10 Azs 263/2019 — Nejvyšší správní soud

29 A 89/2018- 72 - text 6 29 A 89/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců Mgr. Petra Pospíšila a JUDr. Faisala Husseiniho, Ph.D., ve věci žalobce: H. P. Ch. zastoupen advokátem Mgr. Vratislavem Tauberem, sídlem nám. 28. října 1898/9, Brno proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 31. 5. 2018, čj. MV-39815-5/SO-2018, takto: I. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 31. 5. 2018, čj. MV-39815-5/SO-2018, se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalované. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 12 228 Kč k rukám jeho advokáta Mgr. Vratislava Taubera do 30 dnů od právní moci rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále jen „Ministerstvo vnitra“), rozhodnutím ze dne 26. 1. 2018, čj. OAM-3177-19/ZR-2017, zrušilo žalobci povolení k trvalému pobytu podle § 77 odst. 1 písm. i) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 31. 7. 2018 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), jelikož byl ve 4 případech odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu k podmíněnému trestu odnětí svobody a od posledního odsouzení neuplynula doba delší než 1 rok. Zároveň žalobci stanovilo lhůtu k vycestování z území do 30 dnů od právní moci rozhodnutí. Žalovaná napadeným rozhodnutím zamítla žalobcem podané odvolání a rozhodnutí Ministerstva vnitra potvrdila. II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě 2. Žalobce uvedl, že byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody pouze ve třech případech a do počtu odsouzení nebylo možné zahrnout odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 1 T 96/2012. Ve vztahu k tomuto rozsudku se na žalobce totiž hledí, jako by nebyl odsouzen. 3. Správní orgány nedodržely Úmluvu o právech dítěte, jelikož nepřistoupily k testu přiměřenosti a nezohlednily její jednotlivá ustanovení. Styk žalobce s jeho dětmi by byl na několik let zapovězen, vyjma situace, kdy by nezletilé děti byly vytrženy z dosavadního prostředí a přemístěny do domovského státu. V této části označil napadené rozhodnutí i za nepřezkoumatelné. 4. S ohledem na výše uvedené navrhl žalobce, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno. III. Shrnutí vyjádření žalované 5. Žalovaná odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí, přičemž setrvala na jeho správnosti a zákonnosti. S ohledem na to navrhla, aby byla žaloba zamítnuta. IV. Posouzení věci soudem 6. Krajský soud v Brně (dále také „soud“) ve smyslu § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „soudní řád správní“), přezkoumal v mezích žalobních bodů napadené rozhodnutí žalované, jakož i předcházející rozhodnutí Ministerstva vnitra včetně řízení předcházejícího jejich vydání, a shledal, že žaloba je důvodná. 7. Dle ustanovení § 77 odst. 1 písm. i) zákona o pobytu cizinců platí, že Ministerstvo vnitra zruší platnost povolení k trvalému pobytu, jestliže byl cizinec v České republice ve 4 a více případech odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu k podmíněnému trestu odnětí svobody, za podmínky, že od posledního odsouzení neuplynula doba delší než jeden rok. 8. Žalobce uvedl v zásadě dva ucelené žalobní body – jednak rozporoval naplnění hypotézy citované právní normy (konkrétně podmínku 4 případů odsouzení) a jednak namítal rozpor rozhodnutí správních orgánů se zájmy jeho nezletilých dětí. 9. Ve vztahu k první nastolené otázce soud uvádí, že z hlediska naplnění hypotézy citované právní normy je okolnost, zda se na pachatele hledí „jako by nebyl odsouzen“, významná. Tzv. fikce neodsouzení sice nevede k tomu, že by došlo k „výmazu“ existence samotného skutku (ke skutku jako takovému tedy přihlížet lze, srov. např. bod 13 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2019, čj. 6 A 237/2016-54), nicméně konkrétnímu pachateli nelze odsouzení nadále klást k tíži (pokud právní předpis nestanoví jinak). Ustanovení § 77 odst. 1 písm. i) zákona o pobytu cizinců může být aplikováno pouze v případě několikanásobné recidivy (existence 4 odsouzení), což tedy z povahy věci vylučuje, aby se na některá ze započítaných odsouzení vztahovala fikce neodsouzení. 10. Žalobce před správními orgány argumentoval pouze tím, že se ve vztahu ke dvěma odsouzením již osvědčil. Ve správní žalobě tuto argumentaci doplnil tím, že v případě odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 1 T 96/2012, nastoupila dnem osvědčení i fikce neodsouzení ve smyslu § 83 odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „trestní zákoník“), tudíž se na něj mělo hledět, jako by nebyl v tomto případě odsouzen. 