64 A 4/2017

Včas podaným návrhem se navrhovatelé domáhali zrušení výše označeného opatření obecné povahy – územního plánu obce Dobšice (dále jen „ÚP Dobšice“), a to v částech vymezujících plochy a koridor pro přeložku silnice I/38.

Navrhovatel ad a) se nejprve vyjádřil ke své žalobní legitimaci.

Navrhovatel b) ke své aktivní legitimaci uvedl, že je majitelem nemovitostí v předmětné ploše pro dopravu. Navrhovatel b) je spoluvlastníkem nemovitostí ve společném jmění manželů, zapsaných na l.v. č. 471 pro katastrální území Dobšice u Znojma, a to mj. rodinného domu č.p. X na pozemku parc. č. 1051/3, který se svou rodinou obývá, a pozemků parc. č. 1051/1 (zahrada), parc. č. 1051/30 (ostatní plocha) a parc. č. 1051/6 (zastavěná plocha a nádvoří). Všechny uvedené nemovitosti navrhovatele b) se nacházejí přímo v ploše pro dopravu – koridoru vymezeném pro kapacitní silnici S8 dle Politiky územního rozvoje České republiky, schválené dne 20.07.2009 usnesením vlády č. 929 (dále též „PÚR“), a v to v místě plánované mimoúrovňové křižovatky MÚK Suchohrdelská. Jeho nemovitost by se se při realizaci záměru S8 ocitla v mimořádně nepříznivé poloze, a to ve vzdálenosti pouhých několik desítek metrů od okraje MÚK Suchohrdelská. S ohledem na vymezení kapacitní komunikace S8 jako veřejně prospěšné stavby by navrhovatel mohl být zbaven vlastnického práva k těmto nemovitostem. I pokud by vlastnického práva zbaven nebyl, byl by se svou rodinou nepochybně vystaven mj. i nadlimitně znečištěnému ovzduší, tj. významně dotčen na svém ústavním právu na příznivé životní prostředí. Současně by mohlo dojít ke snížení pohody bydlení vlivem hlučnosti z nové komunikace. Jednalo by se o významné omezení jeho práva pokojně, bez rušivých zásahů překračujících míru přiměřenou poměrům užívat jeho nemovitosti. Realizace uvedeného záměru by rovněž vedla ke snížení tržní ceny jeho nemovitostí. Navrhovatel ad b) by byl zasažen i ve svém právu na ochranu soukromí, zdraví a na příznivé životní prostředí. Řízení o ÚP Dobšice jako člen občanského sdružení Obchvat (nyní Spolku Obchvat, z.s.) od roku 2003, kdy podal připomínky.

Navrhovatelé dále popsali proces pořizování ÚP Dobšice, zatížení životního prostředí v dotčeném území, jakož i vymezení kapacitní komunikace S8 v PÚR ČR, a to i ve znění její aktualizace schválené dne 15.04.2015 usnesením vlády č. 276. Navrhovatelé ÚP Dobšice napadají v rozsahu všech ploch a koridor pro přeložku silnice I/38, které pro jednoznačnost identifikují jako všechny plochy označené Ds1 na hlavním výkrese výroku ÚP Dobšice.

Jednotlivé návrhové body pak navrhovatel tematicky rozčlenil.

V ÚP Dobšice byl vymezen koridor pro republikový záměr S8 v souladu s PÚR. Navrhovatelé namítali, že záměry republikového významu (obsažené v PÚR) nemohou být vymezovány v ÚP jednotlivých obcí, bez toho aniž by napřed došlo k jejich zpřesnění v Zásadách územního rozvoje (dále jen „ZÚR“) příslušného kraje. V zákoně rovněž neexistuje ani žádná výjimka, která by umožnila vymezovat záměry republikového významu v ÚP obcí tehdy, pokud žádné ZÚR neexistují. Odpůrce jednal způsobem, který ve stavebním zákoně nemá oporu a jedná se tedy o postup ultra vires.

Navrhovatelé poukazovali na to, že pro vztah PÚR a ZÚR je v zákoně č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění účinném ke dni vydání napadeného opatření obecné povahy (dále též „stavební zákon“), definována jasná procesní hierarchie (výjimky jsou zakotveny v § 36 odst. 1 a § 43 odst. 1 stavebního zákona). Stavební zákona neumožňuje, aby k vymezení záměrů republikového významu docházelo „salámovou metodou“, a to přímo v jednotlivých obcích kraje bez jejich předchozího zpřesnění v ZÚR. Takový postup popírá klíčovou koordinační úlohu kraje v územním plánování a vede buď k chaosu, nebo ke koordinaci prováděné zákulisně mimo ze zákona veřejně vedený proces územního plánování a mimo možnost řádného posouzení vlivů republikového záměru na životní prostředí a veřejné zdraví, a to včetně všech vlivů kumulativních a synergických. Při povolení výjimky dle § 36 odst. 1stavebního zákona ministerstvo a při povolení výjimky dle § 43 odst. 1 stavebního zákona kraj musí zajistit, že nedojde k zásahu do práv subjektů, které mají právo při řádném postupu, prováděném bez udělení výjimky, být o záležitostech, kde nelze vyloučit významný negativní vliv, informovány a vyjádřit se. Absenci významných negativních vlivů je nutné prokazatelným způsobem prověřit a spolehlivě zjistit stav věci. Podmínku je pak nutné naplnit přezkoumatelným způsobem.

Navrhovatelé dále namítali, že stavební zákon neumožňuje, aby stanoviska krajského úřadu vydávané dle ustanovení § 50 odst. 7 stavebního zákona, navíc bez jakéhokoliv odůvodnění či mlčky, aprobovala vymezení částí záměrů republikového významu obsažených v PÚR. Krajský úřad tedy nebyl oprávněn ani mlčky tolerovat zmatečný postup v případě ÚP Dobšice. Bylo tedy zcela bez opory v zákoně, když odpůrce do textové části ÚP Dobšice nově zařadil kapitolu odkazující na ustanovení § 43 odst. 1 stavebního zákona, a když pořizovatel ÚP Dobšice nepřípustně vymezil záměr republikového významu, tj. kapacitní silnice S8.

Navrhovatelé přitom odkázali na ÚP obce Znojma (dále jen „ÚP Znojmo“), jež byl řešen rozsudky Krajského soudu v Brně a následně Nejvyššího správního soudu. V době podání návrhu je věc ve fázi podané ústavní stížnosti, vedené pod sp.zn. III. ÚS 2983/17. V kauze ÚP Znojmo zformuloval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku č.j. 4 As 88/2016-35 názor odlišný od předchozí judikatury. Uvedl totiž, že záležitosti republikového významu jsou podmnožinou pojmu záležitosti nadmístního významu, čímž aproboval aplikaci výjimky podle ustanovení § 43 odst. 1 stavebního zákona pro záměry republikového významu S8 na území města Znojma. Právě hodnocení kapacitní silnice S8 jako záměru republikového významu vymezeného v PÚR bylo důvodem, proč krajský soud svým rozsudkem v dané věci vyhověl návrhu ve věci ÚP Znojmo a napadenou část ÚP Znojmo zrušil. Čtvrtý senát Nejvyššího správního soudu se však odchýlil od své předcházející judikatury, přičemž ani nepředložil věc rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu.

Podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. h) stavebního zákona se plochou nadmístního, popřípadě republikového, významu rozumí plocha, která svým významem, rozsahem nebo využitím ovlivní území více obcí, popřípadě území více krajů. Stavební zákon tedy rozlišuje mezi záměrem nadmístního významu (plocha, která ovlivní více obcí) a republikového významu (plocha, která ovlivní více krajů). Koridor pro kapacitní silnici S8, označený v ÚP Dobšice jako přeložka silnice I/38, je záměrem republikového významu, vymezený v PÚR dle ustanovení § 32 odst. 1 písm. d) stavebního zákona. Stavební zákon přitom vychází z třístupňové hierarchické struktury, kdy plochy a koridory republikového významu jsou vymezovány zásadně v rámci PÚR, plochy a koridory nadmístního významu jsou vymezovány v ZÚR a zbývající záměry jsou vymezovány v ÚP jednotlivých obcí. Toto striktní vymezení bylo do jisté míry prolomeno novelou stavebního zákona č. 350/2012 Sb., která umožnila za jistých podmínek vymezovat republikové záměry v ZÚR a nadmístní záměry v ÚP obcí.

