2 As 58/2007 — Nejvyšší správní soud

31 A 1/2012- 69 - text 11 pokračování 31A 1/2012 31A 1/2012-69 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců JUDr. Jarmily Ďáskové a Mgr. Petra Sedláka, v právní věci žalobce Mgr. M. Š., proti žalovanému Veřejnému ochránci práv, se sídlem Údolní 39, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 10. 2011, č. j. PDCJ 2209/2011, t a k t o : I. Rozhodnutí Veřejného ochránce práv ze dne 19. 10. 2011, č. j. PDCJ 2209/2011, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 3.000 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám žalobce. O d ů v o d n ě n í : I. Předmět soudního řízení [1] Žalobce se žalobou podanou zdejšímu soudu dne 1. 1. 2012 domáhal vydání rozsudku, kterým by bylo zrušeno rozhodnutí Veřejného ochránce práv ze dne 19. 10. 2011, č. j. PDCJ 2209/2011, a podle okolností i rozhodnutí vedoucího Kanceláře Veřejného ochránce práv ze dne 9. 9. 2011, č. j. PDCJ 1906/2011, a žalovaný byl zavázán k povinnosti zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení. II. Dosavadní průběh správního řízení [2] Dne 19. 10. 2009 podal žalobce žádost o poskytnutí informací podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění účinném ke dni rozhodování správního orgánu (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“) o obsahu zprávy o průběhu šetření Veřejného ochránce práv ze dne 30. března 2004 a o obsahu závěrečného stanoviska Veřejného ochránce práv ze dne 20. prosince 2004 ve věci sp. zn. 81/2003/VOP/DU, týkající se šetření postupu příslušníků Policie ČR (vůči Mgr. H. S. a T. S.), k němuž došlo ve dnech 15. a 16. 12. 2002 nejprve v Praze 1, na rohu ulic Vodičkova a Lazarská, a poté na Místním oddělení Policie ČR v Praze 1, Krakovské ulici. Žalobce žádal o zaslání kopií zprávy a stanoviska, z nichž bude zřejmá jejich autentičnost. [3] Dopisem vedoucího kanceláře žalovaného ze dne 20. 10. 2009, č. j. PDCJ 2830/2009 bylo žalobci sděleno, že poskytnutí těchto informací není možné, protože tomu brání především ustanovení § 7 odst. 2 zákona č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv, ve znění účinném ke dni rozhodování správního orgánu (dále jen „zákon o Veřejném ochránci práv“), podle něhož je žalovaný povinen zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o kterých se dozvěděl při výkonu funkce, a stejnou povinnost mají i zaměstnanci jeho kanceláře. [4] Proti tomuto rozhodnutí, které žalobce sám označoval jako „sdělení“, podal dne 5. 11. 2009 odvolání, ve kterém namítal, že rozhodnutí vedoucího kanceláře žalovaného o odmítnutí poskytnutí informace nemá formální ani obsahové náležitosti předepsané zákonem č. 500/2004 Sb., správním řádem, ve znění účinném ke dni rozhodování správního orgánu (dále jen „správní řád“). Dále namítal, že v kontrapozici se zmiňovaným ustanovením § 7 odst. 2 zákona o Veřejném ochránci práv, které upravuje povinnost mlčenlivosti ve vztahu ke vstupním informacím, stojí ustanovení § 23 odst. 2 téhož zákona, které ukládá žalovanému povinnost soustavně seznamovat veřejnost se svou činností a s poznatky, které z jeho činnosti vyplynuly, včetně zveřejňování vhodným způsobem vybraných zpráv z ukončených šetření v jednotlivých věcech, které mají povahu výstupních informací. Na závěr žalobce zmínil čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle kterého lze právo na informace omezit jen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Dle žalobce tato podmínka splněna nebyla. [5] Rozhodnutím vedoucího kanceláře žalovaného ze dne 19. 11. 2009, č. j. PDCJ 3154/2009, bylo odvoláním napadené rozhodnutí téhož vedoucího kanceláře žalovaného o odmítnutí žádosti o informace potvrzeno. Proti tomuto postupu, kdy o odmítnutí žádosti o informace a o odvolání proti tomuto rozhodnutí rozhodovala jak v prvním, tak ve druhém stupni tatáž úřední osoba (vedoucí kanceláře žalovaného), se žalobce bránil u zdejšího soudu správní žalobou ze dne 1. 1. 2009. [6] Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 8. 