4 As 132/2018 — Nejvyšší správní soud

31 Af 17/2016- 106 - text 15 31 Af 17/2016 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců Mgr. Petra Sedláka, PhD. a JUDr. Václava Štencla, MA ve věci žalobkyně: Krajská hospodářská komora v Plzeňském kraji sídlem Nerudova 982/25, 301 00 Plzeň 3 – Jižní Předměstí zastoupená advokátem JUDr. Vítem Svejkovským sídlem Kamenická 2378/1, 301 00 Plzeň proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže sídlem třída Kpt. Jaroše 7, 604 55 Brno o žalobě proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 22. 12. 2015, č. j. ÚOHS-R217/2014/VZ-45633/2015/323/PMo takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Rozhodnutím ze dne 12. 6. 2014, č. j. ÚOHS-S709/2013/VZ-12455/2014/512/DMa (dále také „prvostupňové rozhodnutí“), shledal žalovaný žalobkyni vinnou ze spáchání správního deliktu dle § 120 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění účinném do 31. 12. 2014 (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“) a uložil žalobkyni pokutu dle § 120 odst. 2 písm. a) zákona o veřejných zakázkách ve výši 30 000 Kč. Správní delikt měl spočívat v tom, že žalobkyně nezadala veřejnou zakázku „Vzdělávání v RHK PK“ (název projektu: Zvýšení odborné kvalifikace zaměstnanců členů Regionální hospodářské komory Plzeňského kraje) v některém ze zadávacích řízení dle § 21 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách. Žalobkyně se proti tomuto rozhodnutí bránila rozkladem ze dne 23. 6. 2014 (dále jen „rozklad“), který předseda žalovaného rozhodnutím ze dne 22. 12. 2015, č. j. ÚOHS-R217/2014/VZ-45633/2015/323/PMo (dále jen „napadené rozhodnutí“), zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. II. Obsah žaloby 2. Žalobkyně se domáhá zrušení napadeného i prvostupňového rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Nenaplňuje, stejně jako Hospodářská komora České republiky (dále jen „HK ČR“), kumulativní znaky pro veřejného zadavatele, když neuspokojuje potřeby veřejného zájmu, veškerá jeho činnost má obchodní, průmyslovou či jinak soutěžní povahu a není převážně financována státem či jiným veřejným zadavatelem. Nedochází k žádné ingerenci státu do fungování HK ČR, samotná regulace podnikání státem nemůže indikovat působení žalobkyně ve veřejném zájmu. 3. Není správný výklad žalovaného, že každá osoba, která má v zakladatelských dokumentech uvedeno, že jejím účelem je rozvoj v určité oblasti, provádí činnost ve veřejném zájmu. Stát ani veřejní zadavatelé nemají vliv na složení a volbu orgánů, nevstupují do jejich činnosti. Stát nereguluje prostředí, ve kterém HK ČR působí. Je reprezentantem kolektivního zájmu podnikatelů přijatých za členy, nikoliv veřejného zájmu celé společnosti. Služby kontaktního místa veřejné správy – Czech Point – poskytují kromě žalobkyně i jiné subjekty, výnosy z těchto služeb jsou ekonomickým nástrojem k dosažení zisku a nástrojem konkurenční soutěže o členy. Vydávání certifikátů (karnety A. T. A. a osvědčení o původu zboží) je činnost obchodní povahy směřující k dosažení zisku. Žalovaný dostatečně neodůvodnil, proč by se mělo jednat o výkon služeb ve veřejném zájmu. Tyto služby jsou vykonávány v konkurenčním prostředí (alternativou karnetů A. T. A. jsou bankovní záruky). HK ČR není veřejně prospěšným poplatníkem, tudíž ani subjektem uspokojujícím potřeby ve veřejném zájmu. Nenaplňuje znaky veřejné instituce specifikované Ústavním soudem. Není uvedena ve výčtu veřejnoprávních subjektů v Příloze III. směrnice č. 2004/18/ES. Žalovaný pominul hodnocení materiálních znaků definice veřejného zadavatele, resp. veřejného zájmu. Žalobkyně hospodaří se svým majetkem, sama nese ekonomické riziko svého podnikání. Postupuje dle ekonomických kritérií výkonu, účinnosti a efektivnosti nákladů a kritéria výše příjmů. Nedochází k žádným pravidelným platbám žalobkyni ze strany státu nebo jiného veřejného zadavatele. Za veřejné financování nelze považovat dotace dle jednotlivých operačních programů na konkrétní projekty. Dotační prostředky žalobkyně nečerpala k vlastní činnosti, byly určeny k úhradě nákladů spojených s realizací příslušných projektů. Konkrétní projekt je konkrétním plněním ve smyslu judikatury Soudního dvora Evropské unie. Žalobkyně navrhuje, aby soud položil předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie týkající se čl. 1 odst. 9 směrnice 2004/18/ES. III. Vyjádření žalovaného 4. Žalovaný v rámci svého