1 Afs 9/2008 — Nejvyšší správní soud

30 Af 77/2011- 41 - text 3 pokračování 30 Af 77/2011 30Af 77/2011-41 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Procházky a soudců JUDr. Petra Polácha a Mgr. Petra Sedláka, v právní věci žalobce Investičního fondu Čechy, a.s., v likvidaci, se sídlem Zlín, Dlouhá 2699, IČ: 60193000, zastoupeného JUDr. Milanem Vašíčkem, MBA, advokátem se sídlem Brno, Lidická 57, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem Brno, nám. Svobody 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14.3.2011, č.j. 2327/11-1200-702271, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Předmět řízení [1] Žalobu podanou u Krajského soudu v Brně dne 28.4.2011 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 14.3.2011, č.j. 2327/11-1200-702271, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Zlíně, platebnímu výměru, ze dne 10.2.2000, č.j. 27396/00/303915/3407 č. 154, kterým byla žalobci vyměřena daň z příjmů za zdaňovací období roku 1999 ve výši 7.350.902,- Kč. II. Obsah žaloby [2] Podle žalobce žalovaný překvalifikoval hodnocení věci obsažené v původním rozhodnutí, které bylo zrušeno v předcházejícím soudním řízení, když svůj současný právní názor již nadále neopírá o ustanovení § 2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ale o absolutní neplatnost smluv o převodu akcií uzavřených mezi původními a novými akcionáři žalobce pro obcházení zákona ve smyslu ust. § 39 zákona č. 44/1964 Sb., občanský zákoník, v jehož důsledku mělo dojít k nedovolenému snížení základu daně a tím i ke snížení daňové povinnosti. [3] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného z důvodu nepřezkoumatelnosti, kterou podle něj způsobuje označení „ZDP“ a absence označení znění zákona o daních z příjmů, které bylo žalovaným aplikováno, neboť ust. „36 odst. 2 písm. a) bod 7. ZDP“ se v průběhu času mnohokráte změnilo a při vydání napadeného rozhodnutí právně neexistovalo. Napadané rozhodnutí je dle žalobce dále nepřezkoumatelné proto, že žalovaný neuvádí, jaká konkrétní částka měla být žalobcem oklikou vyplacena původním akcionářům, z jaké konkrétní částky byla vypočtena srážková daň a jak k této částce žalovaný došel. [4] Žalobce dále napadl rozhodnutí žalovaného i z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Dle žalobce nelze souhlasit s tím, že tok finančních prostředků dokazuje, že podíly na likvidačním zůstatku fakticky obdrželi původní akcionáři žalobce. Naopak žalobce tvrdí, že uzavřené smlouvy o převodu akcií měly pro zúčastněné ekonomický smysl, neboť šlo o přenesení ekonomického rizika na nové nabyvatele akcií, které vyplývalo z odsouhlasené, ale doposud nerealizované likvidace společnosti. Žalobce zároveň namítl, že oproti postupu žalovaného ve věci mělo být nejprve vymezeno údajně obcházené ustanovení zákona a teprve poté vyvozován závěr o neplatnosti. [5] Dle žalobce nemůže být za chování in fraudem legis považován postup, kdy účastník postupuje dovoleným způsobem, jehož důsledkem je daňová povinnost v určité výši, přičemž kdyby tímto způsobem nepostupoval, vznikla by mu daňová povinnost vyšší. Jelikož maximalizace daňové povinnost nebyla uložena zákonem, nelze chování původních akcionářů označit za obcházení zákona a zároveň není možné konstatoval obcházení zákona bez označení ustanovení, které je obcházeno. Nadto dle žalobce bylo v souzené věci ustanovení § 36 odst. 2 písm. a) bod 7 zákona o daních z příjmů naplněno. Žalobce dále uvádí, že „Cestu zvolenou původními akcionáři lze považovat za běžně akceptovatelnou a dovolenou daňovou optimalizaci“. Žalobce dále konstatuje, že „setrvává na stanovisku, že k obcházení zákona v daném případě nedošlo, a to ani jeho jednáním, ani v důsledku jednání jeho někdejších akcionářů či jiných osob. Veškeré zpochybňované smlouvy o převodu cenných papírů jsou platnými právními úkony a jako takové měly za následek převod akcií z původních akcionářů na akcionáře nové. Noví akcionáři se stali příjemci likvidačního zůstatku, který posléze, po provedení zákonné srážky ve výši 25% daňového základu [přesně tak jako tom v minulosti hovořilo ustanovení § 36 odst. 2 písm. a) bod 7 zákona 586/1992 Sb., o daních z příjmů], zinkasovali. Následně vyplatili původním akcionářům kupní cenu za nakoupené akcie. Rozdíl mezi nákupní cenou akcií a hodnotou vyplaceného likvidačního zůstatku představoval zisk (marži) nových akcionářů za to, že byly ochotni se na transakci podílet a nést nepominutelné ekonomické riziko imanentní každé obchodní transakci.