8 Tz 130/2022 — Nejvyšší soud

8 Tz 130/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 12. 2022 Spisová značka:8 Tz 130/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:8.TZ.130.2022.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Svoboda vyznání Vyhýbání se výkonu služby Dotčené předpisy:§ 15 odst. 1, 2 předpisu č. 150/1948 Sb. § 270 odst. 1 písm. b) předpisu č. 86/1950 Sb. § 1 odst. 1, 2 předpisu č. 119/1990 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:11. 3. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 8 Tz 130/2022-47 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 14. 12. 2022 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Milady Šámalové a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Věry Kůrkové stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch zemřelého obviněného J. M., nar. XY, proti pravomocnému rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 27. 8. 1952, sp. zn. Vt 26/52, a rozhodl takto: Podle § 268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje, že pravomocným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 27. 8. 1952, sp. zn. Vt 26/52, byl v neprospěch obviněného J. M. porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., trestního řádu, ve spojení s ustanovením § 270 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. se rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 27. 8. 1952, sp. zn. Vt 26/52, zrušuje. Rovněž se zrušují všechna další rozhodnutí na tento zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 271 odst. 1 tr. ř. se obviněný J. M. podle § 226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby pro skutek spočívající v tom, že dne 22. 3. 1952 u svého útvaru odmítl vykonati uloženou mu práci a odvolával se na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské vyznání adventistů sedmého dne, čímž měl spáchat trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Odůvodnění : I. 1. Ministr spravedlnosti České republiky podal ve prospěch obviněného J. M. proti pravomocnému rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 27. 8. 1952, sp. zn. Vt 26/52, stížnost pro porušení zákona, protože tímto rozsudkem byl obviněný J. M. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona (dále „trestní zákon“), k trestu odnětí svobody v délce šesti měsíců, který byl podle § 24 a § 25 trestního zákona vysloven jako podmíněný na zkušební dobu v trvání dvou roků. 2. Ve stížnosti pro porušení zákona uvedl, že obviněný ani žádná jiná z oprávněných osob nepožádali o provedení přezkumného řízení podle zákona o soudní rehabilitaci, ač podle § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. (dále jen „zákon č. 119/1990 Sb.“), bylo účelem zákona o rehabilitaci zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání. 3. Ministr spravedlnosti poukázal na ustanovení § 15 odst. 1 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústavy Československé republiky z roku 1948 (dále „Ústava z roku 1948“), podle níž byla zaručena svoboda svědomí. Za rozhodné považoval ustanovení § 1 odst. 1 a § 2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., trestního řádu (dále „trestní řád“), a § 270 odst. 2 písm. b) trestního zákona, podle něhož se trestného činu vyhýbání se služební povinnosti dopustí ten, kdo se úmyslně vyhne plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že padělá listinu, předstírá nemoc, použije jiného úskoku nebo se odvolává na náboženské nebo jiné přesvědčení. 4. V obsahu stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti citoval nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01, podle něhož je legitimní, aby v právním státě soudy aplikovaly při stanovení trestní odpovědnosti osoby rozhodná zákonná ustanovení existující v předchozím nedemokratickém režimu ve světle zásad, jimiž se řídí právní stát. Zmínil zejména optiku, na kterou bylo v posuzované době nahlíženo na svobodu svědomí a svobodu vyznání s tím, že svoboda vyznání byla sice formálně zaručena, ovšem norma nižší právní síly, podle níž by občan takové ústavní právo mohl realizovat, vydána nebyla a ustanovení jiných právních norem (např. branný zákon) tuto svobodu prakticky likvidovala. Jestliže zákonodárce nestanovil žádnou alternativu k tomu, aby občan mohl dostát svým zákonným povinnostem, nebylo podle tohoto nálezu možné čin, kterým pouze realizoval své ústavně zaručené svobody, pokládat za trestný. Tentýž závěr platí analogicky i pro Ústavu Československé republiky z roku 1948. Zdůraznil, že v dané věci je nutno při přezkumném řízení vycházet také z nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, který závazným způsobem řeší otázku odmítnutí výkonu vojenské služby nejen z náboženských důvodů, ale i z důvodu svědomí, a to tak, že odmítnutí výkonu vojenské služby z náboženských důvodů není pouze věcí svobody vyznání, ale především věcí svobody svědomí, a proto lze odmítnout výkon vojenské služby i z důvodů nesouvisejících s náboženským přesvědčením, přičemž je v posuzované věci třeba zohlednit i účel zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, byť v daném případě žádná z oprávněných osob nepožádala o přezkumné řízení přímo podle tohoto zákona, neboť jeho vydáním sledoval zákonodárce především odstranění největších křivd, které se v 50. letech 20. století staly v justičním rozhodování tak, jako tomu bylo právě v posuzovaném případě, kdy obviněný J. M. byl v podstatě odsouzen právě pro své náboženské přesvědčení a pro své svědomí. 5. Ministr spravedlnosti dospěl na základě výše uvedeného k závěru, že v době rozhodování bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 dne 27. 8. 1952 nebylo zohledněno, že obviněný J. M. svým jednáním toliko uplatnil právo na svobodu svědomí zaručené v ustanovení § 15 odst. 1 Ústavy ze dne 9. 5. 1948, jakož i právo na svobodu svědomí a náboženství ve smyslu článku 18 Všeobecné deklarace lidských práv OSN ze dne 10. 12. 1948. Až do 14. 3. 1990, kdy nabyl účinnosti zákon č. 73/1990 Sb., o civilní službě, občan, kterému jeho náboženské vyznání nebo morální přesvědčení bránilo ve výkonu vojenské služby, neměl legální možnost výkon této služby odmítnout a zvolit si alternativní službu beze zbraně. Nemohl proto dostát svým zákonným povinnostem, aniž by se dostal do rozporu se svým vlastním svědomím. Uzavřel proto, že jednání zemřelého J. M. tak, jak je popsáno v napadeném rozsudku, není a nebylo trestným činem pro absenci jeho imanentního znaku, jímž je protiprávnost. Na odsouzení J. M. předmětným rozsudkem se sice následně vztahovala amnestie prezidenta republiky ze dne 4. 5. 1953, avšak pouze na výrok o trestu, když podle článku II odst. 1, 3 rozhodnutí o amnestii byly mj. prominuty celé tresty odnětí svobody nepřevyšující jeden rok, s tím, že pokud byl jejich výkon podmíněně odložen, hledí se na pachatele, jako by odsouzen nebyl. Odsuzující rozsudek Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 27. 8. 1952, sp. zn. Vt 26/52, však uvedenou amnestií zrušen nebyl. 6. S ohledem na uvedené ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 27. 8. 1952, sp. zn. Vt 26/52, byl v neprospěch obviněného zemřelého J. M. porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 3 trestního řádu ve vztahu k ustanovení § 270 trestního zákona, podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 27. 8. 1952, sp. zn. Vt 26/52, j