1 As 204/2015 — Nejvyšší správní soud

31 A 34/2014- 32 - text 6 pokračování 31A 34/2014 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců Mgr. Petra Sedláka, Ph.D. a JUDr. Lukáše Hloucha, Ph.D. v právní věci žalobce: Sokordia, s.r.o., se sídlem Antonínská 564/18, Brno, zast. Mgr. Milanem Kvasnicou, advokátem se sídlem Na Úvoze 392, Bohumín, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, odbor dopravy, se sídlem Žerotínovo nám. 3/5, Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 4. 2014, č.j. JMK 136117/2013, sp. zn. S – JMK 136117/2013/OD/Fö, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně dne 6. 6. 2014 se žalobce domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru dopravněsprávních činností, ze dne 8. 11. 2013, č. j. ODSČ-23003/13-24, a toto rozhodnutí bylo žalovaným potvrzeno. Správní orgán prvního stupně ve svém rozhodnutí uložil žalobci pokutu dle § 137 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, za bezdůvodné odepření podání vysvětlení ve věci podezření z přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu. Proti napadenému rozhodnutí brojil žalobce jedinou námitkou, kterou zpochybňoval závěr, že právnická osoba nemůže mít osobu blízkou. Uvedl, že žalobce má jediného jednatele a proto by bylo v rozporu s Listinou základních práv a svobod, kdyby sdělil, že jednání v rozporu se zákonem se dopustil právě jednatel společnosti, pan Mgr. Martin Šárfy. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 18. 7. 2014 navrhl žalobu zamítnout jako nedůvodnou, neboť argumentace uplatněná žalobcem ve správním řízení založená na odkazu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010 ve věci sp. zn. 29 Cdo 4822/2008 podle žalovaného nedopadá na posuzovaný případ. Žalovaný konstatoval, že uplatňování závěrů soudů rozhodujících v civilním soudnictví na právo trestní, potažmo přestupkové správní, by bylo příliš extenzivním použitím analogie napříč systémem práva jako takového. Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první, s.ř.s.), jakož i řízení předcházející jeho vydání, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). O žalobě soud rozhodl, aniž nařizoval jednání, za podmínek vyplývajících z ustanovení § 51 odst. 1 s.ř.s. Jedinou spornou otázkou souzené věci je možnost právnické osoby odkazovat v přestupkovém řízení na osobu blízkou a využívat možnosti, které úprava osoby blízké nabízí. Soud posoudil věc dle právní úpravy platné a účinné ke dni rozhodování žalovaného. Předně soud považuje za nutné konstatovat, že právní úprava institutu osoby blízké je obdobná napříč právním řádem. Z níže uvedených ustanovení vyplývá, že jak předpisy správního práva (zákon o přestupcích), tak trestního práva a i civilního práva chápou „osobu blízkou“ ve smyslu blízkosti fyzických osob, která je dána příbuzenstvím, případně rodinným poměrem mezi fyzickými osobami. Podle § 68 odst. 4 zákona o přestupcích se osobou blízkou rozumí příbuzný v pokolení přímém, osvojitel, osvojenec, sourozenec a manžel, partner; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké jen tehdy, kdyby újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá právem pociťovala jako újmu vlastní. Podle § 125 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, se osobou blízkou rozumí příbuzný v pokolení přímém, osvojitel, osvojenec, sourozenec, manžel a partner; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké jen tehdy, kdyby újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Podle § 116 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, je osobou blízkou příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel, partner; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Podle § 22 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále NOZ) je osoba blízká příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel nebo partner podle jiného zákona upravujícího registrované partnerství (dále jen „partner“); jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, pokud by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Má se za to, že osobami blízkými jsou i osoby sešvagřené nebo osoby, které spolu trvale žijí. V uvedených zákonných souvislostech je třeba poukázat i na to, že zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (zákon č. 418/2011 Sb.) pojem „osoba blízká“ vůbec neobsahuje. Pokud je existence osoby blízké ve vztahu k právnickým osobám akceptována, jedná se výlučně o judikaturu civilních soudů, na kterou odkazoval i žalobce v podaném odvolání. Podle názoru zdejšího soudu ale nelze z výkladu osoby blízké, jak ho provedly civilní soudy, činit automaticky závěry pro řízení přestupkové. Podstata civilní judikatury totiž primárně směřovala k ochraně věřitelů (tedy třetích osob) v případech, kdy docházelo k jednání mezi právnickou osobou a jejími statutárními orgány a tato jednání zkracovala věřitele na jejich nárocích. Tato civilní judikatura našla následně odraz v již citovaném ustanovení § 22 NOZ, jehož druhý odstavec stanoví, že stanoví-li zákon k ochraně třetích osob zvláštní podmínky nebo omezení pro převody majetku, pro jeho zatížení nebo přenechání k užití jinému mezi osobami blízkými, platí tyto podmínky a omezení i pro obdobná právní jednání mezi právnickou osobou a členem jejího statutárního orgánu nebo tím, kdo právnickou osobu podstatně ovlivňuje jako její člen nebo na základě dohody či jiné skutečnosti. Jedním z původních rozhodnutí, ve kterých Nejvyšší soud ČR vyložil vztah fyzických a právnických osob jako vztah osob blízkých, je rozhodnutí ze dne 1. 8. 2002 ve věci 21 Cdo 2192/2001. Klíčovým pro pochopení závěrů Nejvyššího soudu je zasazení tohoto rozhodnutí do skutkového rámce, ve kterém bylo vydáno. V citovaném rozhodnutí byla posuzována možnost odporovat právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116 a § 117 obč. zák.) ve smyslu § 42a občanského zákoníku (1964). Nejvyšší soud v rozhodnutí 21 Cdo 2192/2001 uvedl následující: „Právnické osoby jsou subjekty, které byly vytvořeny lidmi (fyzickými osobami) a kterým zákon přiznává postavení právnických osob. Pro právnickou osobu je mimo jiné charakteristické, že svou vůli nevytváří sama o sobě, ale jen prostřednictvím fyzických osob, a to těch, které jsou k tomu podle práva povolány. Jen prostřednictvím fyzických osob právnická osoba také projevuje svoji vůli navenek (zejména činí právní úkony). Právní úkony právnické osoby ve všech věcech činí ti, kdo jsou jejím statutárním orgánem, a právní úkony mohou činit za právnickou osobu i jiní její zaměstnanci nebo členové, stanoví-li to její vnitřní předpisy nebo to je vzhledem k jejich pracovnímu zařazení obvyklé (srov. § 20 obč. zák.). Občanský zákoník v ustanovení § 42a obč. zák. a ani v jiných ustanoveních výslovně neuvádí, kdo se rozumí osobou blízkou dlužníku, který je fyzickou osobou, učinil-li odporovaný právní úkon s právnickou osobou nebo ve prospěch právnické osoby. Z nedostatku výslovné právní úpravy nelze dovozovat, že by právnická osoba nemohla být osobou blízkou dlužníku, který je fyzickou osobo; může-li být odporovaný právní úkon učiněn s právnickou osobou nebo v její prospěch a nerozlišuje-li se v ustanovení § 42a obč. zák. mezi fyzickými a právnickými osobami (v ustanovení § 42a obč. zák. se hovoří v souvislosti s tím, s kým dlužník učinil odporovaný právní úkon, o "druhé straně" nebo o "osobách"), je zřejmé, že zákon uvažuje také s tím, že právnická osoba může být osobou blízkou dlužníku - fyzické osobě. Otázku osoby blízké je třeba v tomto případě - jak správně uvádí žalobce - řešit pomocí analogie (§ 853 obč. zák.).“ Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí připustil analogický výklad právnické osoby jako osoby blízké právě ve smyslu § 42a občanského zákoníku (1964), tedy vyložil pojem „osoba blízká“ užitý v tomto ustanovení. Obdobně následná judikatura dovozovala analogické výklady pro insolvenční právo apod. v konkrétních situacích a naopak neposkytovala generální rozšíření definice osob blízkých. Samotným žalobcem v odvolání namítané rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010 ve věci sp. zn. 29 Cdo 4822/2008 se taktéž netýkalo obecného výkladu pojmu osoby blízké (v citovaném případě ve vztahu k obchodnímu zákoníku), nýbrž výkladu konkrétně ve vztahu k § 196a odst. 1 zákona č. 513/199