5 Afs 147/2004 — Nejvyšší správní soud

31 Af 22/2016- 45 - text  14 31 Af 22/2016 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců Mgr. Petra Sedláka, Ph.D. a JUDr. Václava Štencla, MA ve věci žalobce: PS Slovácko, spol. s r. o., IČ 25343891 se sídlem Náměstí Svobody 360, 686 04 Kunovice zastoupený advokátem JUDr. Vítem Buršou se sídlem Růžová 1254, 686 01 Uherské Hradiště proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství se sídlem Masarykova 31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 1. 2016, č. j. 1396/16/5200-11435-711892 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalobce se žalobou ze dne 14. 3. 2016 doručenou zdejšímu soudu dne 16. 3. 2016 domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 1. 2016, č. j. 1396/16/5200-11435-711892 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný rozhodl o odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z příjmů právnických osob ze dne 10. 6. 2012, č. j. 1264699/15/3309-51523-700447 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), vydaným Finančním úřadem pro Zlínský kraj, Územní pracoviště v Uherském Hradišti (dále jen „prvostupňový orgán“), podle § 116 odst. 1 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění rozhodném pro projednávanou věc (dále jen „daňový řád“), a podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění rozhodném pro projednávanou věc (dále jen „ZDP“), tak, že prvostupňové rozhodnutí změnil, když část věty v prvním odstavci výroku prvostupňového rozhodnutí začínající slovy „podle § 139 odst. 1 a § 147 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád ve znění pozdějších předpisů“ se mění na „podle § 143 odst. 1 a 3 a § 147 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád ve znění pozdějších předpisů“. V ostatním zůstal výrok prvostupňového rozhodnutí beze změny. II. Obsah žaloby 2. Žalobce v žalobě napadá dva závěry žalovaného a prvostupňového orgánu, které se podle správních orgánů nepodařilo žalobci prokázat, s čímž však žalobce nesouhlasí. 3. Tím prvním je skutečnost, že část jmenovité hodnoty pohledávek při jejich postoupení ve výši 13.804,61 Kč žalobce oprávněně ponechal v daňově účinných nákladech v souladu s § 24 odst. 2 písm. s) bod 1 ZDP. Správní orgány zdůvodňují částku ve výši 13.804,61 Kč jako rozdíl mezi fakturami v účetnictví postupovaných pohledávek v celkové výši 9.666.239,- Kč a fakturami uvedenými ve smlouvě o postoupení pohledávek ve výši 9.652.433,39 Kč. Žalobce s tímto závěrem nesouhlasí, jelikož ze smlouvy o postoupení pohledávek ze smlouvy o dílo je zřejmé, že byla postupována pohledávka celá podle jednotlivých faktur, které byly průběžně na cenu díla vystaveny. Ve smlouvě o postoupení pohledávky jsou uvedeny faktury ze smlouvy o dílo bez daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“), kdy DPH ze všech faktur činilo 1.843.805,20 Kč, zatímco uhrazená částka 1.830.000,- Kč činila fakticky částku rovnající se přibližně DPH s rozdílem právě 13.805,20 Kč. Žalobce upozorňuje na to, že z výčtu faktur uvedených ve smlouvě o postoupení pohledávky i z jejího textu je zřejmé postoupení celé pohledávky ze smlouvy o dílo, pouze s ohledem na výše uvedené však došlo k chybě při výpočtu. Současně k postoupení došlo za nominální hodnotu pohledávky. Jedná se tak pouze o zřejmou nesprávnost v počtech, neboť skutečná výše postupované pohledávky byla o uvedenou částku vyšší. 4. Druhý závěr, který správní orgány považovaly za neprokázaný, je skutečnost, že žalobce byl oprávněn snížit výsledek hospodaření o částku 706.612,- Kč, kterou posoudil jako neuhrazenou část hodnoty původní pohledávky vzniklé z titulu úroků z prodlení v souladu s § 23 odst. 3 písm. b) bod 1 ZDP. Správní orgány k tomuto uvádí, že vyfakturovaná pohledávka z titulu úroků z prodlení ve výši 2.259.519,- Kč zanikla na základě uzavřené smlouvy o postoupení pohledávek a o rozdíl mezi touto výší pohledávky a ceny za postoupení pohledávky 1.552.907,61 Kč (tj. 706.612,- Kč) nelze snížit daňový základ podle § 23 odst. 3 písm. b) bod 1 ZDP. Žalobce k tomuto uvádí, že vyúčtoval fakturu č. 18201111 úroky z prodlení z neuhrazených faktur za dílo ve výši 2.259.519,- Kč. Tuto pohledávku postoupil smlouvou o postoupení pohledávky za částku 1.552.907,61 Kč, která do konce uvedeného zdaňovacího období nebyla uhrazena. Pohledávka z titulu postoupení pohledávky – nezaplacených úroků z prodlení, byla zaevidována po postoupení na účtu 315 jako pohledávka z titulu postoupeného