1 Ao 7/2011 — Nejvyšší správní soud

29 A 23/2020- 144 - text  45 29 A 23/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců JUDr. Faisala Husseiniho a JUDr. Mariana Kokeše ve věci žalobce: Spokojené Díly z.s., IČO 22672818 sídlem Foglarova 1817/57, 664 34 Kuřim proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí sídlem Vršovická 1442/65, 100 10 Praha za účasti: 1) Ředitelství silnic a dálnic ČR, IČO: 65993390 sídlem Na Pankráci 546/56, 145 05 Praha 2) "VODA Z TETČIC z.s.", IČO: 22678956 sídlem Hybešova 178, 664 17 Tetčice 3) město Kuřim sídlem Jungmannova 968/75, 664 34 Kuřim o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 12. 2019, č. j. MZP/2019/560/1592, sp. zn. ZN/MZP/2019/560/336, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Krajský úřad Jihomoravského kraje (dále také jen „Krajský úřad“) rozhodnutím ze dne 24. 6. 2019, č. j. JMK 61868/2019, sp. zn. S-JMK 61868/2019 OŽP/Vlč (dál jen „prvostupňové rozhodnutí“), vydal dle § 7 odst. 6 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí) – dále jen „zákon o posuzování vlivů“ – závěr zjišťovacího řízení, že záměr „I/43, obchvat + MÚK Kuřim, východ + MÚK Lipůvka“ v k. ú. Kuřim, Lipůvka a Svinošice (dále také jen „Záměr“) nemá významný vliv na životní prostředí a nebude posuzován dle zákona o posuzování vlivů. 2. Proti prvostupňovému rozhodnutí Krajského úřadu podal žalobce odvolání. O tom rozhodl žalovaný nyní napadeným rozhodnutím tak, že se odvolání ze dne 30. 7. 2019 zamítá a rozhodnutí Krajského úřadu se potvrzuje. Toto rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou, v níž se domáhá, aby soud zrušil jak rozhodnutí žalovaného tak rozhodnutí Krajského úřadu a uložil žalovanému nahradit žalobci náklady řízení. II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě a dalších podání ve věci 3. Žalobce se v úvodu své poměrně rozsáhlé žaloby věnoval otázce její přípustnosti a také své žalobní legitimace. V tomto směru poukázal na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu týkající se významu spolků jako společenství jednotlivců, kteří mají zájem na ochraně přírody a krajiny a příznivého životního prostředí. Žalobce tak dovozuje své dotčení na procesních i hmotných právech a svou aktivní procesní legitimaci ve smyslu § 65 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). V těchto souvislostech žalobce zmiňuje možné narůstání intenzity dopravy v oblasti Kuřimi, přičemž nevhodná podoba Záměru může vést k negativnímu ovlivnění nově vybudované obytné oblasti „Díly za Sv. Janem“, v němž bydlí většina žalobcových členů. Členové spolku by tak mohli být negativně ovlivněni na svém ústavním právu na příznivé životní prostředí. Zde žalobce poukazuje na to, že v platných Zásadách územního rozvoje Jihomoravského kraje (dále jen „ZÚR JMK“) jsou vyhrazeny územní rezervy pro jižní i severní obchvat Kuřimi. Nyní prezentovaný Záměr však může vést k pozdějšímu upřednostnění jižní varianty, kterou žalobce považuje za nevhodnou i z hlediska zájmů jiných obytných lokalit, než té, které se jeho činnost týká primárně. Z tohoto pohledu považuje Záměr za nedobře připravený; v zájmu ochrany města a dalších obytných lokalit členové žalobce investovali čas a prostředky do zpracování projektů pro trasování koridorů dopravy v oblasti, zejména pak v severní variantě obchvatu Kuřimi. 4. Co se týká jednotlivých konkrétních námitek, uvedl žalobce na prvním místě to, že dle jeho názoru byl Záměr nesprávně zařazen z hlediska Přílohy č. 1 k zákonu o posuzování vlivů; s tím je spojena i tvrzená nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného a uplatňování „salámové metody“. Záměr byl zařazen do kategorie II. bodu 49 přílohy č. 1 zákona o posuzování vlivů. Dle žalobce však rozsahem a povahou spadá pod bod 48 v kategorii I zmíněné přílohy, což vede ke dvojímu: jednak příslušným orgánem neměl být Krajský úřad, nýbrž Ministerstvo životního prostředí, jednak o daném Záměru nemělo být vedeno pouze zjišťovací řízení, ale Záměr měl být posouzen v plném rozsahu dle zákona o posuzování vlivů, měla tedy být provedena tzv. „velká EIA“. Toto žalobce uváděl již v námitkách adresovaných Krajskému úřadu, ten se však s věcí vypořádal nepřezkoumatelně a pouze se odvolal na nepublikovaný dopis od Ministerstva životního prostředí. K relevantním otázkám se posléze přezkoumatelně nevyjádřil ani žalovaný. Žalobce