Jak pro pořizování ÚP Znojmo, tak pro pořizování ÚP Dobšice nastala situace, kdy příslušné ZÚR Jihomoravského kraje (dále jen „ZÚR JmK“) neexistovaly, neboť byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21.06.2012, č.j. 1 Ao 7/2011-526. Krajský soud proto ve svém rozsudku v kauze ÚP Znojmo ze dne 09.02.2016, č.j. 63 A 6/2015-219, dospěl k závěru, že by město Znojmo mohlo na základě ustanovení § 43 odst. 1 stavebního zákona, ve znění účinném od 01.01.2013, se souhlasem krajského úřadu ve svém ÚP vymezit plochu nadmístního významu, avšak uvedený postup nemohl být použit v případě kapacitní silnice S8, neboť se jedná o záměr republikového významu vymezený v PÚR. Záměry republikového významu vymezené v PÚR představují samostatně definovanou právní kategorii se samostatným právním režimem. Navrhovatelé s tímto názorem krajského soudu souhlasí, neboť je v souladu se zákonem i judikaturou, a to například rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21.06.2012, č.j. 1 Ao 7/2011-526 či ze dne 23.9.2009, č.j. 1 Ao 1/2009-185. Nejvyšší správní soud doposud zaujímal názor, že záležitosti republikového významu vymezené v PÚR a zpřesňované v ZÚR jsou samostatnou kategorií se specificky definovaným právním režimem. Navrhovatelé jsou přesvědčeni, že závěry rozsudků Nejvyššího správního soudu zůstaly v platnosti i po nabytí účinnosti novely stavebního zákona účinné od 01.01.2013, neboť novela hierarchii nástrojů územního plánování a pozitivní i negativní vymezení obsahu PÚR, ZÚR a ÚP ponechala. Novela pouze připustila výjimky pro vzájemné vztahy PÚR – ZÚR, v žádném případě však nezavedla neomezené rozvolnění hierarchie PÚR – ZÚR – ÚP, tj. možnost přenesení zákonem stanovených úkolů pro republikové záměry vymezované v PÚR na úroveň ÚP.

Navrhovatelé dále poukázali na judikaturu Nejvyššího správního soudu po datu 01.01.2013 (např. rozsudek ze dne 09.06.2016, č.j. 6 As 237/2015-47). Nejvyšší správní soud potvrdil, že republikové záměry nemohou být z PÚR delegovány k přímému vymezení v územních plánech obcí. Nejvyšší správní soud tedy odmítl takový výklad ustanovení § 43 odst. 1 stavebního zákona, podle nějž by bylo možné delegovat na obce vymezení záměrů republikového významu přímo v jejich ÚP bez opory v ZÚR.

Za důležitou je nutné považovat formulaci v množném čísle „jednotlivým obcím“, což jen podtrhuje skutečnost, že záměry republikového významu zasahující území mnoha obcí nemohou být vymezovány jednotlivými obcemi, neboť takový postup by byl naprosto nepřípustným vymezováním těchto záměrů s použitím „salámové metody“. Za této situace by nikdy nedošlo k naplnění zákonného požadavku posoudit záměr republikového významu jako celek z hlediska vlivů na životní prostředí, veřejné zdraví a udržitelný rozvoj území.

Závěry Nejvyššího správního soudu v jeho rozsudku č.j. 4 As 88/2016-35 není správný, neboť i novela stavebního zákona výslovně počítala s odlišením kategorie záměrů republikového významu. Novelizované znění ustanovení § 36 odst. 1 stavebního zákona umožňuje vymezovat záležitosti republikového významu přímo v ZÚR, i když nejsou obsaženy v PÚR, pokud to nevyloučí Ministerstvo pro místní rozvoj. V novelizovaném znění ustanovení § 43 odst. 1 stavebního zákona jsou naproti tomu výslovně zmíněny pouze záležitosti nadmístního významu, proto vzhledem ke znění ustanovení § 36 odst. 1 stavebního zákona nemůže úprava obsažená v ustanovení § 43 odst. 1 stavebního zákona dopadat i na záměry republikového či mezinárodního významu. Dle navrhovatelů byl rovněž nesprávný postup Nejvyššího správního soudu, jenž odkazoval na přechodná ustanovení původního znění stavebního zákona (konkrétně ustanovení § 187 stavebního zákona), neboť zde byla řešena problematika přechodného období po nabytí účinnosti nového stavebního zákona k 01.01.2007. Nový stavební zákon změnil původní hierarchii územního plánování z hierarchie dvou základních úrovní v zákoně č. 50/1972 Sb. na hierarchii tří základních úrovní. Byla to tedy nově zavedená republiková úroveň PÚR, která v novém stavebním zákoně zavedla novou terminologii zahrnující nově záměry republikového a mezinárodního významu. Ustanovení § 187 stavebního zákona proto nelze na danou situaci použít.

Z důvodové zprávy k novele stavebního zákona č. 350/2012 Sb. rovněž vyplývá, že neměla v úmyslu udělat z republikových záměrů jakousi podmnožinu nadmístních záměrů, jak se snažil dovodit Nejvyšší správní soud. Naopak z ní plyne, že republikové záměry jsou samostatnou kategorií se specifickým a odlišným režimem regulace a s přípustnou flexibilitou, avšak pouze v rovině PÚR – ZÚR. V ÚP tedy nemohou být záměry republikového významu obsažené v PÚR vymezovány, ale mohou zde být pouze zpřesňovány po jejich zpřesnění v ZÚR.

Ani odkazy na vymezení kapacitní silnice S8 v PÚR samy o sobě nemohou odůvodňovat zákonnost vymezení části koridoru kapacitní komunikace S8 v ÚP jakékoliv obce, dokud tento koridor není vymezen v příslušných ZÚR. Stavební zákon v ustanovení § 32 odst. 1 stanoví, že PÚR je závazná pro pořizování a vydávání ZÚR a ÚP. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 18.11.2009, č.j. 9 Ao 3/2009-59, konstatoval, že závaznost PÚR neznamená, že by se v ní obsažené záměry musely automaticky přebírat do ZÚR a ÚP obcí. Úkolem krajských úřadů je u záměrů provést vyhodnocení jejich potřebnosti a porovnat možné varianty jejich řešení. PÚR určuje strategii a základní podmínky pro naplňování úkolů územního plánování v jeho dalších fázích, neboť jde o koncepční nástroj územního plánování, který stanoví priority územního rozvoje v národních i mezinárodních souvislostech a který je určen orgánům veřejné správy, nikoliv adresátům jejího veřejnosprávního působení. Tento názor byl potvrzen usnesením Ústavního soudu ze dne 02.11.2010, sp.zn. Pl. ÚS 5/10, a ze dne 24.02.2015, sp.zn. Pl. ÚS 22/14. Vymezení ploch a koridorů rozvojových záměrů v PÚR je pouze rámcové. Z obecného vymezení koridoru silnice S8 v PÚR nelze určit ani správní obvody obcí, které mají být tímto koridorem dotčeny. Při pořizování ÚP Dobšice tedy nebylo možné tvrdit, že z PÚR vyplývá trasování koridoru nové kapacitní komunikace S8 přes správní území obce Dobšice. Protože ZÚR JmK byly zrušeny rozsudkem v červnu roku 2012, trasování koridoru nové kapacitní komunikace S8 v ZÚR JmK právně neexistovalo. Jestliže ZÚR neexistují a nedošlo k naplnění funkcí a úkolů jim stanovených ve stavebním zákoně, nemohou splnění těchto funkcí a úkolů suplovat ÚP. Obec mj. nemůže koordinovat vymezení koridoru pro záměr liniové dopravní stavby na území více sousedních obcí. Pokouší-li se o to, pak zasahuje tím do práv sousedních obcí.

Navrhovatelé jsou proto přesvědčeni, že aplikace ustanovení § 43 odst. 1 stavebního zákona pro republikový záměr v PÚR nově vymezené kapacitní komunikace S8 je v rozporu se stavebním zákonem.

Navrhovatelé dále namítali, že k pochybení došlo již při schvalování zadání ÚP Dobšice. Z obecného vymezení koridoru silnice S8 v PÚR totiž ani nelze určit správní obvody obcí, které mají být koridorem dotčeny, a proto v zadání ÚP Dobšice nemohl být tento záměr uveden. Ke dni schválení ÚP Dobšice (26.6.2011) existoval pouze v té době nevydaný návrh ZÚR JmK, tj. dokument bez právní účinnosti. ZÚR JmK pak byly vydány dne 22.09.2011, přičemž obsahovaly i koridor pro republikový záměr. ZÚR byly rozsudkem Nejvyššího správního soudu dne 21.06.2012 zrušeny, čímž byl zrušen i koridor kapacitní silnice S8 republikového významu v ZÚR. Společné jednání konané dle ustanovení § 50 odst. 2 stavebního zákona se uskutečnilo dne 06.09.2012. V rámci něho byl předložen i návrh ÚP Dobšice, který v rozporu s platným stavebním zákonem obsahoval vymezení koridoru nového republikového záměru.