úroku z prodlení. Správní orgány tak dle žalobce neučinily správné závěry o tom, že by žalobce vedl předmětnou pohledávku v účetnictví přímo jako pohledávku z titulu úroků z prodlení ve smyslu § 23 odst. 3 písm. b) bod 1 ZDP, neboť tato zanikla. Vznikla však nová pohledávka, jejímž obsahem bylo totéž, tzn. pohledávka z titulu nezaplacených úroků, ve výši 1.552.907,61 Kč, nikoliv již v původní výši 2.259.519,- Kč. Ustanovení § 23 odst. 3 písm. b) bod 1 ZDP má být dle žalobce vykládáno podle smyslu a logiky a v souladu se základními zásadami daňového řízení. Snížení základu daně o úroky z prodlení v případě jejich nezaplacení a placení daně až při jejich uhrazení je potřeba vztáhnout i na nezaplacenou částku za postoupením nároku na úrok z prodlení, neboť obsah pohledávky se jejím postoupením nemění, byť vlastní původní pohledávka z titulu úroků z prodlení postoupením zaniká. Opačný výklad, tj. výklad takový, podle kterého postoupením pohledávky, o kterou se snižuje základ daně (do doby uhrazení), by došlo k zániku této daňové „výhody“, nemá žádnou logiku, jeho prosazování v daňovém řízení se jeví jako zcela formalistický přístup či dokonce postup nesoucí znaky zneužití práva. 5. Nadto se žalobce domnívá, že jako byl oprávněn snížit si daňový základ o veškeré úroky, tj. částku 2.259.519,- Kč v případě jejich nezaplacení, stejně tak byl po postoupení pohledávky oprávněn si snížit daňový základ o celou částku 1.552.907,61 Kč, tj. cenu postoupené pohledávky. Toto však neučinil, neboť by se hospodářsky dostal do ztráty, využil proto jen možnost snížit daňový základ o rozdíl mezi hodnotou postupované pohledávky a částky, kterou by v budoucnu mohl za postupovanou částku obdržet. 6. Dále žalobce rozporuje posuzování smlouvy o postoupení pohledávky ze strany správních orgánů, které pokládaly za rozhodující pro postoupení pohledávky ze smlouvy o dílo až smlouvu ze dne 23. 12. 2011 a nikoliv smlouvy ze dne 5. 12. 2011, jak žalobce uvedl a doložil. Smlouvu ze dne 23. 12. 2011 založenou v účetnictví žalobce označuje za omyl vzniklý administrativní chybou. Pokud se žalobce sám domáhá platnosti dřívějších smluv, je dle nej zřejmé, že později vystavená smlouva nemůže být platná, neboť v tuto dobu již pohledávku neměl. Platnost smluv ze dne 5. 12. 2011 mohla být současně ověřena i zjištěním stanoviska druhé smluvní strany. Uvedení data 23. 12. 2011 na oznámení o postoupení pohledávky či v účetnictví žalobce je vyústěním výše zmíněné administrativní chyby, stejně jako to, kdy a proč byly či nebyly v průběhu kontroly jediné platné a správné smlouvy předloženy. Originál smlouvy z 23. 12. 2011 neexistoval, neboť po zjištění chyb byl samozřejmě zrušen a zůstala pouze omylem předložená kopie. Pokud správní orgány spatřovaly rozpor či zpochybňovaly smlouvy z 5. 12. 2011, měly dle žalobce k této otázce provést dokazování výslechem smluvních stran a odpovědné pracovnice žalobce. III. Vyjádření žalovaného 7. Žalovaný se k podané žalobě vyjádřil svým podáním ze dne 22. 4. 2016, č. j. 17699/16/5100-41453-711845, v němž žalovaný nejprve shrnul námitky obsažené v žalobě a následně se k těmto námitkám vyjádřil. 8. K nesouhlasu žalobce ohledně části jmenovité hodnoty pohledávek při jejich postoupení ve výši 13.804,61 Kč, které ponechal v daňově účinných nákladech, žalovaný uvádí, že žalobce sám až nyní ve své žalobě uznává, že skutečná jmenovitá hodnota pohledávek vzniklých z titulu nezaplacení ceny díla evidovaná v účetnictví žalobce činila při jejich postoupení 9.666.239,- Kč, tj. jmenovitá hodnota uvedená ve smlouvě o postoupení pohledávky (bez ohledu na datum této smlouvy) byla nižší o 13.804,61 Kč. 9. Výše DPH 1.843.805,20 Kč nemá dle žalovaného na posouzení věci žádný vliv. Přesto žalovaný upozorňuje na to, že částka 1.830.000,- Kč, která byla dlužníkem uhrazená, není fakticky částkou rovnající se přibližně DPH, jak tvrdí žalobce, nýbrž úhradou konkrétní faktury č. 10200907. Nejednalo se tak o úhradu DPH ze všech faktur ze smlouvy o dílo. Na tuto skutečnost navázané tvrzení žalobce o vzniku rozdílu ve výši 13.804,61 Kč, resp. 13.805,20 Kč, žalobce uplatňuje poprvé až ve své žalobě, před správními orgány vznik tohoto rozdílu tímto způsobem nevysvětloval. 10. Žalovaný nadále trvá na celkové výši jmenovité hodnoty pohledávek vzniklých z titulu nezaplacení ceny díla evidované v účetnictví žalobce při postoupení na částku 9.666.239,- Kč. Při postoupení těchto pohledávek tak vznikla ztráta z postoupení ve výši