9 Afs 59/2007 — Nejvyšší správní soud

31 Af 15/2016- 65 - text pokračování 14 31Af 15/2016 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců Mgr. Petra Sedláka, Ph.D. a JUDr. Václava Štencla, MA ve věci žalobce: Oddíl národní házené 1. NH BRNO, z.s., se sídlem Novoměstská 21a, Brno, zast. JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem Bubeníčkova 42, Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 12. 2015, č. j. 42303/15/5000-10470-711175, t a k t o : I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 18. 12. 2015, č. j. 42303/15/5000-10470-711175, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 15.342 Kč, a to k rukám JUDr. Radka Ondruše, advokáta se sídlem Bubeníčkova 42, Brno, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : I. Předmět řízení Platebním výměrem č. 537/2012 Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj – Územní pracoviště Brno I (dále jen „správce daně“) ze dne 14. 8. 2012, č. j. 344139/12/288981703079 (dále jen „platební výměr“), byl podle § 44a odst. 3 písm. a), § 44a odst. 4 písm. c) a § 44a odst. 9 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění účinném do 19. 2. 2015 (dále jen „zákon o rozpočtových pravidlech“) a podle § 139 a § 147 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), vyměřen odvod do státního rozpočtu za porušení rozpočtové kázně žalobce ve výši 6.000.000 Kč. Platební výměr byl rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství ze dne 20. 3. 2013, č. j. 9086/13/5000-24700-710142 (dále jen „rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 3. 2013“) změněn v části týkající se splatnosti odvodu a ve zbytku byl ponechán výrok rozhodnutí beze změny. Rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 3. 2013 bylo napadeno žalobou, které zdejší soud svým rozsudkem ze dne 29. 4. 2015, č. j. 31 Af 49/2013-60 (dále jen „rozsudek ze dne 29. 4. 2015“), vyhověl a rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 3. 2013 zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Zdejší soud shledal, že žalovaný zaujal nesprávný právní názor ohledně určení a odůvodnění konkrétní výše odvodu za porušení rozpočtové kázně. Zavázal jej proto k tomu, aby se v dalším řízení zabýval výší odvodu v závislosti na rozsahu, povaze a závažnosti porušení rozpočtové kázně [včetně porušení zákona č. 137/2006, Sb., o veřejných zakázkách, ve znění účinném do 31. 12. 2015 (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“)] a také případným likvidačním dopadem odvodu na žalobce. Ve světle rozsudku ze dne 29. 4. 2015 žalovaný vydal rozhodnutí ze dne 18. 12. 2015, č. j. 42303/15/5000-10470-711175 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým dle § 116 odst. 1 písm. a) daňového řádu a zákona o rozpočtových pravidlech změnil platební výměr ve specifikaci adresáta odvodu a ve zbytku ponechal výrok platebního výměru beze změny. II. Obsah žaloby Žalobce se domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného, neboť ho považuje za nezákonné, věcně nesprávné a nepřezkoumatelné. Žalovaný nerespektoval závazný právní názor vyplývající z rozsudku ze dne 29. 4. 2015. Nezohlednil závažnost nedodržení minimálního podílu spolufinancování v celkově vyměřeném odvodu. Ignoroval právní názor soudu na nadřazenost zákonného ustanovení § 44a zákona o rozpočtových pravidlech nad dohodnutými podmínkami (Příloha k Rozhodnutí o poskytnutí dotace ze dne 1. 11. 2007, č. j. 24838/2007-480, evid. č. 233512-2217, název: „PS7-TJ_Brno, Řečkovice – Výstavba zázemí házené“, Závazné podmínky čerpání prostředků státního rozpočtu, PROGRAM 233510 dále jen „Podmínky pro čerpání dotace“). Žalovaný své povinnosti dostál jen formálně, když tento právní názor promítl jen do svých úvah a nikoli do výroku rozhodnutí. Stanovil, že za porušení spoluúčasti je žalobce povinen uhradit odvod ve výši 3.942 Kč. Ovšem v následující části napadeného rozhodnutí určil odvod ve výši 6.000.000 Kč, za porušení dvou podmínek, jež ovšem nejsou směrodatným ukazatelem porušení. Došlo tedy jen k zaměnění původních důvodů pro odvod, aby jeho výše mohla zůstat stejná jako v rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 3. 2013. Tento postup je nepřípustný, neboť odporuje závaznému právnímu názoru v rozsudku ze dne 29. 4. 