5 As 7/2011 — Nejvyšší správní soud

36 Ad 27/2014- 77 - text pokračování 7 36 Ad 27/2014 [OBRÁZEK] 36 Ad 27/2014-77 ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Haplové a soudců JUDr. Faisala Husseiniho, Ph.D. a JUDr. Jany Kubenové v právní věci žalobce: K., d., se sídlem ………., IČ …………, zastoupený JUDr. Ing. Petrem Machálkem, Ph.D., advokátem se sídlem Pivovarská 8, Vyškov, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, se sídlem Kolářská 451/13, Opava, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 11. 2013, č. j. 3994/1.30/13/14.3, t a k t o : I. Rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce ze dne 22. 11. 2013, č. j. 3994/1.30/13/14.3, s e r u š í a věc s e v r a c í k dalšímu řízení žalovanému. II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 16 342 Kč, a to k rukám jeho advokáta JUDr. Ing. Petra Machálka, Ph.D., do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci a shrnutí obsahu rozhodnutí správních orgánů [1] Výše označeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj (dále také jen „Inspektorát“) ze dne 5. 8. 2013, sp. zn. SD 294/13, č. j. 9919/9.30/13/14.3-RZ, vydané podle § 5 odst. 1 písm. e) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce (dále jen „zákon o inspekci práce“), kterým Inspektorát žalobci uložil pokutu ve výši 100 000 Kč a povinnost uhradit paušální částku nákladů řízení ve výši 1 000 Kč. Inspektorát konstatoval, že dle § 5 odst. 1 písm. a) a v rozsahu dle § 3 odst. 1 písm. c) a d) zákona o inspekci práce vykonal u žalobce kontrolu, a to na stavbě „Rekonstrukce a adaptace zemědělského objektu, Briketovací linka Vyškov, p. č. 2119/2, 2119/22-26, 2119/34, 2119/38, 2119/50, 2191/4-9, k. ú. Vyškov“ (dále jen „Stavba“), přičemž v rámci správního řízení přezkoumal výsledek této kontroly a na základě důkazů, které ve věci shromáždil, dospěl k závěru, že se žalobce bez důvodných pochybností dopustil příslušných správních deliktů. Konkrétně se jednalo o správní delikt dle § 30 odst. 1 písm. f) zákona o inspekci práce, jehož se právnická osoba na úseku bezpečnosti práce dopustí tím, že nedodrží povinnosti při zajišťování bezpečnosti práce stanovené v § 101 až 103 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „zákoník práce“). Inspektorát konstatoval, že žalobce se dopustil daného správního deliktu tím, že porušil povinnost dle § 103 odst. 2 písm. c) zákoníku práce, když ani ke dni kontroly dne 28. 11. 2012 nezajistil zaměstnanci M. Č. pracujícímu na Stavbě školení o právních a ostatních předpisech k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, které doplňují jeho odborné předpoklady pro výkon. Dále se dle rozhodnutí Inspektorátu žalobce dopustil deliktu dle § 30 odst. 1 písm. f) zákona o inspekci práce tím, že dne 28. 11. 2012 připustil na Stavbě zaměstnanci M. Č. vykonávat práce, jejichž náročnost neodpovídala jeho schopnostem a zdravotní způsobilosti; tím došlo k porušení § 103 odst. 1 písm. a) zákoníku práce. Zaměstnanec M. Č. totiž pracoval ve výšce 10 m nad úrovní terénu a vykonával práce na střeše budovy B; při práci na střešní konstrukci dne 28. 11. 2012 spadl ze střechy budovy B a na následky poranění tentýž den zemřel. [2] Žalovaný v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že odvolání žalobce obsahuje v podstatě jen jednu odvolací námitku, jejímž obsahem je zpochybnění jeho postavení jako zaměstnavatele vůči zaměstnanci M. Č.. Žalovaný uvedl, že tuto námitku posoudil, ačkoli ji žalobce nevznesl po celou dobu řízení před Inspektorátem, ale učinil tak až v samotném odvolání, přičemž dle žalobce by tak k ní nebylo ve smyslu § 82 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) nutné přihlédnout. [3] K předmětné námitce žalobce žalovaný uvedl, že není pochyb o tom, že žalobce zaměstnával pana M. Č. na základě dohody o provedení práce ze dne 8. 10. 2012, a to na dobu od 8. 10. 2012 do 18. 12. 2012, jakož že není pochyb ani o tom, že dne 28.11. 2012 utrpěl pan Č. vážný pracovní úraz na Stavbě tím, že spadl ze střechy budovy a utrpěl tak zranění, jimž později podlehl. Skutečnosti, že činnost pana Č. byla v uvedený den vykonávána pro žalobce jakožto zaměstnavatele, nasvědčuje: obsah záznamu o úrazu ze dne 29. 11. 2012 sepsaný a podepsaný paní M. G., předsedou žalobce; zmíněná dohoda o provedení práce; evidence pracovní doby za měsíc říjen a listopad 2012 vedená pro pana M. Č. žalobcem; osobní karta OOPP pana Č. a záznam o provedení školení bezpečnosti a ochrany při práci pro zaměstnance M. Č. ze dne 8. 