Na pochybení v pořizování ÚP Dobšice přitom upozornilo stanovisko Ministerstva dopravy ze dne 26.09.2012, č.j. 721/2012-910-UPR/2-Ma, jež požadovalo nápravu ve věci vymezení koridoru S8 v důsledku zrušení ZÚR JmK Nejvyšším správním soudem. V pořizování ÚP Dobšice však k nápravě pochybení nedošlo a v návrhu ÚP Dobšice (zveřejněném v červnu 2013) se dále opakovaly odkazy na zrušené ZÚR JmK. V návrhu pak nebylo využito odkazu na ustanovení § 43 odst. 1 stavebního zákona. Nelze proto předpokládat aplikaci výjimky o vztahu PÚR – ZÚR. Pokud tedy pořizovatel ÚP Dobšice požádal dopisem ze dne 14.08.2013, č.j. MUZN 50879/2013, o stanovisko krajského úřadu podle ustanovení § 50 odst. 7 stavebního zákona, nemohl jej ani žádat o souhlas s výjimkou ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 stavebního zákona, neboť v návrhu ÚP Dobšice nebyl postup dle tohoto ustanovení aplikován. Pokud se krajský úřad domníval, že tato výjimka měla být aplikována, pak měl explicitně požadovat nápravu. Krajský úřad na žádost reagoval stanoviskem ze dne 10.09.2013, č.j. JMK 93186/2013, kde se postupu o výjimce dle ustanovení § 43 odst. 1 stavebního zákona ani nezmínil. Stanovisko proto nelze považovat za naplnění situace, že předmětná výjimka byla krajským úřadem připuštěna, byť mlčky. Toto stanovisko nelze považovat za souhlasné a umožňující následné kroky v pořizování ÚP Dobšice dle stavebního zákona, neboť zde bylo uvedeno, že má pořizovatel po odstranění nedostatků opětovně požádat o potvrzení krajského úřadu. Není známo, že by si pořizovatel následnými kroky vyžádal potvrzení krajského úřadu o odstranění nedostatků, a následně požádal o možnost postupu dle výjimky ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 stavebního zákona pro koridor S8. Stanovisko krajského úřadu ze dne 10.09.2013 tedy nepřipustilo postup dle ustanovení § 43 odst. 1 stavebního zákona. Krajský úřad ve svém stanovisku naopak upozornil na skutečnost, že ZÚR JmK byly zrušeny, což není v ÚP Dobšice zohledněno. Konstatoval-li krajský úřad, že ÚP Dobšice je v souladu s PÚR, přispělo toto pochybení k protiprávnosti schválení ÚP Dobšice. Dle navrhovatelů je nepřípustné, aby se krajský úřad vyjadřoval k přípustnosti výjimky nejen mlčky, ale dával své vyjádření i bez toho, že by uvedená výjimka byla de facto v návrhu ÚP Dobšice žádána. Pořizovatel nadto následně na upozornění krajského úřadu nereagoval a opakovaně zveřejnil návrh ÚP Dobšice (říjen/listopad 2013). K opakovanému společnému jednání pak vydal pořizovatel veřejnou vyhlášku dne 23.10.2013. V ní nebyla výjimka dle ustanovení § 43 odst. 1 a ani výjimka dle ustanovení § 36 odst. 1 stavebního zákona zmíněna.

Navrhovatelé dále uvedli, že zastupitelstvo Jihomoravského kraje dne 28.02.2013 schválilo zadání nových ZÚR JmK, v nichž je obsažen mj. požadavek prověřit, zpřesnit a vymezit koridory silniční sítě nadmístního (republikového a krajského) významu, zejména koridory kapacitních silnic (výslovně je uvedena kapacitní silnice S8). Zastupitelstvo Jihomoravského kraje si tedy vyhradilo, že trasa koridoru S8 se bude řešit v nových ZÚR JmK. Krajský úřad tedy neměl, byť mlčky, ve stanovisku dle ustanovení § 50 odst. 7 stavebního zákona dávat souhlas k aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 stavebního zákona, a to v době, kdy nebylo postaveno na jisto, v jaké formě budou ZÚR JmK schváleny. Krajský úřad nemůže v souladu se zákonem koordinovat vymezování koridorů pro silnice zahrnuté do PÚR jinak, než právě pořízením ZÚR.

Aplikace ustanovení § 43 odst. 1 stavebního zákona pak z věcného hlediska nepřichází v úvahu u rozsáhlých liniových staveb, které je třeba koordinovat na území řady obcí. Bylo by nesmyslné, pokud by obce mohly ve svých územních plánech dle svého vlastního uvážení vymezovat záměry dopravní infrastruktury republikového a mezinárodního významu. Tyto záměry se významně netýkají pouze území jedné obce a je zapotřebí jejich vymezení sjednotit na vyšší úrovni.

Podmínku zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 1 stavebního zákona pak nelze ani vykládat tak, že souhlas k aplikaci ustanovení je možný mlčením krajského úřadu. Stanovisko orgánu veřejné moci totiž musí být řádně odůvodněno a nesmí být výsledkem libovůle. Dojde-li krajský úřad při posouzení návrhu ÚP k závěru, že záměr nadmístního významu nemá významné negativní vlivy na sousední obce, je povinen svůj závěr odůvodnit. Není přípustné, aby krajský úřad umožnil obci vymezit v ÚP nadmístní záměr, který by prokazatelně byl spojen s negativními vlivy, přesahujícími hranice obce. Vydané stanovisko dle ustanovení § 50 odst. 7 stavebního zákona tak musí být přezkoumatelné a krajský úřad má rovněž povinnost doložit, že před vydáním stanoviska spolehlivě zjistil stav věci a dospěl k absenci významného vlivu na sousední obce na základě prokazatelných skutečností a ne jen na základě názoru úředníka, který ani není osobou autorizovanou pro posuzování vlivů na životní prostředí a veřejné zdraví. V této souvislosti navrhovatelé odkázali na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 11.10.2016, č.j. Pl. ÚS 5/16. V případě kapacitních silnic, jakou je i silnice S8, jsou negativní vlivy na okolní obce nevyhnutelné. Koridor silnice S8 je vymezen v ÚP Dobšice nejen v těsné blízkosti obytné výstavby, ale i těsně za hranicí obce Dobšice, na území města Znojma. Dálková těžká nákladní doprava by tak byla převedena do míst, kde existují nové rodinné domy a těsně před krajskou nemocnici ve Znojmě. Koridor S8 by se tudíž stal průtahem mezi dvěma hustě urbanizovanými oblastmi – sídliště ve Znojmě – město a Znojmě – Příměticích. Tyto skutečnosti krajský úřad svým mlčením ve stanovisku podle ustanovení § 50 odst. 7 stavebního zákona ignoroval. Ustanovení § 50 odst. 7 stavebního zákona na předmětný záměr nelze aplikovat i proto, že se v případě kapacitní silnice S8, jejíž součástí je přeložka silnice I/38, jedná o záměr republikového, případně mezistátního, významu.

Životní prostředí na území obce Dobšice je zatěžováno několika negativními vlivy. K těmto negativním vlivům patří znečištění ovzduší prachovými částicemi polétavého prachu (zejména částicemi velikostní frakce PM10 a PM2,5), dalšími typy znečišťujících látek (benzo(a)pyren, přízemní ozón a oxidy dusíku) a hlukovou zátěží. Jak znečištění ovzduší, tak i hlučnost jsou významné z hlediska ochrany práv navrhovatelů. V řešené oblasti dochází k překračování limitů únosného zatížení území uvedenými typy zátěže, přičemž převažujícím zdrojem tohoto nadlimitního zatížení je silniční doprava. Částice jemného („polétavého“) prachu po emitování nedopadají okamžitě na zem, nýbrž setrvávají po mnoho hodin i dní v atmosféře. Běžně jsou neseny ve vzduchu do vzdálenosti několika kilometrů od zdroje, který je vygeneroval. Při nasycení atmosféry jemným prachem tak nestačí posunout zdroj prašnosti o pouhé stovky metrů. Emisemi prachových částic z provozu na hlavních dopravních tazích jsou dotčeni nejen obyvatelé bydlící v těsné blízkosti takovýchto silnic, ale i lidé bydlící ve vzdálenosti kilometru a dále. Možné znečištění je proto nutné důsledně a odpovědně řešit při vymezování tras nových významných silnic v územně plánovacích dokumentacích.