“ Latentní riziko dle žalobce spočívalo v možnosti přihlášení se nového věřitele likvidované společnosti, což mohlo vést ke snížení likvidačního zůstatku, ačkoliv formálně vypočteného, které tak nadále zůstával „právem ve své podstatě relativním“. Transakce měla ekonomický smysl, když prodávající eliminovali své potencionální ekonomické riziko a kupujícím přinesla transakce v konečném důsledku zisk. [6] Závěrem k tomuto bodu žalobce opětovně namítl, že neexistuje povinnost daňového subjektu maximalizovat daňovou povinnost, naopak daňová optimalizace je dle žalobce zcela legitimní a legální. Žalobce situaci přirovnal k chování správce daně, kdy by tento vyměřoval daň z příjmů z libovolně vysoké částky s argumentací, že zaměstnanec úmyslně nevydělává více, aby nemusel platit vyšší daně. Zároveň namítl, že je chybná argumentace žalovaného, že smlouvy o převodu akcií jsou neplatné z daňového hlediska, neboť právní řád nezná neplatnost pouze z pohledu určitého právního odvětví. [7] V závěrečném žalobním bodu namítl žalobce prekluzi práva vyměřit daň, když nepřekročitelný desetiletý limit pro pravomocné vyměření daně uplynul dne 31.12.2009 a platební výměr se stal pravomocným až v důsledku vydání a doručení napadeného rozhodnutí dne 16.3.2011. Ze všech shora uvedených důvodů navrhl žalobce zrušit žalobou napadené rozhodnutí. III. Vyjádření žalovaného [8] Žalovaný se k žalobě vyjádřil ve svém podání, doručeném soudu dne 20.9.2011, ve kterém nejprve zrekapituloval skutečnosti zjištěné v řízení před správcem daně, následně i obsah rozhodnutí správních soudů předcházejících vydání žalobou napadeného rozhodnutí a postup žalovaného před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí. [9] K jednotlivým žalobním námitkám uvedl žalovaný následující. Ohledně zkratky „ZDP“ odkázal na str. 2 napadeného rozhodnutí, kde použití zkratky „ZDP“ v následujícím textu rozhodnutí uvádí formulací „podle § 36 odst. 2 písm. a) bod 7. z.č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZDP)“, přičemž dále konstatuje, že hmotněprávní norma je vždy aplikována ve znění pro příslušné zdaňovací období, za které byla daň vyměřena, což je žalobci samozřejmě známo, což vyplývá z textu vyjádření žalovaného ze dne 21.12.2010. Žalobní námitku považoval žalovaný za ryze formalistickou. Ohledně správnosti výše základu daně žalovaný uvedl, že výše daně nikdy nebyla zpochybněna odvoláním, a proto se k ní odvolací orgán také v odůvodnění rozhodnutí nikterak nevyjadřoval. Ve věci samotného výpočtu odkázal žalovaný na zprávu o výsledku daňové kontroly, č.j. 15753/00/303933/1759 a konstatoval, že správce daně postupoval při výpočtu daně správně. [10] Ohledně právního posouzení věci odkázal žalobce v plném rozsahu na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Žalovaný k formulaci o neplatnosti smluv z daňového hlediska uvedl, že předmětné smlouvy hodnotil v rámci daňového řízení, a to jako předběžnou otázku, když postupoval v souladu se závěry Nejvyššího správního soudu. [11] Následně se žalovaný obsažně vyjádřil k namítané prekluzi práva, když zejména uvedl, že žalobce opominul dopad úkonů v rámci odvolacího řízení na běh prekluzivní lhůty a zejména stavění běhu prekluzivní lhůty po dobu probíhajících soudních řízení ve smyslu ust. § 41 s.ř.s., jak ho dovodila konstantní judikatura Nejvyššího správního soudu. Závěrem pak žalovaný navrhl žalobu zamítnout. IV. Replika žalobce [12] Žalobce podal k vyjádření žalovaného repliku, doručenou soudu dne 12.10.2011, kde k nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí žalobce uvedl, že znění právního předpisu musí být z rozhodnutí objektivně seznatelné, neboť v opačném případě neobjektivně nepřezkoumatelné, přičemž žalobci není známo, které ustanovení zákona o daních z příjmů žalovaný aplikoval, když jen v roce 1999 byl příslušný předpis pětkrát novelizován. [13] K obcházení zákona žalobce zopakoval argumenty obsažené v žalobě a na tuto odkázal. [14] Velmi obsažně se následně žalobce vyjádřil k prekluzi práva vyměřit či doměřit daň, když srovnal jak úpravu zákona o správě daní a poplatků, tak dle zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád a předložil paralelu s ustanovením § 408 odst. 1 obchodního zákoníku. Dle žalobce není desetiletý limit jak dle zákona o správě daní a poplatků, tak