovou právní kvalifikací nesouhlasila také proto, že soudy prý žádná skutková zjištění ohledně přisvojení si věci neučinily, pouze dospěly k závěru, že zboží zadržela. Navíc nelze připustit, že by byly naplněny zároveň znaky trestného činu zpronevěry i vydírání. Obviněná vyslovila přesvědčení, že její jednání v žádném případě není trestným činem. Soudy totiž nebylo zjištěno nic o tom, že by vědomě a úmyslně uplatňovala právo, o kterém by věděla, že jí nepřísluší. Navíc nebylo ani konkretizováno, v čem je spatřována „pohrůžka jiné těžké újmy“. Odkázala přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 19/2003 – T 460. Namítla rovněž, že se soudy dostatečně nevypořádaly s jejím tvrzením, že vozidlo provádějící přepravu nebylo v technicky způsobilém stavu, a že na dceřinou společnost poškozené bylo v únoru roku 2005 vyhlášeno konkursní řízení. Dovolatelka dále tvrdila, že odvolací soud přehlédl, že neuplatňovala k věci zástavní právo podle § 628 obchodního zákoníku, ale právo zadržovací (retenční) podle § 175 a násl. občanského zákoníku. Z popisu skutku prý není zřejmé, jak měla tvrzená škoda zadržením zboží vzniknout, a že vůbec vznikla. Zboží se totiž stále nachází ve skladě společnosti I. T., s. r. o., zadržením nedošlo k jeho trvalému nebo alespoň dlouhodobému odnětí z dispozice vlastníka. Ostatně soud ani nezjišťoval, kdo je vlastníkem zboží a zda vůbec přešlo vlastnické právo z výrobce na odběratele. Za zásadní argument obviněná považovala tvrzení, že objektem trestného činu vydírání podle § 235 tr. zák. je svobodné rozhodování člověka; proto předmětem útoku tohoto trestného činu nemůže být právnická osoba. V závěru svého podání obviněná navrhla (aniž citovala konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil, stejně jako předchozí rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku, a věc vrátil soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí. K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že ze základních obecných hledisek je možno dovolání označit za přípustné. Z provedeného dokazování, respektive ze skutkových zjištění dostupných při přezkoumání věci, bylo zjištěno, že zadržení předmětné zásilky obviněnou mělo jediný smysl, a to donutit poškozeného k úhradě všech, a to i dosud nesplatných faktur z předchozích smluv o přepravě. „Zpronevěra“ předmětné zásilky byla tedy prostředkem k dosažení výše uvedeného cíle. Odvolací soud proto správně dospěl k závěru, že takovéto jednání je třeba právně kvalifikovat jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zák., když ani v této souvislosti není možné dát za pravdu obviněné, že její jednání spadá pod dovolené jednání vyplývající z obchodně právních vztahů. S ohledem na dostupný spisový materiál konstatovala, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právní kvalifikací jednání obviněné, tak jak ji použil soud druhého stupně. V závěru svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a učinil tak za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S konáním neveřejného zasedání vyjádřila souhlas i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a že splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení § 265f tr. ř. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda dovolatelkou uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, a