Reprezentativnost měřicí stanice ČHMÚ ve Znojmě (tj. oblast, pro kterou mají naměřená data z této stanice svoji relevanci s ohledem na těsné sousedství s obcí Dobšice) činí minimálně 4 km. Trasa nového silničního koridoru přes obec Dobšice je od této měřicí stanice vzdálena pouze 2 km. Lze odkázat i na data z další měřicí stanice ČHMÚ v Kuchařovicích, která je ve vzdálenosti 4,5 km od stanice ve Znojmě a opět cca 2 km od koridoru kapacitní silnice S8 přes obec Dobšice. Koridor S8 se tedy nachází zhruba v polovině vzdálenosti mezi těmito dvěma měřicími stanicemi.

Prašnost měřená na měřicí stanici ve Znojmě reprezentuje kumulativní vlivy několika zdrojů znečišťování, tj. součet prašnosti generované uvnitř města Znojma (včetně prašnosti z dopravy) a prašnosti tzv. „pozaďové“, tj. prašnosti existující v širším území z nejrůznějších zdrojů. Kumulativní vlivy různých zdrojů znečištění ovzduší, zahrnující dopad několik kilometrů vzdálené silnice I/38, lze ovšem zaznamenat i v měřicí stanici v Kuchařovicích. Tato měřící stanice je víceméně již ve volné krajině, a měla by registrovat převážně jen prašnost „pozaďovou“ a sezónně prašnost z polí a lokálních topenišť v případě, pokud by v území nebyly vedeny intenzivně využívané silnice.

Přes obec Dobšice dále vede zejména krajská silnice II/408, intenzivně využívaná (i těžkou nákladní dopravou) a vzdálená cca 700 m od měřicí stanice Kuchařovice. Při novém vymezení koridoru logicky musí narůst příspěvek ze silniční dopravy ke znečištění ovzduší v obci Dobšice. K tomuto nárůstu znečištění by logicky došlo zejména v koridoru nové komunikace S8 a jejím okolí, neboť by na tuto komunikaci byla převedena jak podstatná část tranzitní dopravy z dnešní trasy I/38 a část tranzitní dopravy ze silnice II/408, ale také tzv. indukovaná doprava (dálková doprava).

Na Znojemsku přitom dle navrhovatelů existuje i jiná známá možnost trasování hlavního dopravního tahu Jihlava – Vídeň, a to například tzv. „velký obchvat“, který by byl veden mimo celou oblast dříve nazývanou „Znojemská aglomerace“. Jednalo by se tedy o obchvat nejen celého Znojma, ale i obcí Dobšice, Kuchařovice a Suchohrdly. Takto navržená trasa by pak značně potlačila kumulativní negativní vlivy pro znečištění ovzduší a z hlediska znečištění ovzduší by byla šance na nápravu protiprávního stavu

Navrhovatelé dále uvedli, že zákonné limity prašnosti ohledně částic polétavého prachu frakce PM10 (Příloha 1 zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, ve znění účinném ke dni vydání napadeného opatření obecné povahy, Imisní limity a povolený počet jejich překročení za kalendářní rok) byly ve Znojmě překročeny opakovaně a významně. K překročení ročního limitu 35 dnů s nadlimitním denním průměrem znečištění ovzduší (50 µg.m-3) došlo dle měření stanice ve Znojmě např. v letech 2011 (39 dnů), 2010 (48 dnů), 2006 (70 dnů), 2005 (87 dnů), 2004 (65 dnů). K významnému znečištění ovzduší došlo v dané oblasti i v roce 2017, kdy v průběhu prvních dvou měsíců bylo 23 dnů s nadlimitním denním průměrem znečištění ovzduší. Významné byly též maximální denní hodnoty znečištění. Např. v roce 2011 byl denní limit překročen až na 266 % a v roce 2006 až na 346 %. Ani v ostatních letech nebyla situace o mnoho lepší. V roce 2007 scházely do limitu 35 dnů pouhé 3 dny, nicméně nejvyšší překročení denního limitu bylo na 206 %. Podobně v roce 2013 bylo nejvyšší překročení denního limitu na 232 %.

Vzhledem k limitu „35 dnů“ se pro popis stavu znečištění používá i údaj o tzv. 36. nejvyšší hodnotě. Na stanici v Kuchařovicích byla v roce 2010 pro prachové částice PM10 zjištěna 36. nejvyšší hodnota denní koncentrace 47 μg.m-3 a v roce 2011 to bylo 45 μg.m-3. Obě hodnoty se blíží denní limitní hodnotě. Je tak zřejmé, že překročení zákonného limitu z hlediska četnosti překročení denních imisních limitů hrozí i v obci Kuchařovice. V celém prostoru mezi stanicemi ČHMÚ ve Znojmě a v Kuchařovicích se pak nachází oblast zatížená výrazně negativními kumulativními vlivy ze znečištěného ovzduší.

Navrhovaný koridor přeložky silnice I/38 (kapacitní silnice S8 dle PÚR) je v ÚP Dobšice vymezen cca v polovině vzdálenosti mezi oběma těmito měřicími stanicemi, tedy v prostoru, kde by umístění nové kapacitní komunikace zjevně vedlo k překročení zákonem stanovených limitů znečištění ovzduší. Za takových podmínek by nebylo možné novou komunikaci do tohoto území umístit. Nutno přitom zdůraznit, že nově navrhovaná komunikace, často označovaná jako „obchvat Znojma“, nemá vlastnosti plnohodnotného obchvatu města. Nevede totiž pouze ve volné krajině. Naopak jsou zde kritické lokality trasování, jako je např. průtah prakticky propojenými městskými částmi Znojmo-město a Znojmo-Přímětice. Vymezení koridoru předmětné komunikace je také v těsném kontaktu s krajskou nemocnicí ve Znojmě. Dále k jihu na území města Znojma v blízkosti hranice správních území města Znojma a obce Dobšice je její koridor vymezen těsně (ve vzdálenosti maximálně několika desítek metrů) od rodinných domů. Podobě je tomu i v návazném území dále k jihovýchodu v obci Dobšice.

Krajský úřad v koordinovaném stanovisku ze dne 28.03.2011, č. j. JMK 33756/2011, k zadání ÚP Dobšice uplatnil požadavek na vyhodnocení vlivů ÚP na životní prostředí (dále též „SEA“). Ve vztahu k novým zdrojům znečištění krajský úřad uvedl, že při zpracování návrhu ÚP je nutno respektovat zájmy ochrany ovzduší dotčených lokalit. Krajský úřad dále ve svém stanovisku podle ustanovení § 50 odst. 2 stavebního zákona ze dne 03.10.2012, č.j. JMK 111151/2012, požadoval doplnit kapitolu o vyhodnocení vlivů kumulativních a synergických v rámci SEA. Dopisem ze dne 14.08.2013 požádal pořizovatel dle ustanovení § 50 odst. 5 stavebního zákona o vydání stanoviska k vyhodnocení ÚP na životní prostředí. Krajský úřad dopisem ze 10.09.2013 sdělil, že stanovisko nemůže vydat před úpravou a doplněním Vyhodnocení vlivu ÚP na životní prostředí.

Stanovisko SEA vydal krajský úřad dne 30.01.2014, pod č.j. JMK 146176/2013. Bylo přitom zveřejněno odděleně od následného procesu projednávání návrhu územně plánovací dokumentace podle ustanovení § 52 stavebního zákona.

Nadlimitní úroveň znečištění ovzduší na území obce Dobšice, však byla ve vyhodnocení SEA i ve „stanovisku SEA“ krajského úřadu ze dne 20.09.2013, č. j. JMK 86244/2013, ignorována. Rovněž nebylo zohledněno, že realizace záměru přeložky silnice I/38 ve vymezeném koridoru by vedla k dalšímu navýšení znečištění ovzduší v území, kdy již v současnosti toto znečištění překračuje zákonem stanovené nejvyšší přípustné limity. SEA dále neúplně a nepřesně uvedla informace týkající se imisních limitů. Imisní limity jsou totiž v zákoně o ovzduší definovány pro jednotlivé kalendářní roky a ne pro pětileté průměry, které jsou v dané oblasti z matematického hlediska naprosto nepodložené, neboť interpolaci v ploše nelze v dané oblasti principiálně provést z pouhých dvou bodů měření.