11. Soud důvodnost této námitky posoudil na základě výpisu z evidence Rejstříku trestů ze dne 22. 5. 2018 (vyžádaný v rámci odvolacího správního řízení), který obsahuje i údaj o rozporovaném odsouzení. 12. Dle § 15 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění účinném do dne 15. 2. 2019 (dále jen „zákon o Rejstříku trestů“), je výpis z Rejstříku trestů veřejnou listinou. Dle § 13 zákona o Rejstříku trestu se ve výpisu uvedou všechna odsouzení včetně údajů o průběhu výkonu uložených trestů a ochranných opatření, pokud se podle zákona na pachatele nehledí, jako by nebyl odsouzen, a to včetně odsouzení cizozemskými a mezinárodními soudy, na která se hledí jako na odsouzení soudy České republiky. 13. S ohledem na výše uvedené soud vychází z toho, že jsou údaje uvedené ve výpisu z Rejstříku trestů obsaženém ve správním spise správné. Předmětné odsouzení, ohledně něhož žalobce poukazoval na nastoupení fikce neodsouzení (ke dni 26. 5. 2016), bylo i ke dni 22. 5. 2018 evidováno ve výpisu z Rejstříku trestů, tudíž má soud za to, že se na něj fikce neodsouzení k tvrzenému dni nevztahovala. Nad rámec řečeného soud uvádí, že fikce neodsouzení při osvědčení se ve smyslu § 83 odst. 4 trestního zákoníku nenastoupí okamžikem právní moci rozhodnutí o osvědčení typicky v případech uložení více trestů vedle sebe (z výpisu z Rejstříku trestů přitom vyplývá, že pachateli byl v daném případě uložen i trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty) – k tomu detailněji viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník, edice velké komentáře, 2. vydání, C. H. Beck, komentář k ustanovení § 83. Ačkoliv tato konkrétní namítaná okolnost důvodná nebyla, soud přesto dospěl k závěru, že žalobní bod jako takový důvodný z obecného hlediska je, což ve prospěch žalobce soud nemohl přehlédnout. Žalobce totiž výslovně poukazoval na to, že byl odsouzen k podmíněnému odnětí svobody pouze ve třech případech. Ačkoliv toto své tvrzení blíže rozvedl prostřednictvím námitky fikce neodsouzení (která se ukázala jako nedůvodná), nemůže soud odhlédnout od skutečnosti, že ve výpisu z Rejstříku trestů ze dne 22. 5. 2018 figurují skutečně pouze tři odsouzení k podmíněnému odnětí svobody. Čtvrtým odsouzením obsaženým ve výpisu z Rejstříku trestů byl žalobci uložen pouze samostatný peněžitý trest. V obecné podobě proto shledal soud námitku žalobce jako důvodnou a dospěl k závěru, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí (odsouzení k podmíněnému trestu odnětí svobody ve 4 případech), nemá oporu ve spise. Výše uvedená skutečnost je sama o sobě dostatečným důvodem, pro kterou napadené rozhodnutí nemůže obstát. 14. Podstatné je, že soud shledal důvodným druhý žalobní bodem, který souvisí s dopady do rodinného života žalobce, resp. lépe řečeno s nedostatečným vyhodnocením nejlepšího zájmu nezletilých dětí žalobce. Úvahy správních orgánů v tomto směru soud považuje za neúplné a formální, nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. 15. Judikatura správních soudů dovodila, že i pokud zákon o pobytu cizinců výslovně nepředepisuje posuzování přiměřenosti dopadů meritorního rozhodnutí do rodinného a soukromého života cizince, je třeba se touto otázkou ke konkrétní námitce účastníka zabývat, resp. přímo aplikovat čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, přičemž je třeba brát v potaz rovněž nejlepší zájem dítěte ve smyslu Úmluvy o právech dítěte (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2019, čj. 10 Azs 263/2019-30). Ani novela ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců, která s účinností ke dni 15. 8. 2017 vložila nový odstavec 3, na uvedených závěrech nic nezměnila (srov. bod 15 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 12. 2019, čj. 10 Azs 262/2019-31). 16. Zásada nejlepšího zájmu dítěte přitom klade na správní orgány (resp. na orgány veřejné moci) požadavek, aby odůvodnění jejich rozhodnutí obsahovalo dostatečně individuální posouzení protichůdných zájmů včetně nejlepšího zájmu dětí tak, aby mezi nimi bylo možné dosáhnout spravedlivé rovnováhy. 17. V řízení nebylo sporné, že je žalobce otcem dvou nezletilých dětí narozených v roce 2005 (jedná se o d