— Nejvyšší správní soud

33 A 9/2014- 84 - text  pokračování 17 33A 9/2014 33A 9/2014-84 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kubenovou v právní věci žalobce Ing. V. Š., bytem ……………, proti žalovanému Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1/376, 128 01 Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13.11.2013, č.j. 2013/56317-421, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Ve včas podané žalobě žalobce napadal rozhodnutí žalovaného vydané dne 18.11.2013 pod č.j. 2013/56317-421, kterým žalovaný rozhodl o odvolání žalobce tak, že dle ust. § 90 odst. 5 správního řádu se odvolání zamítá a výše uvedené rozhodnutí se potvrzuje. Uvedeným rozhodnutím žalovaného bylo potvrzeno prvoinstanční rozhodnutí Úřadu práce ČR – krajská pobočka v Brně, č.j.: MPSV-UP/7452162/13/AIS-ZAM ze dne 14.8.2013, kterým byla žalobci přiznána podpora při rekvalifikaci na základě nesprávného potvrzení zaměstnavatele o průměrném měsíčním čistém výdělku. Proti rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 13.11.2013 žalobce podává žalobu v souladu s ust. § 4 odst. 1 písm. a), § 32 a násl. a § 65 a násl. soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“) řádně a včas přípustnou, kdy napadá v plném rozsahu toto rozhodnutí, tedy všechny soudem shledané výroky pro jejich nesprávnost, nepřezkoumatelnost (a to jak pro nesrozumitelnost, tak pro nedostatek důvodů) a nezákonnost spočívající v zásadních obsahových i formálních (hmotněprávních i procesněprávních) nesprávnostech, zmatečnostech a nedostatcích a pro porušení legitimního očekávání žalobce. Žalobce tvrdí nezákonnost spočívající v postupu žalovaného ve správním řízení, v důsledku něhož nebyl správně zjištěn skutkový stav – nebyla zjištěna správná výše průměrného měsíčního čistého výdělku u předchozího zaměstnavatele Ministerstva obrany ČR. Žalobce dne 20.2.2013 v řízení předložil důkaz – rozhodnutí ze dne 7.2.2013 vydané předsedou vlády ministrem obrany ………, kterým byl žalobci přiznán doplatek kráceného platu za období od 31.5.2010 do 31.10.2010 ve výši 101.964 Kč. V uvedeném rozhodnutí se dále podává, že dne 1.10.2009 byl ředitelem Vojenského zpravodajství stanoven žalobci platovým výměrem plat v úhrnné výši 35.940 Kč. Dále, že dne 31.5.2010 vydal ředitel Vojenského zpravodajství rozkaz ve věcech personálních č. 119, kterým žalobce podle ust. § 9 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů, dočasně zprostil výkonu služby a současně jej podle ust. § 10 odst. 2 písm. b) téhož zákona určil do dispozice. Proti tomuto rozkazu podal žalobce odvolání, v důsledku nějž rozhodnutí nikdy nenabylo právní moci a ani vykonatelnosti. Navzdory uvedenému však uvedený rozkaz ve věcech personálních č. 119 byl vykonán a žalobci byl svévolně a zcela mimo institut vykonatelného správního rozhodnutí neoprávněně krácen plat. Přípisem ze dne 20.6.2013 úřad práce vyzval zaměstnavatele k opětovnému vyplnění „Potvrzeni zaměstnavatele pro účely posouzení nároku na podporu v nezaměstnanosti“. Dne 28.6.2013 žalobce úřadu práce doručil vyjádření ze dne 27.6.2013, v němž požádal o provedení důkazu novým potvrzením zaměstnavatele o průměrném měsíčním čistém výdělku. Dále žalobce navrhl v tomto řízení provést důkaz výše popsaným rozhodnutím ze dne 7.2.2013 za účelem prokázání nepravdivosti potvrzení zaměstnavatele o průměrném měsíčním čistém výdělku z roku 2011, který neodpovídá výdělku žalobce daného vykonatelným platovým výměrem. Dne 22.7.2013 byl úřadu práce doručen přípis zaměstnavatele ze dne 16.7.2013, v němž tento odkázal na ust. § 50 odst. 1 zákona o zaměstnanosti, dle něhož se výše podpory při rekvalifikaci stanoví procentní sazbou z průměrného měsíčního čistého výdělku, který byl u uchazeče o zaměstnání zjištěn a naposledy používán pro pracovněprávní účely v jeho posledním ukončeném zaměstnání v rozhodném období podle pracovněprávních předpisů a ust. § 354 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), které stanoví i rozhodné období pro určení průměrného výdělku, a dále na ust. § 353 odst. 1 zákoníku práce, dle něhož se průměrný výdělek zjišťuje z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období. K tomuto zaměstnavatel uvedl, že odvolateli bylo doplacení kráceného platu zúčtováno k výplatě v měsíci březnu 2013, tudíž podle znění výše uvedených ustanovení zákoníku práce toto nemá žádný vliv na výši průměrného čistého výdělku a dříve