2 As 57/2005 — Nejvyšší správní soud

29 A 253/2016- 43 - text  9 29 A 253/2016 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců JUDr. Mariana Kokeše, Ph.D., a Mgr. Petra Pospíšila v právní věci žalobce: Scigiel & Partners, advokátní kancelář s. r. o., IČO 02569345, sídlem Ptašínského 311/8, 602 00 Brno proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje sídlem Žerotínovo náměstí 3, 601 82 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 10. 2016, č. j. JMK 150124/2016, sp. zn. SJMK 138424/2016/ODOS/Op, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a průběh správního řízení 1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí žalovaného, kterým podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v rozhodném znění (dále jen „správní řád“), zamítl odvolání žalobce a potvrdil správnost rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru dopravněsprávních činností (dále též „správní orgán prvního stupně“), ze dne 9. 8. 2016, č. j. MMB/0301387/2016. Tímto rozhodnutím správní orgán prvního stupně podle § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu zastavil řízení o přidělení registrační značky x na přání k vozidlu tovární značky BMW, VIN x, a to z toho důvodu, že tato značka nedopovídá požadavkům stanoveným v § 7b odst. 2 písm. c) zákona č. 56/2001 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, v rozhodném znění (dále jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“), tj. nesplňovala požadavky na formu a strukturu registrační značky na přání podle § 27 vyhlášky č. 343/2014 Sb., o registraci vozidle, v rozhodném znění (dále jen „prováděcí vyhláška“), což je důvodem pro nepřípustnost registrační značky. 2. Proti citovanému rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podal žalobce odvolání, v němž namítal, že neexistuje důvod, proč by v demokratické společnosti měl být znak „G“ nepovoleným znakem, přičemž namítal, že Ministerstvo dopravy České republiky (dále jen „ministerstvo dopravy“) vydáním prováděcí přihlášky zjevně překročilo zmocnění, jež mu bylo uděleno zákonem o provozu na pozemních komunikacích ke stanovení požadavků na formu a strukturu registračních, a proto správní orgán prvního stupně neměl předmětné ustanovení prováděcí vyhlášky aplikovat. 3. Žalovaný se s těmito odvolacími námitkami neztotožnil a přisvědčil právnímu názoru správního orgánu prvního stupně, že použití písmena G v registrační značce je spolu s použitím písmen CH, O, Q a W prováděcí vyhláškou explicitně vyloučeno, což je důvodem, proč se stala registrační značka, obsahující toto písmeno, nepřípustnou ve smyslu § 7b odst. 2 písm. c) zákona o provozu na pozemních komunikacích. Správní orgán prvního stupně tak zvolil jediný možný, zákonný a správný postup, když řízení o přidělení registrační značky zastavil. Tvrzení žalobce o neexistenci důvodu, proč by v demokratické společnosti nemohlo být použito na registračních značkách písmeno „G“ odmítl žalovaný jako nepodložené. II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě 4. Ve včas podané žalobě (§ 72 odst. 1 ve spojení s odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“), splňující též ostatní podmínky řízení (§ 65, § 68 a § 70 s. ř. s.), žalobce navrhuje soudu, aby napadené rozhodnutí žalovaného zrušil. 5. Žalobce v podané žalobě za použití obdobné argumentace jako v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně namítá, že ministerstvo dopravy překročilo zmocnění, jež mu bylo zákonem o provozu na pozemních komunikacích, konkrétně v § 7b odst. 6 citovaného zákona, uděleno ke stanovení požadavků na formu a strukturu registračních značek, a správní orgán prvního stupně, ani žalovaný proto neměli předmětné ustanovení § 27 prováděcí vyhlášky prováděcí vyhlášky aplikovat. Žalobce dále navrhuje, aby krajský soud předložil předmětné ustanovení § 27 prováděcí vyhlášky Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení pro jeho protiústavnost. III. Vyjádření žalovaného a replika žalobce 6. Žalovaný ve vyjádření k žalobě rekapituloval průběh správního řízení a setrval na svém stanovisku ohledně správnosti postupu správního orgánu prvního stupně i žalovaného, a proto navrhl žalobu zamítnout jako nedůvodnou. 