Vyhodnocení SEA i stanovisko SEA krajského úřadu se ve vztahu k záměru přeložky silnice I/38 rovněž nedostatečně zabývaly navýšením hlukové zátěže, požadavkem na posouzení kumulativních a synergických vlivů a otázkou kompenzačních opatření. Proces SEA pak nelze chápat pouze jako formální náležitost územního plánování, nýbrž jako zásadní instrument, který značně ovlivňuje, zda bude možné v budoucnu záměry vymezené v ÚP realizovat. Pochybení v procesu SEA tedy nelze bagatelizovat.

V případě koridoru kapacitní komunikace S8 se jedná o zcela nový záměr v území. Nelze jej směšovat s již existující silnicí I. třídy I/38. I proto není možné zjednodušení vad SEA s tím, že se údajně jedná o záměr, který je dlouhodobě stabilně plánován a do ÚP je přebírán v prakticky nezměněné podobě z dříve platné územně plánovací dokumentace a tudíž

lze tolerovat méně detailní vyhodnocení. Nový návrhový záměr má totiž zcela odlišné vlivy na životní prostředí, než před více než 20 lety posuzovaná silnice I. třídy. Záměr kapacitní silnice S8 ani nemohl být v minulosti řádně posouzen, neboť byl vymezen až v PÚR vydané v roce 2009. V posouzení SEA chybí i zhodnocení situace vzniklé v prostoru, kde byl koridor kapacitní silnice S8 v ÚP Dobšice nově vymezen. Hodnocení klima a ovzduší je v SEA označeno stupněm -2, tedy se jedná o významně negativní vliv. Jakékoliv hodnocení vzhledem k maximální přípustné míře zatížení území však absentuje. Takové hodnocení navrhovatelé považují za nedostatečné. Jedná se pouze o konstatování, že velké negativní vlivy existují, ale není na to nijak reagováno. V oblasti identifikované jako „SZ okraj území“ se nachází i nemovitosti navrhovatele b), a to ve vzdálenosti pouhých několika desítek metrů od mimoúrovňové křižovatky MÚK Suchohrdelská. SEA tuto křižovatku vůbec nezmiňuje, ačkoliv jsou právě mimoúrovňové křižovatky významným zdrojem znečištění ovzduší i hlučnosti.

Za zcela neakceptovatelné považují navrhovatelé i vyhodnocení vlivů kumulativních a synergických, neboť v SEA uvedené formulace jsou pouze na úrovni spekulací. Absentuje vyhodnocení, které by kumulativní vlivy skutečně ocenilo a umožnilo je porovnat s maximální přípustnou mírou zatížení území a limity na ochranu obyvatelstva. Hodnocení ignoruje fakt, že v dané oblasti byly již opakovaně překročeny zákonné limity znečištění ovzduší, a tudíž je nedostatečné.

Chybělo-li v SEA jakékoli vyhodnocení zátěže, ke které došlo v důsledku plánované kapacitní silnice S8, a vlivů této zátěže na lidské zdraví a obyvatelstvo v přilehlých lokalitách k nově vymezenému koridoru, byl ÚP Dobšice vydán v rozporu se zákonem. Takovým postupem bylo současně porušeno základní právo navrhovatelů podle čl. 35 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Posuzování vlivů na životní prostředí nelze redukovat na pouhý „informační“ podklad. Jeho účelem je naopak získat objektivní odborný podklad pro vydání ÚP, který objektivním způsobem vyhodnotí stávající a předpokládané vlivy ÚP na jednotlivé složky životního prostředí. Od toho se pak odvíjí přípustnost vymezení jednotlivých ploch a koridorů v rámci ÚP. Tuto svou funkci však posouzení SEA nemůže plnit za stavu, pokud se řádně nezabývá vlivy hlavního zdroje znečištění a neprovede hodnocení pro území, do něhož se má záměr umisťovat.

K odkazům na posouzení EIA, provedená pro jednotlivé úseky silnice I/38, navrhovatelé uvádí, že v obecné rovině je jistě možné použít pro účely posouzení SEA také data zjištěná v rámci procesu EIA, a to při zachování základních principů pro pořizování územně plánovací dokumentace. V případě kapacitní silnice S8 však nedošlo k řádnému posouzení vlivů na životní prostředí ani v rámci žádného procesu EIA. Kapacitní silnice S8 je totiž jiným záměrem než silnice I/38, jedná se o silnici jiné kategorie. U záměru kapacitní silnice S8 je nutno vyhodnocovat v EIA očekávané změny intenzity dopravy a změny složení dopravního proudu, což v žádném procesu EIA nebylo provedeno a žádné stanovisko EIA k novému záměru kapacitní komunikace S8 nebylo vydáno. U přeložky silnice I/38 došlo pro posouzení EIA k účelovému rozdělení silnice na řadu dílčích úseků (aplikace nepřípustné salámové metody). Přeložka silnice I/38 v úseku napojení na existující silnici I/38 – Znojmo – Hatě – státní hranice má celkovou délku cca 18,5 km a z hlediska EIA byla rozdělena na 4 úseky. Ke všem úsekům přitom v současnosti neexistuje platné a použitelné stanovisko EIA. Pro úsek I. bylo původní stanovisko EIA vydáno podle již zrušeného zákona č. 244/1992 Sb., a to před více než 20 lety (v roce 1994). Toto stanovisko je nyní nepoužitelné. V nedokončeném územním řízení byl použit výstup řízení EIA pro „salámově“ oddělený úsek, které nesprávně skončilo pouze ve fázi zjišťovacího řízení. Krajský úřad proto územní rozhodnutí již podruhé zrušil. Zjišťovací řízení, zahájené nově a společně pro úsek staveb I. a II. nebylo v roce 2011 dokončeno, neboť oznamovatel podal u krajského úřadu žádost o ukončení procesu posuzování vlivu na životní prostředí. Žádné platné stanovisko EIA tedy pro úseky I. a II. v době pořizování ÚP Znojmo neexistovalo. Pro úsek III. bylo vedeno posuzování EIA v době před více než 10 lety podle zákona č. 100/2001 Sb. ve znění, které nebylo v souladu s evropskou legislativou. Platnost tohoto stanoviska byla postupně prodloužena závěrem zjišťovacího řízení, a to až do dne 19.10.2016. Navrhovatelům není známo, že by po tomto datu bylo uvedené stanovisko opětovně prodlouženo. Pro úsek III. tak není doložena existence platného stanoviska EIA. Rozhodnutí krajského úřadu, že úsek IV. nebude mít významný negativní vliv, a proto nebude dále posuzován ve smyslu zákona č. 100/2001 Sb., bylo následně v roce 2017 zrušeno krajským soudem. Ukončení posuzování záměru ve zjišťovacím řízení bylo totiž označeno za nezákonné a byla shledána i nepřípustnost salámové metody. Ve vztahu k dílčím úsekům tak žádná posouzení EIA, které by splňovalo požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/92/EU ze dne 13.12.2011 nebylo vydáno a reálně vzato se nebylo možné na výsledky těchto procesů EIA v procesu SEA odvolávat.

Odpůrce především uvedl, že existuje veřejný zájem na realizování stavby v koridoru, jež v napadeném ÚP vymezil, a které umožňuje omezení vlastnického práva navrhovatelů až v podobě vyvlastnění. Dopravní stavba bude sloužit i obyvatelům odpůrce, a to snížením průjezdu centrální částí obce, což dokládá návrhem na přeřazení komunikace I/53 do kategorie silnic III. třídy. Stane se tak v úseku od křížení I/53 s přeložkou I/38 na mimoúrovňové křižovatce směrem do Znojma. Územnímu plánování je přitom imanentní koordinace veřejných a soukromých zájmů v území, avšak bohužel nelze vyhovět všem. Z pohledu navrhovatele b) je to on, kdo by měl zčásti odnést zlepšení podmínek v území a odpůrce toto nepopírá, ale vytváří podmínky, aby mu byla za omezení poskytnuta kompenzace. ÚP Dobšice je však pouze koncepčním dokumentem a nezaručuje, že se stavba ve vymezeném koridoru zrealizuje. ÚP Dobšice pak umožňuje ochranu veřejných zájmů v koridoru plánované dopravní stavby a jejím okolí stanovením řady podmínek pro řízení o realizaci stavby. Uvedené současně investora nezbavuje povinnosti splnit zákonem stanovené imisní limity jeho záměru.

