4 Afs 210/2014 — Nejvyšší správní soud

31 Af 86/2017- 97 - text 11 31 Af 86/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců Mgr. Petra Sedláka, Ph.D. a JUDr. Václava Štencla MA, ve věci žalobce: I.B.r, narozen X bytem C. 1100, V., zastoupen advokátkou JUDr. Danou Berkovou sídlem Rolnická 2190, 688 01 Uherský Brod proti žalovanému: Generální ředitelství cel, sídlem Budějovická 7, 140 96 Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 6. 2017, č. j. 35813-4/2017-900000-304.4 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Rozhodnutím Generálního ředitelství cel ze dne 23. 6. 2017, č. j. 35813-4/2017-900000-304.4, bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Celního úřadu pro Zlínský kraj (dále jen „správní orgán prvého stupně“) ze dne 19. 4. 2017, č. j. 9081-4/2017-640000-12. 2. Správní orgán prvého stupně uvedeným rozhodnutím uložil žalobci podle § 61 odst. 2 písm. a) zákona č. 307/2013 Sb., o povinném značení lihu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o povinném značení lihu“) pokutu ve výši 1 000 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Důvodem rozhodnutí bylo zjištění, že se žalobce dopustil čtyř správních deliktů podle zákona o povinném značení lihu (a to podle § 62 odst. 1 písm. j/ porušením povinnosti dané ustanovením § 37 odst. 2 zákona o povinném značení lihu, podle § 61 odst. 1 písm. a/ porušením ustanovení § 10 zákona o povinném značení lihu, podle § 59 odst. 1 písm. a/ porušením povinnosti dané ustanovením § 15 odst. 1 zákona o povinném značení lihu a podle § 59 odst. 1 písm. a/ porušením povinnosti dané ustanovením § 15 odst. 1 zákona o povinném značení lihu). II. Obsah žaloby a vyjádření účastníků 3. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení správních rozhodnutí obou stupňů pro nezákonnost a dále upuštění od uložené pokuty z důvodu nepřiměřenosti trestu. Žalobce namítá, že mu bylo žalovaným zakázáno s lihem nakládat, což uposlechl. Po zrušení daňového skladu z moci úřední byla dne 13. 3. 2015 provedena kontrola, při níž byl v provozovně nalezen líh a výrobky z něho a byla konkludentně doměřena daň ve výši 868 395 Kč, čímž bylo podruhé dodaněno totéž a navíc byla nečinnost žalobce hodnocena jako pokračující správní delikt. Žalobce však s lihem nenakládal na základě pokynu správního orgánu prvního stupně. Žalobce si není vědom, že by někdy konkludentně odsouhlasil dodanění spotřební daně. Žalobce dále namítá, že za své pochybení z roku 2014 byl již několikrát potrestán a odkazuje na rozhodnutí sp. zn. 4 Afs 210/2014, podle něhož nemůže být daňový subjekt, kterému bylo uloženo penále, dále trestán. Dlužná daň je ze strany žalobce (a jeho manželky) průběžně splácena v rámci exekučního řízení. Podle přehledu vydaného v rámci exekučního řízení jsou účtovány úroky 14,05 % p.a. Podle § 2 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) jsou penále a úroky postaveny na stejnou úroveň a proto za situace, kdy žalobci jsou předepsány úroky, došlo již k jeho postihu a další ukládání sankcí je v rozporu s rozhodnutím sp. zn. 4 Afs 210/2014. Exekučně jsou vymáhány úroky ve výši 784 325 Kč, což žalobce považuje za stejné, jako kdyby mu správní orgán prvního stupně vyměřil penále. Když zákonný úrok z prodlení je pro ostatní subjekty 8,05 % p.a. a nikoli 14,05 % p.a. Proto se jedná o sankci. Žalobce má za to, že za své pochybení již byl dostatečně potrestán, když musel absolvovat správní řízení trestní řízení, zaplatil pokutu, uhradil sankční úroky a nyní se správní orgán prvního stupně snaží o to, aby mu nemusel vracet přeplatek z prodeje nemovitého majetku. Žalobce považuje postup správního orgánu prvního stupně po 4. 9. 2014 a 8. 9. 2014 za šikanózní jednání a libovůli státního orgánu s cílem zlikvidovat jeho podnikání. Žalobce dále namítá promlčení nároku správního orgánu prvního stupně na zaplacení pokuty, neboť od září 2014 již uběhla doba delší než dva roky. V poslední námitce žalobce odkázal na § 78 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „soudní řád správní“) a navrhl, aby soud upustil od sankce z důvodu nepřiměřenosti trestu. 