7. Rovněž žalobce v replice k tomuto vyjádření setrvává na svém názoru, že ministerstvo dopravy v prováděcí vyhlášce překročilo své zmocnění, jež mu bylo zákonem o provozu na pozemních komunikacích ke stanovení požadavků na formu a strukturu registračních uděleno, přičemž vyjadřuje pochopení nad stanoviskem i postupem žalovaného, neboť jedině soud je příslušný posoudit, zda ustanovení § 27 odst. 2 prováděcí vyhlášky je v souladu se zákonným zmocněním v § 7b odst. 6 zákona o provozu na pozemních komunikacích. Žalobce konkrétně namítá, že zákonodárce zmocnil ministerstvo dopravy k vydání prováděcí vyhlášky za účelem stanovení jednotné formy a struktury registračních značek, nezmocnil je však k tomu, aby platné a běžně používané znaky latinské abecedy filtroval a vylučoval je z možnosti použití na registrační značce. Na příkladu právní úpravy registračních značek ve Slovenské republice (evidenčné číslo ve smyslu § 124 zákona č. 8/2009 Z.z., o cestnej premávke a o zmene a doplnení niektorých zákonov) pak žalobce poukazuje na ojedinělost a kurióznost „hodnou Franze Kafky“ posuzované právní úpravy u nás, aniž by byl zákaz některých znaků latinské abecedy jakkoliv blíže odůvodněn. IV. Ústní jednání konané dne 13. 5. 2019 8. Při ústním jednání účastníci setrvali na svých tvrzeních již dříve písemně uplatněných v žalobě, ve vyjádření k žalobě, resp. v replice k tomuto vyjádření. V. Posouzení věci soudem 9. Krajský soud přezkoumal v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) napadené rozhodnutí žalovaného, včetně řízení předcházející jeho vydání, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). 10. Podstatu nyní projednávané věci tvoří námitka žalobce, že ministerstvo dopravy v ustanovení § 27 odst. 3 prováděcí vyhlášky překročilo zmocnění, jež mu bylo § 7b odst. 6 zákona o provozu na pozemních komunikacích uděleno ke stanovení požadavků na formu a strukturu registračních značek, a správní orgán prvního stupně, ani žalovaný proto neměli při vyřízení žalobcem podané žádosti o přidělení registrační značky na přání předmětné ustanovení prováděcí vyhlášky aplikovat pro jeho rozpor se zákonem. 11. Krajský soud považuje za nezbytné nejdříve vypořádat s návrhem žalobce, aby krajský soud v této souvislosti postupem podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) předložil předmětné ustanovení § 27 prováděcí vyhlášky Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení pro jeho protiústavnost. Takovému návrhu nemůže krajský soud vyhovět, neboť nenachází oporu ani v zákoně č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o Ústavním soudu“), upravující jednotlivé typy řízení před Ústavním soudem, a především ani v samotné úpravě, obsažené v Ústavě. Jak ostatně vyplývá ze samotného znění žalobcem uváděného čl. 95 odst. 2 Ústavy, podle kterého „dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu“, je takový postup přípustný pouze toliko za situace, kdy má soud v souzené věci za to, že ustanovení zákona (nikoliv tedy podzákonný právní předpis), jež má být v daném případě aplikováno, je v rozporu s ústavním pořádkem, přičemž jeho ústavně konformní výklad je vyloučen. S takto ústavně vymezenou kompetencí (povinností) soudů v rámci této tzv. incidenční kontroly ústavnosti zákona pak koresponduje zákonná úprava, obsažená jednak v § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, upravující aktivní legitimaci k podání takového návrhu, jednak v jednotlivých procesních předpisech, konkrétně v § 109 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu; § 224 odst. 5 trestního řádu; a konečně v § 48 odst. 1 písm. a) s. ř. s., dle něhož „předseda senátu řízení usnesením přeruší, jestliže ve věci byl předložen Ústavnímu soudu návrh podle čl. 95 odst. 2 Ústavy.“ 12. A přestože je Ústavní soud nadán ústavně vymezenou kompetencí rozhodovat „o zrušení jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem nebo zákonem“ [čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy], soud k podání návrhu na zahájení takového řízení nemá zákonnou (srov. a contrario § 64 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), tím méně pak ústavní pravomoc, jak explicitně vyplývá z citovaného čl. 95 odst. 2 Ústavy, přičemž ji nelze v žádném případě dovodit argumentem a maiori ad minus, jak činí žalobce. Existenci ústavní (zákonné) kompetence soudů totiž vylučuje ústavní princip či institucionální záruka nezávislosti soudní moci, zakotvená v čl. 95 odst. 1 Ústavy, dle něhož je „soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.