Odpůrce dále nesouhlasil s názorem navrhovatelů, že v době vydání ÚP Dobšice, kdy nebyly platné ZÚR JmK, nemohl vymezit koridor pro přeložku silnice I/38 jako součásti obchvatu Znojma. Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 4 As 88/2016-35. Chybějící ZÚR Jihomoravský kraj vydal dne 05.10.2016. Zásady nabyly účinnosti dne 03.11.2016 a od tohoto data stíhá odpůrce povinnost uvést ÚP do souladu se zásadami. I pokud by soud vyhověl návrhu, v dotčeném území by bylo možné rozhodovat na základě účinných ZÚR. Ta část UP, která není v souladu se zásadami, se pak již dnes pro rozhodování v území neužije.

K vymezení ploch, proti kterým byl podán návrh, odpůrce uvedl, že plocha WD01 je ve výkresu 4 – výkres veřejně prospěšných staveb a opatření – skutečně rozdělena na dvě části. První část navazuje přímo na WD01 a druhá se nachází na severozápadním okraji území obce. Vymezení odpovídá textové části, v níž se uvádí, že mezi těmito plochami se nachází koridor stávající komunikace. Z logiky věci stávající komunikaci, jež nebude upravována, není důvodné vymezit v grafické části pro účely veřejně prospěšných staveb a opatření.

Stanoviska krajského úřadu dle ustanovení § 50 odst. 7 stavebního zákona byla vydána v souladu se zákonem. Výklad navrhovatelů, že vydání stanoviska „mlčením“ odporuje ústavnímu pořádku pro „neodůvodnění“ je účelový a nesprávný.

Navrhovatelé sice vyhodnocení vlivů ÚP Dobšice napadají, avšak činí tak toliko formálně. Z jejich návrhu není zřejmé, jak by se eventuálně nedostatečné vyhodnocení projevilo v jejich právní sféře. Vyhodnocení bylo provedeno v souladu se zákonem a v přiměřené podrobnosti. Poukazovali-li navrhovatelé na nedostatky posouzení záměru přeložky I/38 coby stavby v procesu EIA, nelze z tohoto nic dovodit ve vztahu k napadenému opatření obecné povahy. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28.04.2017, č.j. 29 A 27/2017-216, ukládá stavebníkovi toliko provést posouzení vlivů záměru (stavby), nikoliv hledání její nové trasy. Navrhovatelé rovněž podali vlastní výklad k problematice ochrany ovzduší. K vyvrácení jejich tvrzení a k doložení toho, že podíl silniční dopravy na znečištění ovzduší je nadhodnocen odkázal odpůrce na tři dokumenty Českého hydrometeorologického ústavu a na dokument Vyhodnocení kvality ovzduší v JMK v letech 2010-2016 od společnosti Bucek s.r.o.

Odpůrce závěrem uvedl, že navrhovatelé nespecifikovali dotčení na svých veřejných subjektivních právech postupem při pořízení ÚP Dobšice. Zejména z omezení rozsahu koridorů veřejně prospěšných staveb je zjevné, že odpůrce minimalizoval zásah do práv dotčených osob. Odpůrce proto uzavřel, že navrhovatele napadené opatření obecné povahy na jejich právech nikterak nezkrátilo a proto požadoval zamítnutí návrhu.

Navrhovatelé především uvedli, že mezi v návrhu tvrzenými protizákonnostmi jednání orgánů odpůrce a ÚP Dobšice nepochybně existuje bezprostřední vztah. Návrh podali s důkladným odůvodněním, a tudíž se nejedná se o situaci, jež se odpůrce snažil podřadit pod formulaci „bohužel nelze vždy vyhovět všem“. Nežádají, aby jim soud vyhověl tím, že by nařídil jinou trasu, která by jim konvenovala, nýbrž předložili věc k posouzení, zda bylo postupováno v souladu se zákonem. ÚP Dobšice je základním závazným dokumentem pro všechna návazná řízení pro realizaci kapacitní komunikace dle PÚR a je nesprávné, aby byl takový dokument zatížen významnými právními vadami. Odkazování navrhovatelů do následných řízení je nepřijatelné, neboť navrhovatelé postupují v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt. Nadto námitky, jež lze uplatnit proti ÚP, nelze uplatnit v návazných řízeních. Navrhovatelé jasně formulovali rozpor se zákonem a dotčení jejich ústavně zaručených práv.

Pořizování ÚP Dobšice se odlišovalo od pořizování ÚP Znojmo. Nedošlo k reálné aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 stavebního zákona následované stanoviskem dle ustanovení § 50 odst. 7 téhož zákona. Kapitola týkající se ustanovení § 43 odst. 1 stavebního zákona se v návrhu ÚP Dobšice objevila až dlouho po vydání stanoviska krajského úřadu ze dne 10.09.2013 podle ustanovení § 50 odst. 7 stavebního zákona. Stanovisko bylo vydáno k návrhu ÚP Dobšice zveřejněného veřejnou vyhláškou ze dne 23.10.2013. V projednávané verzi návrhu ÚP Dobšice nebyla tato kapitola zahrnuta. Pokud chtěl pořizovatel postupovat dle ustanovení § 43 odst. 1 stavebního zákona, musel tento postup nejprve do návrhu ÚP zahrnout a až následně se odvolávat na vydané stanovisko v souladu s ustanovením § 50 odst. 7 stavebního zákona. Stanovisko krajského úřadu se tudíž nemohlo vyjadřovat k něčemu, co nebylo kraji předloženo.

Ke zmatečnému rozdělení plochy WD01 umožňující vyvlastnění navrhovatelé uvedli, že platná změna č. 1 ÚP Dobšice doložila, že rozdělení plochy WD01 bylo neodůvodněné, když před změnou č. 1 nebylo možné v území umístit navrhovanou komunikaci.

Pokud se týká odpůrcem citovaného rozsudku Krajského soudu v Brně, sp.zn. 29 A 27/2017-216, zdůraznili navrhovatelé, že závěry o nepřípustnosti posuzování úseků komunikací vytržených z kontextu se nejen dotýkají posuzování vlivů stavby v procesu EIA, ale i procesu posuzování koridoru pro stavbu na strategické úrovni, tj. procesu SEA. Ve strategickém posuzování SEA je nutné klást důraz na souvislosti (zejména u liniové komunikace, které na území nezačínají a nekončí). Právně relevantní údaje o tom, že v území dochází opakovaně k překračování zákonných limitů znečištění ovzduší a že znečišťování ovzduší z dopravy je významným faktorem, který ovlivňuje právo na příznivé životní prostředí, jsou nesporné. Proto musí být brány při schvalování ÚP v úvahu. Nesporným je také to, že se překračování objeví i v následujících letech. Odpůrce však nedoložil nápravná opatření, která by překročení zákonných limitů do budoucna nepřipustila, naopak navrhuje do oblasti Dobšic zavléci nyní neexistující dálkovou tranzitní dopravu.

Navrhovatelé se rovněž vyjádřili k závěrům usnesení Ústavního soudu ze dne 21.11.2017, sp.zn. III. ÚS 2983/17 (ústavní stížnost podaná proti rozsudkům krajského soudu a Nejvyššího správního soudu ve věci řízení o návrhu na zrušení části ÚP Znojmo). Z usnesení není přitom jednoznačně zřejmé, jak se má v územním plánování přistupovat k záměrům republikovým (obsaženým v PÚR). Ústavní soud na jedné straně tvrdil, že Nejvyšší správní soud standardní rozdělení rolí v územním plánování nepopírá, avšak na druhou stranu odkazuje pouze na ustanovení § 43 odst. 1 stavebního zákona. Takovým postupem nebyla zohledněna skutečnost, že ve stejné novelizaci stavebního zákona z roku 2012 bylo novelizováno ustanovení § 36 odst. 1, které je výlučně určeno pro záměry republikové, tj. obsažené v PÚR. Navrhovatelé proto setrvali na své argumentaci a nutnosti postupovat podle ustanovení § 36 odst. 1 stavebního zákona, který nedává kraji možnost delegovat povinnost vymezit republikové koridory z PÚR na obce. Stanovisko krajského úřadu podle ustanovení § 50 odst. 7 stavebního zákona bylo vydáno v době, kdy krajskému úřadu předložený návrh ÚP Dobšice s postupem dle ustanovení § 43 odst. 1 stavebního zákona nepracoval, a tedy i „mlčky“ dříve vydané stanovisko krajského úřadu nemohlo „mlčky“ odsouhlasit uvedený postup.

Ve věci bylo na den 29.01.2018 nařízeno ústní jednání.