4. Žalovaný ve svém vyjádření odkazuje na napadené rozhodnutí a navrhuje, aby soud žalobu zamítl. Dále doplňuje, že daň byla žalobci doměřena na základě daňového přiznání podaného žalobcem dne 16. 3. 2015 a jednalo se o spotřební daň z lihu. Základ daně a výpočet vyměřené daně se neodchyluje od údajů uvedených v daňovém přiznání a proto se jednalo o tzv. konkludentní vyměření daně. K námitce opakovaného potrestání žalovaný uvádí, že žalobci nebyla uložena povinnost uhradit penále podle § 251 daňového řádu, ale byla mu z moci úřední vyměřena spotřební daň z lihu. Jelikož žalobci nebylo uloženo penále, nedošlo uložením pokuty k dvojímu postihu. Úrok z prodlení nelze považovat za trest. Postup správního orgánu prvního stupně nemá znaky šikanózního jednání a libovůle státu. Správní orgán prvního stupně byl po zjištění porušení právní povinnosti povinen zahájit správní řízení z moci úřední, jehož výsledkem bylo uložení pokuty a propadnutí neznačeného lihu. Pokud jde o výši uložené sankce má správní orgán za to, že při ukládání sankce bylo postupováno podle příslušných zákonných ustanovení, pokuta byla uložena v rozmezí zákonem stanovené sazby, byla zhodnocena kritéria pro její uložení a zvolená výše byla odvodněna. Prvostupňové rozhodnutí nenese žádné znaky libovůle, zneužití nebo vybočení z mezí správního uvážení. Pokud jde o námitku promlčení nároku žalovaný má za to, že byly dodrženy subjektivní a objektivní prekluzivní lhůty dle 71 odst. 3 zákona o povinném značení lihu. 5. Žalobce v replice uvádí, že podstatou celé žaloby je to, že žalobce byl za správní delikt potrestán několikrát. Správní orgán prvního stupně nejen vyměřil žalobci spotřební daň, ale podával na žalobce opakovaně i trestní oznámení, která byla odložena, ale v jednom případě došlo až k projednání před soudem, kde bylo trestní stíhání částečně zastaveno (trestný čin uvádění závadných potravin na trh) a v druhé čísti byl žalobce zproštěn (krácení daně). Toto jednání správního orgánu prvního stupně vykazuje znaky šikany. Žalobce má za to, že správní orgán prvního stupně svým rozhodnutím sledoval jediný záměr, a to, aby nemusel z výtěžku zpeněžení nemovitého majetku žalobce nic vracet, když zůstatek zpeněžení se shoduje s vyměřenou pokutou. Žalobce již byl za svůj správní delikt potrestán, a to dostatečně tvrdě. Z potvrzení o stavu osobního účtu vyplývá, že žalobce uhradil jen na úrocích částku 871 290 Kč z daňové povinnosti 2 580 135 Kč. 6. Žalovaný v duplice zopakoval, že podle jeho názoru nemá úrok z prodlení povahu trestu a nedošlo proto k porušení zásady zákazu dvojího trestání. IV. Posouzení věci krajským soudem 7. Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první soudního řádu správního), jakož i řízení předcházející jeho vydání. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 odst. 1 soudního řádu správního). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za splnění zákonných podmínek (§ 51 odst. 1 soudního řádu správního). 8. Po přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. 9. Co se týče precizace žalobních bodů, je potřeba prvně zmínit, že krajský soud se může zabývat pouze takovými námitkami, z nichž je patrné, z jakých skutkových a právních důvodů žalobce rozhodnutí žalovaného napadá. Z řady pasáží v žalobě je přitom obtížně seznatelné, kdy žalobce toliko rekapituluje vývoj řízení a obsah rozhodnutí a kdy skutečně vytýká žalovanému konkrétní vadu. Krajský soud proto vyhodnotil jako žalobní body pouze ty pasáže, z nichž vyplývá zřetelný nesouhlas žalobce s konkrétním postupem žalovaného. Platí přitom, že „míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod, byť i vyhovující, obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Není naprosto namístě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta.“ (rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78, všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). S obecně formulovanými námitkami se tudíž soud může vypořádat taktéž pouze v obecné rovině. 10. Žalobce předně namítl, že v roce 2015 žalobce nenakládal