2011, č. j. 31 A 2/2010-130, bylo druhostupňové rozhodnutí vedoucího kanceláře žalovaného zrušeno a věc byla vrácena kanceláři žalovaného k dalšímu řízení. Zdejší soud tak učinil z důvodu procesních vad řízení (porušení zásady dvojinstančnosti), přičemž nepřezkoumával hmotněprávní námitky (nezabýval se tedy důvodností odepření poskytnutí požadovaných informací). [7] Po zrušení shora uvedeného rozhodnutí byl další průběh řízení před správním orgánem následující. Vedoucí kanceláře žalovaného rozhodnutím ze dne 19. 8. 2011, č. j. PDCJ 1761/2011, zrušil své předchozí rozhodnutí ze dne 20. 10. 2009, č. j. PDCJ 2830/2009, o odmítnutí podané žádosti o informace, a věc vrátil kanceláři žalovaného k dalšímu řízení. Poté dalším rozhodnutím vedoucího kanceláře žalovaného ze dne 9. 9. 2011, č. j. PDCJ 1906/2011, bylo rozhodnuto o odmítnutí žádosti o informace podle ustanovení § 15 zákona o svobodném přístupu k informacím. [8] Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 7. 10. 2011 odvolání, neboť se domníval, že pro odmítnutí žádosti o informace nebyl dán zákonný důvod. O odvolání rozhodl přímo žalovaný rozhodnutím ze dne 19. 10. 2011, č. j. PDCJ 2209/2011, tak, že odvolání zamítl a rozhodnutí vedoucího kanceláře žalovaného potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce správní žalobu. III. Obsah žaloby A. Procesněprávní námitky [9] V podané žalobě žalobce nejprve namítl, že celé správní řízení je vedeno zdlouhavě a s průtahy, čímž se cítí být zkrácen na právu na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a v důsledku toho i na právu na informace, které je zaručeno čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 17 Listiny základních práv a svobod. Žalobce zdůraznil, že informace jsou komoditou podléhající rychlé zkáze a mají pro žadatele význam jen tehdy, jsou-li poskytnuty ihned. [10] Žalobce dále namítal porušení zásady dvojinstančnosti, které pramenilo z pochybností správních orgánů o otázce, kdo je v dané věci povinným subjektem a osobou oprávněnou jednat za povinný subjekt a kdo je nadřízeným orgánem příslušným k rozhodnutí o odvolání nebo o stížnosti žadatele. [11] Žalobce uvedl, že po vrácení věci správnímu orgánu, tj. po nabytí právní moci rozsudku zdejšího soudu ze dne 8. 8. 2011, č. j. 31 A 2/2010-130, se věc dostala znovu do fáze odvolacího řízení. V odvolacím řízení však znovu jako nadřízený orgán (správní orgán druhého stupně) rozhodoval vedoucí kanceláře žalovaného (v postavení nadřízeného orgánu), který vydal dne 19. 8. 2011 rozhodnutí č. j. PDCJ 1761/2011, kterým zrušil svoje vlastní rozhodnutí ze dne 20. 10. 2009, č. j. PDCJ 2830/2009, čímž měla být opět porušena zásada dvojinstančnosti. Vedoucí kanceláře žalovaného tak nerespektoval rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 8. 2011, č. j. 31 A 2/2010-130. [12] Poté tentýž vedoucí kanceláře žalovaného rozhodoval v postavení povinného subjektu (správního orgánu prvního stupně) a vydal dne 9. 9. 2011 rozhodnutí č. j. PDCJ 1906/2011, jímž bylo znovu rozhodnuto o odmítnutí žádosti o informace. Jako nadřízený orgán pak rozhodoval přímo žalovaný. Dle žalobce by o věci měl vždy rozhodovat jeden a tentýž povinný subjekt, a jeden a tentýž nadřízený orgán, tím spíše pak v jednom a témže správním řízení. Není možné, aby nadřízeným orgánem byl v počátku řízení vedoucí kanceláře žalovaného a poté přímo žalovaný. Zvolený postup správních orgánů tak nebyl v souladu se zákonem. [13] Dále žalobce namítl, že žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno nepříslušným správním orgánem, neboť v řízení podle zákona o veřejném přístupu k informacím přísluší vyřizovat žádosti a vydávat rozhodnutí kanceláři Veřejného ochránce práv, nikoliv přímo Veřejnému ochránci práv. Tento názor vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu, podle které je povinným subjektem k poskytování informací Veřejný ochránce práv, avšak o žádostech nerozhoduje přímo on, nýbrž je k tomu povinna jeho kancelář jako servisní organizace. Výslovně tento závěr vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 2 As 58/2007-52, který byl publikován pod č. 1586/2008 Sb. NSS. B. Hmotněprávní námitky [14] Žalobce také vznesl výhrady k hmotněprávnímu posouzení věci, tedy k důvodům, pro které mu bylo poskytnutí informací odepřeno. Žalobce trvá na tom, že v daném případě nebyl dán zákonný, legitimní a proporcionální důvod, který by obstál jakožto výluka z práva na informace ve smyslu čl. 10 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpe