Tpjn 303/2003 – Nejvyšší soud

Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2003, sp. zn. Tpjn 303/2003, k rozhodovací činnosti soudů ve věci výkladu ustanovení § 350c odst. 1, 2 tr. ř. v otázce maximální zákonné délky vyhošťovací vazby a v otázce, zda musí být odsouzený před rozhodnutím o vzetí do vyhošťovací vazby vyslechnut předsedou senátu. I. Při stanovení nejvyšší přípustné doby trvání vyhošťovací vazby je s ohledem na § 350c odst. 2 tr. ř. nutno vycházet z ustanovení § 71 odst. 8 tr. ř., přičemž se její délka posuzuje samostatně a nezávisle na vazbě v přípravném řízení i v řízení před soudem. Ustanovení § 71 odst. 9 tr. ř. zde nelze použít. II. Před rozhodnutím o vyhošťovací vazbě podle § 350c odst. 1 tr. ř. musí být odsouzený vyslechnut. O d ů v o d n ě n í : Předseda trestního kolegia Nejvyššího soudu podle § 21 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, navrhl trestnímu kolegiu Nejvyššího soudu zaujetí stanoviska k rozhodovací činnosti soudů ve věci výkladu ustanovení § 350c odst. 1, 2 tr. ř. v otázce maximální zákonné délky vyhošťovací vazby a v otázce, zda musí být odsouzený před rozhodnutím o vzetí do vyhošťovací vazby vyslechnut předsedou senátu. Tento návrh učinil předseda trestního kolegia na základě podnětu Veřejného ochránce práv, vycházejícího ze zjištění, že soudy České republiky posuzují výše naznačené otázky nejednotně. Veřejný ochránce práv nejprve poukázal na to, že z ustanovení § 71 odst. 8 tr. ř. jednoznačně nevyplývá, zda maximální výměra vyhošťovací vazby jako vazby výlučně soudní musí být krácena způsobem uvedeným v ustanovení § 71 odst. 9 tr. ř., tj. o jednu třetinu lhůty připadající na přípravné řízení. Tato nejednoznačnost pak vede k rozdílnému postupu, při němž některé soudy rozhodují o propuštění odsouzeného cizince z vyhošťovací vazby již pro uplynutí tímto způsobem zkrácené výměry, zatímco jiné soudy posledně citované ustanovení neaplikují a k propuštění přistoupí až po uplynutí celkové doby vazby vypočtené podle § 71 odst. 8 tr. ř. Jako příklad prvního uvedeného postupu označil příkaz k propuštění z vyhošťovací vazby Okresního soudu v Chebu ze dne 13. 11. 2002, sp. zn. 3 T 64/2001, jako příklad druhého postupu usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 26. 11. 2002, sp. zn. 2 T 109/98. Dále pak poukázal na rozdílný pohled soudů na nezbytnost výslechu odsouzeného v procesu rozhodování o jeho vzetí do vyhošťovací vazby. Zde musí předseda senátu rozhodnout, zda hrozí obava, že odsouzený se bude skrývat nebo jinak mařit výkon trestu vyhoštění, a zda vazbu nelze nahradit jinými zákonem předvídanými instituty. To je podle Veřejného ochránce práv bez výslechu osoby, jíž se toto rozhodnutí týká, v podstatě nemožné. Na druhou stranu však povinnost provést tento výslech není v trestním řádu upravena. O výslechu se zmiňuje pouze § 78 odst. 5 vnitřního a kancelářského řádu pro okresní, krajské a vrchní soudy, avšak pouze v podmíněné podobě. Přitom nevyslechnutí cizince v těchto případech považuje Veřejný ochránce práv za porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 3 Úmluvy Rady Evropy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nejvyšší soud opatřil k této otázce rozhodnutí soudů, z nichž lze Veřejným ochráncem práv namítanou nejednotnost dovodit. Nejednotně je postupováno v případech, kdy se odsouzený v době rozhodování nachází ve výkonu trestu odnětí svobody. Tak např. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. 10. 2002, sp. zn. 3 To 474/2002, zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto podle § 350c tr. ř., že se odsouzený A. O. bere do vyhošťovací vazby, jež začíná ihned po výkonu trestu odnětí svobody, a tomuto soudu přikázal, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Krajský soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že soud prvního stupně postupoval v rozporu se zákonem, pokud před rozhodnutím o vazbě odsouzeného nevyslechl. Podle názoru krajského soudu před rozhodnutím o vzetí do vyhošťovací vazby musí být odsouzený vyslechnut, aby bylo možno objektivně posoudit, zda v konkrétní věci existují takové skutečnosti, které odůvodňují vzetí do vyhošťovací vazby. Bez výslechu odsouzeného byli odsouzení vzati do vyhošťovací vazby v řadě věcí, v nichž rozhodoval Městský soud v Praze, ve kterých je, pokud jde o důvod vazby, argumentováno pouze skutečnostmi vyplývajícími z trestné činnosti obviněného, popř. z jeho způsobu života před odsouzením a nastoupením výkonu trestu, záležejícími v maření výkonu úředního rozhodnutí o vyhoštění nebo zákazu pobytu. Jde např. o usnesení ze dne 28. 