přitom poukazoval jak na překročení limitní hodnoty rozsahu Záměru (10 km), tak na nutnost zvažování skutečnosti, že predikovaná intenzita dopravy se vymyká maximu pro navrhování pouhých dvouproudých komunikací (případ Záměru) dle normy ČSN 73 6101. Správní orgány tak nesprávně či nepřezkoumatelně zhodnotily rozsah a kapacitu Záměru. V těchto souvislostech žalobce odkazuje na rozpornost oznámení Záměru podle § 6 zákona o posuzování vlivů z dubna 2019 [podaného osobou zúčastněnou na řízení 1)] – dále také jen „Oznámení EIA“, v němž se deklaruje, že Záměrem (majícím vést k zlepšení technického a dopravně-bezpečnostního stavu v jednotlivých vybraných úsecích stávající komunikace I/43) investor neopouští záměr realizace kapacitní komunikace č. 43 v úseku D1 – Brno – Kuřim – Svitávka – D35. V tomto kontextu je předmět posuzování – pouhá dvoupruhá komunikace – v rozporu s normovanými kapacitami. Tím, že se již nyní neřeší potřebný počet jízdních pruhů, se vlastně uplatňuje nepřípustná „salámová metoda“ a neřeší se nutné plnohodnotné zkapacitnění předmětné komunikace. Ostatně investor ve zmíněném Oznámení záměru podhodnocuje predikci budoucího provozu, když předkládaný dopravní model pomíjí další zatížení daného úseku komunikace I43 přidanou masivní dopravou z Tišnovska přiváděnou přes mimoúrovňovou křižovatku (dále také jen „MÚK“) severním obchvatem Kuřimi. Investor (osoba zúčastněná na řízení) nepředložil záměr smysluplného funkčního celku, když nepočítá s možnými budoucími variantami obchvatu Kuřimi, zejména tzv. severního obchvatu. Tímto způsobem jsou ignorovány vzájemné vazby v území, synergické a kumulativní efekty, a tedy opětovně k uplatňování salámové metody. Záměr není jednoznačně vymezen v území a budoucí vymezení ve spojení s okolím, na které je nutně napojen, je oznamovatelem jen spekulativně předjímáno (zde žalobce odkazuje na koridory pro obchvat Kuřimi dle platných ZÚR JMK). Závěrem tohoto žalobního bodu žalobce uvádí, že žalovaný sice konstatoval, že odkaz Krajského úřadu na nepublikovaný dopis Ministerstva životního prostředí, který ani nebyl obsahem správního spisu, byl vadným postupem, avšak ani žalovaný v tomto směru nejednal správně – danou nepřezkoumatelnost neměl tolerovat a odůvodnění doplňovat, nýbrž měl rozhodnutí Krajského úřadu zrušit a zjišťovací řízení sám převzít; daný postup žalovaného byl přitom v rozporu s § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), neboť tím žalobci jako účastníku řízení hrozila újma z důvodu ztráty možnosti odvolat se. 5. Nesprávné zařazení Záměru ve smyslu Přílohy č. 1 k zákonu o posuzování vlivů namítal žalobce i v dalším žalobním bodě. Zde uvádí, že již jeho odvolací námitky směřovaly k tomu, že eurokonformní výklad zákona o posuzování vlivů vede k nutnému důsledku, že Záměr je třeba pojímat ve smyslu bodu 47 Přílohy č. 1 k předmětnému zákonu. Nutnost přímé aplikace směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/92/EU ze dne 13. prosince 2011 o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí (dálek jen „směrnice EIA“) vede k závěru, že ve věci bylo třeba provést „velkou EIA“. Směrnice EIA totiž vyžaduje provedení posouzení dle zákona v případě silnic, které spadají pod Evropskou dohodu o hlavních silnicích s mezinárodním provozem (AGR ze dne 15. listopadu 1975 (dále jen „Dohoda AGR“). V daném případě se ve smyslu této dohody jedná o silnici s označením E 461. Kromě nutného posouzení vlivů na životní prostředí dle předmětného zákona je třeba dle žalobce konstatovat, že příslušným orgánem pro takové řízení by nebyl Krajský úřad, nýbrž Ministerstvo životního prostředí (dle žalobce tak posuzování Záměru nemohlo být ukončeno již v rámci zjišťovacího řízení). Žalobce zde uvádí, že příslušnou námitku vypořádal Krajský úřad nedostatečně a žalovaný nesprávně. K potřebě eurokonformního výkladu zákona v tomto směru odkázal žalobce na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2017, č. j. 29 A 27/2017-216 (všechna v tomto rozsudku uvedená rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz). Nesprávné je také paušální tvrzení žalovaného, že se nelze domáhat přímého účinku směrnice EU. Žalobce pak i zde dodává, že vady nepřezkoumatelného rozhodnutí Krajského úřadu nemohl žalovaný napravovat, neboť by tím ve smyslu § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu žalo