vyjádření odkazuje na spisový materiál a dále uvádí, že z napadeného rozhodnutí nelze dovodit rozšířené definice veřejného zadavatele na každého, kdo má deklaraci o rozvoji v určité oblasti uvedenou ve stanovách – ta může být toliko indikátorem, že konkrétní činnosti subjektu mohou uspokojovat potřeby veřejného zájmu. Žalobkyně nevystavuje certifikáty jen pro své členy – neuspokojuje zájem kolektivní, nýbrž veřejný. Žalovaný se ve svém rozhodnutí nezabýval službami Czech Point, námitky žalobkyně jsou v této otázce irelevantní. K vydávání karnetů A. T. A. je žalobkyně zmocněna ze zákona, stát si zachoval vliv (kontrolu), žalobkyně má tak omezenou volbu obchodních strategií. Tato činnost nemá charakter ekonomické aktivity soutěžitele. Námitka žalobkyně, že v rámci Evropské unie i celého světa existují i jiné subjekty vydávající tyto dokumenty, je irelevantní. Substituentem karnetů A. T. A. nejsou bankovní záruky. Celní orgány vydávají osvědčení o původu zboží jiného charakteru než žalovaný. V případě pochybností nechť si soud vyžádá stanovisko příslušného orgánu celní správy. Vydávání certifikátů není činností prováděnou v prostředí hospodářské soutěže. Nelze tvrdit, že veřejný zájem je dán pouze u činností obligatorní povahy. Pro naplnění znaků veřejného zadavatele není relevantní naplnění definic jiných pojmů stanovených jinými právními předpisy. Výčet veřejnoprávních subjektů v Příloze III. směrnice č. 2004/18/ES je demonstrativní. V otázce financování žalobkyně pak odkazuje na napadené rozhodnutí s tím, že je přesvědčen, že předmětné finanční prostředky sloužily k financování vlastní činnosti žalobkyně. Naplnění definice veřejného zadavatele Soudní dvůr Evropské unie opakovaně řešil, není důvod pokládat předběžnou otázku, obzvláště když je návrh žalobkyně odůvodněn obecným tvrzením. IV. Předcházející řízení před krajským soudem a Nejvyšším správním soudem 5. Jádrem sporu je otázka, zda dotace poskytnuté žalobkyni státem (Ministerstvem práce a sociálních věcí) a jiným veřejným zadavatelem (Plzeňským krajem) představují „financování“ ve smyslu § 2 odst. 2 písm. d) bod 2 zákona o veřejných zakázkách. 6. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 1. 2018, č. j. 31 Af 17/2016-66, zrušil napadené rozhodnutí pro vady řízení podle § 76 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Krajský soud dospěl k závěru, že žalobkyně naplnila podmínku podle § 2 odst. 2 písm. d) bodu 1 zákona o veřejných zakázkách. Aby však byla povinna zadat zakázku „Vzdělávání v RHK PK“ spojenou s realizací projektu „Zvýšení odborné kvalifikace zaměstnanců členů Regionální hospodářské komory Plzeňského kraje“ v souladu se zákonem o veřejných zakázkách, musela by naplnit všechny podmínky veřejného zadavatele, tedy i podmínku podle § 2 odst. 2 písm. d) bodu 2 zákona o veřejných zakázkách. Krajský soud však shledal, při posouzení naplnění této podmínky vychází prvostupňové rozhodnutí z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, v důsledku čehož jsou závěry obou správních orgánů týkající se otázky převážného financování žalobkyně z veřejných prostředků nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Zavázal proto žalovaného, resp. jeho předsedu, aby v dalším řízení doplnil správní spis o relevantní informace prokazující charakter posuzovaných dotací, a aby se zabýval zejména tím, které konkrétní subjekty z daných dotací v konečném důsledku profitovaly, a zda se dotace alespoň zčásti pozitivně nepromítla do ekonomické sféry státu a nebylo tak státu poskytnuto konkrétní protiplnění ve smyslu rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 3. 10. 2000 ve věci C-380/98, Queen v. H. M. Treasury, na podnět University of Cambridge. Teprve poté by bylo dle krajského soudu možné relevantně posoudit (a následně přezkoumat), zda převážná část z celkových příjmů žalobkyně představuje „veřejné financování“ či nikoliv. 7. Na základě kasační stížnosti žalovaného tento rozsudek krajského soudu zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 20. 5. 2019, č. j. 9 As 50/2018-50 (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Dospěl totiž k závěru, že v rámci posuzované věci není potřeba zkoumat, zda žalobkyně jakožto příjemce dotace následně dotaci přerozdělovala, resp. v čí prospěch. Pro posouzení, zda je platba určena k financování nebo podpoře činnosti subjektu, je zapotřebí vyjít z účelu platby. V tomto ohledu považuje Nejv