3. 2003, sp. zn. 46 T 11/2000 a usnesení ze dne 22. 4. 2003, sp. zn. 45 T 17/2002. V usnesení ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 7 To 375/2000, vyjádřil naproti tomu Městský soud v Praze názor, že před rozhodnutím o vyhošťovací vazbě výslech odsouzeného není nutný v těch případech, kdy má dojít k jeho propuštění z výkonu trestu bez dostatečného časového prostoru k takovému výslechu. Zde převáží nad obecnými pravidly rozhodování o vazbě  zájem na tom, aby nedošlo ke zmaření výkonu trestu vyhoštění. Trestní kolegium Nejvyššího soudu před zaujetím stanoviska vyžádalo podle § 21 odst. 3 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, vyjádření od Ministerstva spravedlnosti České republiky, Ministerstva vnitra České republiky, Nejvyššího státního zastupitelství, předsedů vrchních a krajských soudů, právnických fakult v Praze, v Brně, v Plzni a v Olomouci, Institutu pro kriminologii a sociální prevenci, Ústavu státu a práva Akademie věd České republiky, Veřejného ochránce práv a České advokátní komory. S řešením problematiky uvedené v první právní větě stanoviska vyjádřila souhlas téměř všechna připomínková místa, pouze Právnická fakulta University Palackého v Olomouci a Veřejný ochránce práv vyjádřili názor opačný, tedy že v řízení o vyhošťovací vazbě je třeba aplikovat i ustanovení § 71 odst. 9 tr. ř. Vycházeli přitom z úvahy, že z dikce § 350c odst. 2 tr. ř. vyplývá, že se ustanovení hlavy čtvrté oddílu prvního trestního řádu použijí jako celek, bez možnosti selekce mezi jednotlivými ustanoveními, pouze s omezením podle citovaného ustanovení „nevyplývá-li z odstavce 1 jinak“. Jestliže pro vyhošťovací vazbu není vyloučena aplikace § 71 odst. 8 tr. ř., není důvod vyloučit ani aplikaci odstavce následujícího. Poukazují dále na potřebu stimulovat i rychlost vykonávacího řízení. Pokud jde o problematiku řešenou v druhé části stanoviska, ze strany některých připomínkových míst (Vrchní soud v Olomouci, Krajské soudy v Praze a Plzni) je zastáván právní názor, že provedení výslechu odsouzeného před rozhodnutím o vzetí do vyhošťovací vazby je nezbytné pouze tehdy, pokud to vyplývá z dikce trestního řádu, či pokud tímto rozhodnutím dochází k omezení osobní svobody odsouzeného, tedy nikoli pokud by měla vyhošťovací vazba navazovat na výkon vazby či trestu odnětí svobody. Vrchní soud v Praze a Krajský soud v Ústí nad Labem poukázaly na rozhodovací činnost Ústavního soudu, směřující spíše k tomu, aby osoby, o jejichž vzetí do vazby se rozhoduje byly před rozhodnutím vždy vyslechnuty. Názor, že výslech osoby, o jejímž vzetí do vyhošťovací vazby je rozhodováno, je nutno provést vždy, vyplývá z vyjádření Právnické fakulty Masarykovy university v Brně. Vychází z toho, že neprovedení výslechu je v daném případě v rozporu s čl. 8 odst. 2, 3, 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále pak z výkladu ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jež považuje ve smyslu dodržení práv na zákonný proces za speciální vůči čl. 8 odst. 2 této Listiny s tím, že nezbytnost výslechu odsouzeného plyne z jeho práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Právnická fakulta University Palackého v Olomouci nepovažuje výslech odsouzeného za nutný jen tehdy, nachází-li se v tzv. vazbě útěkové podle § 67 písm. a) tr. ř. Za této situace zpravidla budou důvody vyhošťovací vazby vyplývat dostatečně z předchozího řízení. Z vyjádření Veřejného ochránce práv se podává, že bez provedení výslechu odsouzeného před jeho vzetím do vyhošťovací vazby bude velice obtížné o této vazbě rozhodnout, a proto by mělo být pravidlem provedení výslechu. Poté i po zvážení všech výše citovaných vyjádření a v nich uvedených argumentů zaujalo trestní kolegium Nejvyššího soudu stanovisko uvedené v právních větách. Nejprve tedy k otázce maximální zákonné délky vyhošťovací vazby: Institut vyhošťovací vazby je upraven ustanovením § 350c tr. ř. Podle jeho odstavce 1 hrozí-li obava, že odsouzený se bude skrývat nebo jinak mařit výkon trestu vyhoštění, může předseda senátu rozhodnout o vzetí odsouzeného do vyhošťovací vazby, nerozhodne-li o jejím nahrazení zárukou, slibem nebo peněžitou zárukou. Odstavec 2 stanoví, že nevyplývá-li z odstavce 1 jinak, na řízení o vyhošťovací vazbě a její nahrazení zárukou, slibem nebo peněžitou zárukou se užijí ustanovení hlavy čtvrté oddílu prvního trestního řádu. Hlavu čtvrtou oddíl první trestního řádu představují ustanoven