10. 2012. Žalovaný považoval za nedůvodnou odvolací námitku, dle níž jmenovaný zaměstnanec nebyl v konkrétním dni pověřen konkrétním výkonem práce v konkrétním místě výkonu práce, neboť to považoval za jsoucí v přímém rozporu jak s předmětnou dohodou o provedení práce, tak s dalšími doklady založenými ve správním spise. Žalovaný tak odmítl tvrzení žalobce, že dne 28. 11. 2012 došlo k závažnému excesu nikoli na straně žalobce, ale na straně zaměstnance, který v inkriminovaný den nevykonával pracovní činnost dle dohody mezi ním a žalobcem, nýbrž danou práci vykonával na základě konkludentně uzavřeného pracovního poměru uzavřeného mezi panem Č. a panem P. Š. st., který měl koordinovat práci na Stavbě; stejně tak žalovaný odmítl odvolací námitku, že k případnému „excesu“ došlo na straně pana P. Š. st. [4] Své závěry žalovaný opřel mj. o právní názor prezentovaný v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2003, č. j. 21 Cdo 454/2002, který se týkal řešení otázky, za jakých podmínek plní zaměstnanec pracovní úkoly pro zaměstnavatele. V souladu s tím žalovaný konstatoval, že žalobce jako zaměstnavatel určil pracoviště pana M. Č. na Stavbě. [5] V závěru svého rozhodnutí žalovaný odmítl odvolací námitky týkající se nerespektování základních zásad činnosti správních orgánů dle správního řádu, konkrétně zásad uvedených v § 2 a 3 správního řádu; zásada materiální pravdy obsažená v ustanovení § 3 správního řádu je přitom korigována zásadou ekonomie řízení. Rovněž stanovení výši sankce shledal žalovaný řádným a hodnocením této otázky se zabýval, byť příslušná námitka nabyla v odvolání uvedena. II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě [6] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce včas žalobu. Uvedl, že rozhodnutí žalovaného je nezákonné, když zjištěný skutkový stav nemá oporu v důkazech shromážděných ve spisu, resp. že žalovaný hodnotil některé důkazy v rozporu s jejich skutečným obsahem. Výsledek hodnocení důkazů tak dle žalobce neodpovídá požadavků stanoveným v § 2, § 3, § 51 a násl. správního řádu, žalovaný pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo a v hodnocení důkazů, popř. dalších poznatků, které vyšly v řízení najevo jinak, je logický rozpor. [7] Žalobce je předně názoru, že oporu v provedeném dokazování nemá závěr, o tom, že byl vůči panu M. Č. v okamžiku a v situaci jeho úrazu v postavení zaměstnavatele. Dne 8. 10. 2012 sice žalobce uzavřel s panem Č. dohodu o provedení práce, ale jejím předmětem byly úklidové práce a přenášení břemen, a místem výkonu práce „Vyškov, D.“. V den úrazu však pan Č. vykonával zednické práce, resp. práce na střešním plášti na Stavbě a práce vykonávané dne 28. 11. 2012 tak nebyly pracemi sjednanými v příslušné dohodě o provedení práce a nebyly ani pracemi sjednanými mezi žalobcem a podnikatelem P. Š. st. v rámci konkrétní smlouvy o dílo (uzavřené v souladu se smlouvou o rámcových obchodních podmínkách pro jednotlivé smlouvy o dílo ze dne 31. 8. 2012). [8] Žalobce dovozuje, že pokyn k výkonu práce na Stavbě dne 28. 11. 2012 nevydal panu Č. on, ale někdo jiný, přičemž Inspektorát ani žalovaný nezjišťoval, kdo daný pokyn vydal. Svůj závěr žalobce opíral o ustanovení § 273 a § 274 zákoníku práce, jež se zabývají otázkou, které činnosti jsou plněním pracovních úkolů, potažmo které činnosti jsou v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů. [9] V uvedeném směru žalobce uzavřel, že žádným z důkazů nebylo prokázáno, že žalobce byl v případě pana Č. v konkrétním dni v postavení zaměstnavatele, že v ten den byl pan Č. žalobcem pověřen konkrétním výkonem práce a že tomu tak bylo v konkrétním místě výkonu práce, tedy na Stavbě (žalobce je tedy názoru, že dané místo výkonu práce zaměstnanci neurčil). Z uvedených důvodů není dána ani deliktní způsobilost žalobce ve smyslu § 30 odst. 1 písm. f) zákona o inspekci práce ve spojení s § 103 odst. 2 písm. c) a § 103 odst. 1 písm. a) zákoníku práce. [10] Dle žalobce bylo rozhodnutí žalovaného nesprávné i v části týkající se výše uložené pokuty. III. Vyjádření žalovaného k žalobě, replika žalobce a vyjádření žalovaného k replice žalobce [11] Ve vyjádření k žalobě žalovaný navrhl zamítnutí žaloby a zopakoval některé závěry uvedené v napadeném rozhodnutí, přičemž především zastával názor, že v souladu se zás