zaslané potvrzení ze dne 20.1.2011 je tak stále platné. Dne 9.8.2013 žalobce úřadu práce zaslal vyjádření, v němž uvedl, že nadále trvá na svém stanovisku z vyjádření ze dne 27.6.2013. Ke sdělení zaměstnavatele ze dne 16.7.2013 uvedl, že hrubý plat zúčtovaný k výplatě v rozhodném období, jak vyplývá z rozhodnutí ze dne 7.2.2013, byl plat nekrácený, protože krácení platu bylo provedeno svévolně bez právního důvodu, neboť neexistovalo žádné vykonatelné rozhodnutí, na základě kterého by mohl být plat krácen. Nelze tedy souhlasit s vyjádřením zaměstnavatele, že se jedná o potvrzení stále platné, naopak je toto potvrzení dle žalobce nesprávné. K těmto závěrům vedou žalobce rovněž i zásadní odlišnosti mezi charakterem pracovního poměru zaměstnance a služebního poměru vojáka, kdy v případě mzdy zaměstnance je tato dána faktickým úkonem zaměstnavatele, na rozdíl od platu vojáka, který je přiznáván správním rozhodnutím služebního orgánu jednajícího jménem České republiky. Finanční orgán je proto vždy povinen zúčtovat a vyplácet plat na základě vykonatelného rozhodnutí služebního orgánu. Pokud tuto pravomoc překročí, jedná se dle odvolatele o nicotný právní akt věcně nepříslušného správního orgánu, na nějž je nutno dle ust. § 77 a násl. správního řádu hledět, jako by vůbec neexistoval. O „platovém právu“ vojáka dle ust. § 2 zákona o vojácích z povolání rozhoduje výlučně služební orgán (ministr obrany nebo ředitel VZ), nikoli Regionální finanční orgán 643, který není věcně příslušným správním orgánem, a jehož právní akty i faktické úkony, kterými došlo ke krácení platu, trpí vadou nicotnosti. Nicotný právní akt pak dle žalobce nemůže být podkladem pro vydání jiného správního rozhodnutí úřadu práce. Z uvedených důvodů žalobce podal návrh, aby úřad práce provedl u Regionálního finančního odboru 643 kontrolu výpočtu průměrného měsíčního čistého výdělku a výdělek určil z právních aktů daných vykonatelnými rozhodnutími služebního orgánu, kterými byla přiznána výše platu, nikoliv na základě nicotných právních aktů svévolného jednání věcně nepříslušného finančního orgánu. Žalobce dále odkázal na ust. § 78 správního řádu, dle něhož se nicotnost rozhodnutí zjišťuje z mocí úřední a vadu nicotnosti je povinen zkoumat každý správní orgán. Dle žalobce s odkazem na rozhodnutí ze dne 7.2.2013 uvedl zaměstnavatel v přípisu pro úřad práce ze dne 10.5.2011 nepravdivou informaci v tom smyslu, že trvá důvod pro krácení platu odvolateli. Na základě uvedených právních názorů jednotlivých služebních orgánů žalobce v řízení před správním orgánem tvrdil, že potvrzení Regionálního finančního úřadu 643 a potvrzení ředitele VZ nevycházejí ze skutkového stavu, jsou nepravdivá, vnitřně i vzájemně rozporná a nezákonná. Zakládají tedy důvodnou pochybnost, na základě níž žalobce navrhoval provedeni důkazu přezkoumáním průměrného měsíčního čistého výdělku úřadem práce přímo u Finančního orgánu na základě vykonatelných právních aktů věcně příslušných služebních orgánů. Dne 14.8.2013 vydal úřad práce rozhodnutí o přiznání podpory při rekvalifikaci odvolateli ve výši 8.514 Kč měsíčně po celou dobu rekvalifikace. Při stanovení výše podpory při rekvalifikaci úřad práce vycházel z potvrzení zaměstnavatele ze dne 20.1.2011, ve kterém zaměstnavatel uvedl průměrný měsíční čistý výdělek ve výši 14.189 Kč. K požadavku odvolatele, aby úřad práce provedl kontrolu výše průměrného měsíčního čistého výdělku u zaměstnavatele, a aby z jím označených dokladů provedl výpočet tohoto výdělku sám, úřad práce uvedl, že není nadán pravomocí vystavovat potvrzení o průměrném měsíčním čistém výdělku místo zaměstnavatele, který v tomto konkrétním případě setrval na původním potvrzení ze dne 20.1.2011. Úřad práce nedošel k pochybnostem o správnosti tohoto potvrzení, proto nebyla provedena kontrola dle ust. § 127 odst. 2 zákona o zaměstnanosti, a rovněž proto, že dle návrhu odvolatele tato měla suplovat činnost zaměstnavatele a z dokladů označených odvolatelem měl úřad práce vypočítat výši průměrného měsíčního čistého výdělku, k čemuž však není úřad práce oprávněn. Dále úřad práce uvedl, že odvolatelem rozporované potvrzení zaměstnavatele není správním rozhodnutím a k ochraně proti případnému zkrácení svých práv se v takovém případě má odvolatel obrátit s žalobou k příslušnému soudu. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 19.8.2013 v zákonné lhůtě odvolání, v němž rozhodnutí