Navrhovatelé odkázali na podaný návrh a repliku k vyjádření odpůrce. Za podstatu návrhových bodů označili skutečnost, že byl nesprávně aplikován stavební zákon v rámci schvalování ÚP Dobšice, zejména jeho ustanovení § 43, o kterém účastníci schvalování ÚP nijak nevěděli. Silnice S8 představuje republikovou stavbu, nikoliv stavbu nadmístního významu, takže ani ustanovení § 43 stavebního zákona nebylo dle přesvědčení navrhovatelů možné aplikovat. Proces SEA byl veden formálně, přičemž nebyly posouzeny řádně vlivy stavby na životní prostředí, především na stav ovzduší, neboť území je již dnes postiženo nadměrnou silniční dopravou, tedy znečištění ovzduší je v daném území již nyní. Předmětná stavba republikového významu tuto kritickou situaci dále zhoršuje.

Zástupce odpůrce rovněž odkázal na písemné vyhotovení podání k návrhu. K ustanovení § 43 stavebního zákona odpůrce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31.08.2016, č.j. 4 As 88/2016-35, který se zabýval obdobnou žalobou v území, konkrétně ÚP Znojmo. Odpůrce poukázal na skutečnost, že v rozhodném území existuje kontinuita v územně plánovacím vymezení silnice přeložky I/38. Citovaný rozsudek byl dále podpořen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 28.06.2017, č.j. 4 As 253/2016-45. Následně bylo obojí přezkoumáno Ústavním soudem ČR, a to usnesením ze dne 21.11.2017, sp.zn. III. ÚS 2983/17, přičemž byla ústavní stížnost odmítnuta. K procesu SEA odpůrce konstatoval, že neexistuje situace, která by odpovídala situaci podávané navrhovateli. Stav ovzduší v místě není tak kritický, jak tvrdí navrhovatelé, naopak je velmi dobrý. Dopravní situace by byla přeložkou silnice naopak vymístěna a došlo by ke snížení zátěže v obydleném území. Vzhledem k dobré kvalitě ovzduší by ani podrobnější proces SEA nemohl odpůrci zamezit ve vymezení přeložky tak, jak byla vymezena. To, že je v ÚP Dobšice přeložka vymezena, poté dle odpůrce neznamená, že se přeložka postaví, případně že se postaví tak, jak bylo vymezeno v ÚP Dobšice, neboť proces bude dále pokračovat územním a stavebním řízením, ve kterých budou zohledněny případné další námitky a připomínky. Odpůrce poté vyzval ke zvážení, zda přísluší navrhovateli b) právo cokoliv namítat ve vztahu k procesu SEA, když navrhovatel b) zároveň tvrdí, že realizace řešeného záměru bude znamenat vyvlastnění jeho nemovitosti. Tudíž za situace, kdy by se záměr realizoval, v nemovitosti by navrhovatel b) nebydlel, neužíval by ji a nemohl by tak být dotčen provozem předmětné komunikace. Odpůrce tudíž poukázal na logický paradox, kdy navrhovateli b) provoz z přeložky silnice případně již vadit nebude, neboť v nemovitosti, od které odvozuje své právo, již nebude bydlet.

Soud dále provedl k návrhu odpůrce důkaz čtením Grafické ročenky Českého hydrometeorologického ústavu (dále jen „ČHMÚ“), resp. její částí IV. Kvalita ovzduší v České republice, konkrétně části IV.1 - Suspendované částice a IV.1.1 - Znečištění ovzduší suspendovanými částicemi v roce 2015, týkající se suspendovaných částic PM10 a PM2,5. Dále byla čtena k důkazu část 6 – Závěr (str. 209 – 210) dokumentu nazvaného jako Vyhodnocení kvality ovzduší v Jihomoravském kaji v letech 2010 – 2016. Soud dále provedl důkaz čtením dokumentu ČHMÚ nazvaného Šíření znečišťujících látek ovzduší v okolí dopravních komunikací, a to konkrétně jeho části 5 – Suspendované částice PM10 a PM2,5 (str. 57 – 69) a části 9 – Závěry (str. 87).

Navrhovatelé k provedenému dokazování uvedli, že z jejich strany byly k důkazu navrhovány údaje o výsledcích měření znečištění ovzduší z měřicích stanic Znojmo a Kuchařovice, což jsou nejbližší stanice, na kterých byly překročeny limity PM10. Tyto údaje jsou poté přesnější a přímo z dané lokality, nikoliv pouze obecné v rámci Jihomoravského kraje. Odpůrce k tomu návrhu uvedl, že z navrhovaných údajů měřicích stanic Znojmo a Kuchařovice bude jasně patrné, že hodnoty v mezidobí výrazně klesly a v roce 2017, jak bylo čteno v důkazních návrzích odpůrce, došlo k negativním korekcím z důvodu počasí a nikoliv z důvodu změny kvality ovzduší. Jedná se tedy o přechodný vliv, který se nedá ovlivnit lidskou činností.

K důkazu byly poté čteny navrhovateli specifikované tabelární přehledy ČHMÚ (imisní charakteristiky) pro částice PM10 v okrese Znojmo, a to ze stanic ve Znojmě a Kuchařovicích za roky 2004, 2005, 2006, 2010, 2011, 2012, 2016, a pro částice PM2,5 za rok 2016, ze kterých vyplynulo, že v letech 2004, 2005, 2006, 2010 a 2011 došlo dle měření stanice ve Znojmě k překročení denního limitu 35 dnů s nadlimitním denním průměrem znečištění ovzduší polétavým prachem PM10. Dle odpůrce neposkytují tyto provedené důkazy dostatečnou informaci, když nezohledňují, jaké bylo v konkrétním roce počasí, jak se v daném období obce plynofikovaly, případně jaký měla vliv lokální topeniště. Nejedná se tedy o dostatečný zdroj informací o tom, co je příčinou prachových částic PM10 a PM2,5. Překročení stanoveného limitu poté dle odpůrce neznamená, že se tomuto překročení dalo zabránit, protože ani v dnešní době se nedá poručit počasí, které má na stav ovzduší velký vliv, jak vyplynulo z důkazů předložených odpůrcem. Z daných prostých dat tedy nelze poskládat informace, které by byly pro danou věc relevantní. Navrhovatelé k tomuto dále uvedli, že podstatou předložených dokumentů je fakt, že se do území, které je zatíženo znečištěním ovzduším, vkládá nový zdroj znečištění, a v procesu SEA se měly zhodnotit kumulativní a synergické vlivy, přičemž se nemělo pouze konstatovat, že vliv na kvalitu ovzduší a klima je velký. Naopak mělo být posouzeno, jaký je vliv lokálních topenišť a dopravy na danou situaci, a posoudit konkrétní republikovou stavbu z hlediska jejího vlivu na životní prostředí, v čemž však proces SEA selhal. Proto navrhovatelé předložili dané konkrétní nejbližší lokality, mezi kterými se nachází přeložka silnice I/38, pročež vliv silnice je zde jasný, přičemž nový zdroj znečištění ovzduší bude mít negativní vliv na stav ovzduší.

Navrhovatelé jakož i odpůrce ve svých závěrečných návrzích odkázali na svá předcházející podání ve věci, na kterých beze zbytku setrvali. Odpůrce se pouze nad rámec vyjádřil rovněž ke stanovisku krajského úřadu, které je dle jeho názoru dostatečné z hlediska ustanovení § 50 odst. 7 stavebního zákona, kdy je nutné se na dané ustanovení podívat co do obsahu. Každé stanovisko v oboru územního plánování a stavebního řádu, ke kterému došlo, mělo co do obsahu uvedeno, že bylo vydáno rovněž z hlediska zajištění koordinace využívání území s ohledem na širší územní vztahy a soulad s PÚR, což bylo dodrženo. Posouzení SEA bylo dle odpůrce dostačující pro danou věc, neboť v daném území nejsou žádné jiné záměry, se kterými by šlo záměr kumulovat, případně aby došlo k dalším synergickým vlivům, které by měly významný negativní vliv na místní životní prostředí.

Napadenou část opatření obecné povahy – územního plánu krajský soud přezkoumal v řízení podle části třetí, Hlavy II., dílu 7, ustanovení § 101a a následujících zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), v mezích uplatněných návrhových bodů (§ 101b odst. 2 s.ř.s.), ověřil přitom z úřední povinnosti pravomoc a příslušnost odpůrce k vydání změny č. III, a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání této změny (§ 101b odst. 3 s.ř.s.), přičemž dospěl k závěru, že návrh není důvodný (§ 101d odst. 2 věta druhá).