2015. Odůvodnění výše sankce je naprosto vágní a nepřezkoumatelné, neboť plně nekoresponduje se skutečností. Žalovaný sám ve svém rozhodnutí uvádí, že všechny peněžní prostředky byly čerpány chybně a v rozporu s právními předpisy, a přitom na str. 8 napadeného rozhodnutí uvádí, že nebyl závažným způsobem ovlivněn účel dotace, poskytnuté peněžité prostředky nebyly zneužity a nebyly ovlivněny cíle PROGRAMU 233510. Stanovená výše není v napadeném rozhodnutí ani podložena jakýmkoli odkazem na Podmínky pro čerpání dotace, zákon či jiné dokumenty. Dále se žalovaný podle žalobce nezabýval závažností porušení zákona o veřejných zakázkách, což mělo být zohledněno ve výši odvodu. V této otázce žalovaný nesprávně aplikoval § 44a odst. 4 písm. c) zákona o rozpočtových pravidlech. Žalovaný si v otázce posuzování postupu dle zákona o veřejných zakázkách osobuje pravomoci uložené Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Nelze připustit, aby sankční odvod za porušení rozpočtové kázně z důvodu porušení zákona o veřejných zakázkách nahrazoval postih jiného správního úřadu, pod který dohled nad dodržováním zákona o veřejných zakázkách spadá. Porušení rozpočtové kázně je sankční řízení, na které se mají v souladu s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu č. 1338/2007 Sb. NSS použít zásady trestního řízení. V tomto ohledu byla správními orgány porušena zejména zásada ultima ratio, když se žalovaný snaží řešit odvod za porušení rozpočtové kázně v působnosti jiného správního úřadu. V napadeném rozhodnutí zcela absentuje posouzení případného likvidačního dopadu výše odvodu, což v případě žalobce jakožto neziskové organizace, zapsaného spolku, jehož účelem je zejména naplňování společného zájmu, kterým je sportovní činnost národní házené, je likvidační. V další části žaloby žalobce opakuje své námitky, které uplatnil v žalobě směřující proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 3. 2013. První směřuje proti chybnému posouzení povahy Podmínek pro čerpání dotace, neboť se jedná o akt soukromoprávní povahy a nelze jím rozšiřovat vrchnostenský akt poskytovatele dotace, kterým je Rozhodnutí o dotaci ze dne 1. 11. 2007. Podmínky pro čerpání dotace jsou s ohledem na důvodovou zprávu k zákonu o rozpočtových pravidlech, přiléhající judikaturu, Národní strategii vlády ČR proti podvodným jednáním poškozujícím nebo ohrožujícím finanční zájmy EU smluvním ujednáním, které je absolutně neplatné a jako takové nemůže pro žalobce vyvolávat žádné následky. Závěrem v rámci této námitky žalobce podotkl nedostatečné vypořádání s navrženými důkazy. V otázce spolufinancování nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, když nebyly brány v potaz doložené výdajové doklady za kontrolní výkop pro zemní práce a drobné zámečnické práce, čímž by žalobce dosáhl požadovaného spolufinancování. Porušení zákona o veřejných zakázkách neměly správní orgány posuzovat samy jako předběžnou otázku, nýbrž ji měly předložit příslušnému správnímu orgánu. K porušení zákona o veřejných zakázkách nedošlo, přičemž bylo rozhodováno na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Opětovně žalobce jako v předchozí žalobě zopakoval argumentaci v otázce zveřejnění výběrového řízení na centrální adrese a také argumentaci k aplikované judikatuře soudů, kterou dále doplnil. Závěrem navrhl zrušení nejen napadeného rozhodnutí, ale také jemu předcházejícího platebního výměru s tím, nechť je správním orgánům stanovena povinnost doplnit dokazování. III. Vyjádření žalovaného Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že v napadeném rozhodnutí postupoval zcela v rozsahu závazného právního názoru z rozsudku ze dne 29. 4. 2015. K přesunutí důvodů pro výši odvodu za porušení rozpočtové kázně v otázce spolufinancování na porušení zákona o veřejných zakázkách došlo jen z toho důvodu, že se žalovaný mylně ve svém dřívějším rozhodnutí ze dne 20. 3. 2013 domníval, že má vyměřit v souladu s Podmínkami pro čerpání dotace odvod ve výši 100 %, a proto se dále porušením zákona o veřejných zakázkách nezabýval. V návaznosti na rozsudek ze dne 29. 4. 2015 však tento postoj změnil v souladu s právním názorem soudu, a proto se vypořádal i s porušením zákona o veřejných zakázkách, přičemž seznal, že jeho porušení bylo tak zásadní, že bylo nutné uložit odvod ve výši 100 %. Otázku případného likvidačního dopadu odvodu pro žalobce nebylo možné jakkoli zohlednit, neboť výše odvodu je částka, která byla prokazatelně žalobci v minulosti poskytnuta, přičemž se majetková hodnota odpovídající této částce dotace prokazatelně nachází v dispozici žalobce (ve formě hmotného majetku vybudovaného díky dot