Před meritorním posouzením návrhu se krajský soud nejprve zaměřil na posouzení splnění procesních podmínek řízení, jakožto i základního předpokladu soudního přezkumu opatření obecné povahy. Těmito podmínkami řízení je existence opatření obecné povahy, jež je napadáno v návrhu, aktivní procení legitimace navrhovatele, pasivní procesní legitimace odpůrce a dále formulace závěrečnému návrhu.

Územní plán se podle ustanovení § 43 odst. 4 ve spojení s ustanovením § 55 odst. 2 stavebního zákona vydává formou opatření obecné povahy podle správního řádu a v tomto směru není pochyb o tom, že napadené usnesení zastupitelstva obce Dobšice skutečně představuje opatření obecné povahy přezkoumatelné krajským soudem. Zcela v souladu s požadavky zákona dle ustanovení § 101a odst. 1 s.ř.s. je taktéž závěrečný návrh, kterým se navrhovatelé domáhali zrušení konkrétně vymezené části ÚP Dobšice, a to částí vymezujících plochy a koridor pro přeložku silnice I/38.

Navrhovatel a) je spolek sídlící ve Znojmě a vykonávající svoji činnost, zejména na území Znojemska. V bodě 3. jeho stanov (schválených dne 02.11.2017) je mj. uvedeno, že cílem spolku je ochrana přírody, životního prostředí a krajiny nejen města Znojma a okolí, ale všeobecná ochrana životního prostředí v České republice. V konkrétním případě je dle stanov spolek zaměřen na prosazování správné varianty řešení obchvatu města Znojma, která nezamezí rozvoji města a nebude necitlivě zasahovat do zeleného pásu zahrad a krajinného rázu, přičemž předmětem činnosti je ochrana veřejných zájmů chráněných podle platné legislativy České republiky a Evropské unie. Tento navrhovatel konstatuje svou aktivní účast v řízení o ÚP Dobšice podáním připomínek a dále tvrdí zásah do jeho veřejného subjektivního práva. Navrhovatel a) rovněž upozornil, že někteří jeho členové byli v minulosti vystaveni bezpráví, když jejich pozemky byly neoprávněně vyvlastněny, o čemž musel rozhodnout až soud. S ohledem na výše uvedené a s vědomím nálezu Ústavního soudu ze dne 30.05.2014 ve věci sp.zn. I. ÚS 59/14 nemá zdejší soud pochyb o tom, že navrhovatel a) je osobou oprávněnou k podání návrhu.

Podmínka aktivní legitimace navrhovatele b) je taktéž splněna, pokud navrhovatel b) tvrdí dotčení či zkrácení na svých právech (subjektivních oprávněních) v důsledku vlastnictví pozemků regulovaných územním plánem. Jak konstatoval Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 23.09.2009, č.j. 1 Ao 1/2009–185, publ. pod č. 1971/2010 Sb. NSS (veškerá citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou volně dostupná na www.nssoud.cz): „(…) potenciální zásah do práv je myslitelný v zásadě u každého vlastníka nemovitostí umístěných v území regulovaném územním plánem.“ Krajský soud v této souvislosti odkazuje taktéž na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21.07.2009, č.j. 1 Ao 1/2009-120, ve kterém tento uvádí, že aktivní procesní legitimaci bude mít ten, kdo bude „(…) konsekventně a myslitelně tvrdit možnost dotčení jeho právní sféry příslušným opatřením obecné povahy.“ Navrhovatel by měl podle tohoto usnesení dále v případě napadení územního plánu prokázat, že „(…) existuje vztah mezi jeho právní sférou a územím, jež je územním plánem regulováno, a dále musí tvrdit, že dotčení je z povahy věci myslitelné právě danou formou právní regulace, tj. územním plánem s jeho předmětem, obsahem a způsobem regulace. Územním plánem mohou tedy ve své právní sféře být dotčeny ty osoby, které mají práva k nemovitostem nacházejícím se na území tímto plánem regulovaném.“ Nicméně Nejvyšší správní soud v tomto svém rozhodnutí stanovil v případě aktivní legitimace jednu výjimku, kdy navrhovatelem by mohl být i „(…) vlastník pozemku sousedícího s územím regulovaným územním plánem, který by mohl být dotčen určitou aktivitou, jejíž vlivy se významně projeví na jeho pozemku (např. exhalacemi, hlukem, zápachem apod.) nebo které povedou k významnému snížení hodnoty jeho pozemku.“ Nejvyšší správní soud poté ve svém dalším usnesení ze dne 21.04.2010, č.j. 8 Ao 1/2010-89, rozvedl, že: „(…) otázku, „kam až“ možné dotčení sahá, přitom nelze zodpověděn paušálně, ale záleží na konkrétních okolnostech individuálního případu.“ Mezi účastníky není sporné, že navrhovatel b) má ve vlastnictví pozemky p.č. 1051/3, na němž stojí rodinný dům navrhovatele b), který s rodinou obývá, a dále pozemky p.č. 1051/1 (zahrada), 1051/30 (ostatní plocha) a 1051/6 (zastavěná plocha a nádvoří). Navrhovatel b) rovněž tvrdí, že jeho nemovitosti se nachází pouhých desítek metrů od očekávané mimoúrovňové křižovatky Suchohrdelská. Navrhovateli b) dle jeho tvrzení rovněž hrozí zbavení vlastnického práva k těmto nemovitostem, případně by byl společně se svou rodinou vystaven nadlimitně znečištěnému ovzduší, čímž by byl dotčen na svém právu na příznivé životní prostředí. Dále navrhovatel b) namítá možnost snížení pohody bydlení vlivem hlučnosti z nové komunikace, snížení tržní hodnoty jeho nemovitostí a zásah do jeho práv na ochranu soukromí a zdraví. Navrhovatel b) upozornil na to, že se účastnil řízení o ÚP Dobšice, a to jako člen navrhovatele a), který podal připomínky. Pro shrnutí zdejší soud uvádí, že návrh je tedy obecně oprávněn podat pouze nositel absolutních práv k pozemku, nacházejícím se v území regulovaném územním plánem, do jehož právní sféry bylo prokazatelně zasáhnuto. Tvrzení navrhovatele b) shledává krajský soud pro posouzení aktivní legitimace dostatečnými, neboť se jedná o konzistentní tvrzení možného dotčení vlastnického práva navrhovatele b). Krajský soud tedy považuje rovněž navrhovatele b) za aktivně legitimovaného k podání návrhu na zrušení části ÚP Dobšice. S ohledem na výše uvedené závěry tedy soud logicky neshledal tvrzení odpůrce uplatněné v průběhu nařízeného ústního jednání, zpochybňující aktivní legitimaci navrhovatele b), důvodným.

Pokud jde o podmínku pasivní legitimace, zde je třeba pouze pro úplnost poznamenat, že podle ustanovení § 101a odst. 3 s.ř.s. je odpůrcem ten, kdo vydal opatření obecné povahy, jehož zrušení nebo zrušení jeho části je navrhováno. Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21.07.2009, č.j. 1 Ao 1/2009–120, publ. pod č. 1910/2009 Sb. NSS, přitom platí, že v řízení podle ustanovení § 101a a násl. s.ř.s. o zrušení územního plánu je odpůrcem obec, jejíž zastupitelstvo ÚP vydalo. V daném případě je tak odpůrce obec Dobšice, jehož zastupitelstvo napadené opatření obecné povahy vydalo.

Soud tak může konstatovat splnění procesních podmínek řízení a přistoupit k meritornímu posouzení návrhu.

Krajský soud tak na základě výše uvedeného konstatoval splnění všech procesních podmínek řízení a mohl přistoupit k soudnímu přezkumu souladu opatření obecné povahy se zákonem, pro který vymezil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 27.09.2005, č.j. 1 Ao 1/2005-98, publikovaném pod č. 740/2006 Sb. NSS, tzv. algoritmus (test) soudního přezkumu.

Jde o jednotlivé na sebe navazující kroky, které představují logickou sekvenci řešení relevantních otázek, jimiž se soud zabývá při zkoumání důvodnosti návrhu. V prvém kroku soud zkoumá, zda napadené opatření obecné povahy bylo vydáno orgánem, který k tomu měl pravomoc. V druhém kroku se soud zabývá tím, zda orgán, který opatření vydal, nepřekročil zákonem stanovené meze své působnosti (věcné, osobní, prostorové a časové). V dalších krocích pak soud posuzuje zákonnost postupu odpůrce při vydávání napadeného opatření obecné povahy a otázky obsahového souladu napadeného opatř