1 Afs 183/2014 — Nejvyšší správní soud

29 Af 42/2018- 76 - text  33 29 Af 42/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců JUDr. Faisala Husseiniho a Mgr. Petra Pospíšila ve věci žalobce: AIKON, s.r.o., IČO 60742038 sídlem Slovanská 758, 684 01 Slavkov u Brna zastoupený advokátkou JUDr. Yvetou Janákovou sídlem Příkop 2a, 602 00 Brno proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 2. 2018, č. j. 4490/18/5200-11434-701858, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Finanční úřad pro Jihomoravský kraj (dále jen „správce daně“) doměřil dodatečným platebním výměrem na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2011 ze dne 25. 11. 2016, č. j. 4535149/16/3016-50523-708684 (dále jen „dodatečný platební výměr 1“), dle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen „zákon o daních z příjmů“) a dle § 147 a § 143 odst. 1 a 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“) z moci úřední žalobci daň z příjmů právnických osob vyšší o částku 12 589 020 Kč a současně dle § 251 odst. 1 písm. a) daňového řádu tím žalobci vznikla povinnost uhradit penále ve výši 20 % z částky doměřené daně, tj. 2 517 804 Kč. Správce daně dále doměřil dodatečným platebním výměrem na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2012 ze dne 25. 11. 2016, č. j. 4535551/16/3016-50523-708684 (dále jen „dodatečný platební výměr 2“), dle zákona o daních z příjmů a dle § 147 a § 143 odst. 1 a 3 daňového řádu z moci úřední žalobci daň z příjmů právnických osob vyšší o částku 15 420 020 Kč a současně dle § 251 odst. 1 písm. a) daňového řádu tím žalobci vznikla povinnost uhradit penále ve výši 20 % z částky doměřené daně, tj. 3 084 004 Kč. 2. Proti uvedeným dodatečným platebním výměrům podal žalobce odvolání. O nich rozhodl žalovaný rozhodnutím ze dne 5. 2. 2018, č. j. 4490/18/5200-11434-701858 (dále také jen „rozhodnutí žalovaného“), dle § 116 odst. 1 písm. a) daňového řádu tím způsobem, že a) dodatečný platební výměr 1 změnil tak, že doměřená daň z příjmů právnických osob se po provedeném odvolacím řízení mění z částky 12 589 020 Kč na částku 12 649 060 Kč a penále ve výši 20 % z doměřené částky daně se mění z částky 2 517 804 Kč na částku 2 529 812 Kč; b) dodatečný platební výměr 2 změnil tak, že doměřená daň z příjmů právnických osob se po provedeném odvolacím řízení mění z částky 15 420 020 Kč na částku 15 477 020 Kč a penále ve výši 20 % z doměřené částky daně se mění z částky 3 084 004 Kč na částku 3 095 404 Kč. Tuto změnu žalovaný odůvodnil tím, že správce daně při výpočtu zjevně pochybil, neboť v jednotlivých zdaňovacích obdobích nesprávně sečetl výsledky kontrolních zjištění. Novým výpočtem tak měl žalovaný početní pochybení správce daně napravit. 3. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, v níž namítal procesní pochybení správce daně takové intenzity, že to mělo vliv na zákonnost jím vydaných rozhodnutí; jelikož žalovaný posléze tato procesní pochybení nenapravil, naopak mnohé z procesně vadných úkonů připustil jako důkaz v řízení, dosáhl toho, že i jím vydané rozhodnutí je založeno na podstatných vadách řízení, které mají za následek jeho nezákonnost. Proto žalobce navrhl, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě 4. Ve včas podané žalobě žalobce vyjádřil názor, že rozhodnutí žalovaného je nezákonné. V první řadě se domníval, že rozhodnutí správce daně i žalovaného jsou v rozporu se zákonem, neboť byla vydána na základě výsledků daňové kontroly, která byla nezákonně zahájena dne 15. 1. 2014. 5. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu žalobce uvedl, že před zahájením daňové kontroly by správce daně měl daňový subjekt nejdříve vyzvat k podání dodatečného daňového tvrzení. Pokud tak správce daně neučiní, je třeba na zahájenou daňovou kontrolu nahlížet jako na nezákonnou. K takové příslušné výzvě by správce daně měl přistoupit vždy, když zjistí skutečnosti nasvědčující zvýšení daňové povinnosti, a to jakýmkoli způsobem s výjimkou daňové kontroly. Taková situace nastane vždy, když lze důvodně předpokládat, že daň bude doměřena. V této souvislosti žalobce poukázal na úpravu obsaženou v § 143 odst. 3 a § 145 odst. 2 daňového řádu. Zároveň zmínil, že správce daně u něj provedl místní šetření již dne 1. 8. 2013, které bylo zaměřeno na prověření finančních operací na bankovních účtech za rok 2012, v rámci něhož žalobce správci daně předkládal podklady k prověřovaným platbám. Dne 21. 8. 2013 u žalobce proběhlo další místní šetření, tentokrát zaměřené na prověření obchodních případů za rok 2012, a to ve vztahu ke třem konkrétně vymezeným subjektům. Obdobné místní šetření pak správce daně u žalobce uskutečnil dne 20. 9. 2013. 6. Žalobce se domnívá, že měl-li správce daně ještě před zahájením daňové kontroly daně z příjmů právnických osob za roky 2011 a 2012 poznatky o skutečnostech či důkazech nasvědčujících tomu, že by žalobci měla být doměřena určitá daň, bylo jeho povinností o tom žalobce zpravit a vyzvat jej dle § 145 odst. 2 daňového řádu k podání dodatečného daňového tvrzení. Nelze přitom souhlasit s názorem formulovaným v napadeném rozhodnutí, že doklady získané v rámci předmětných místních šetření byly kontrolovány jen po formální stránce; v případě posledních dvou šetření totiž bylo jejich předmětem faktické prověřování konkrétních plnění deklarovaných dodavatelů. Již zde musel správce daně získat poznatky, na jejichž základě později založil svá tvrzení o povinnosti žalobce k úhradě vyšší daňové povinnosti na dani z příjmů z právnických osob za daná zdaňovací období. Neuplatní se přitom také odkazy žalovaného na některá rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť se věcně v nynějším případě jednalo o jinou situaci. Nelze tak tvrdit, že v daném případě došlo k zahájení daňové kontroly bez konkrétních důvodů vztažených ke kontrolovanému subjektu; pouze v takovém případě by bylo možné uvažovat o zahájení daňové kontroly bez předchozí výzvy dle § 145 odst. 2 daňového řádu. Pokud správce daně poté, co provedl cíleně zaměřená místní šetření, která se věnovala faktickému prověřování jednotlivých obchodních případů, tedy poté, co mu vzniklo důvodné podezření o doměření daně, žalobce nevyzval k podání dodatečného daňového tvrzení, a místo toho rovnou zahájil daňovou kontrolu, je třeba předmětnou daňovou kontrolu považovat za nezákonnou; pakliže žalovaný tento postup aproboval, je i jeho rozhodnutí nezákonné. 7. Rozsáhle se pak žalobce věnoval pochybením daňových orgánů, které se mělo týkat nedostatečně zjištěného skutkového stavu a vad dokazování. V obecné rovině žalobce uvedl, že již v odvolání (i s odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 591/08 a sp. zn. II. ÚS 2096/07) namítal, že napadená rozhodnutí správce daně jsou nesprávná i pro nedostatečně zjištěný skutkový stav, neboť skutkové a právní závěry, které správce daně ohledně sporných nákladů uplatněných jako daňově uznatelných dle § 24 zákona o daních z příjmů v kontrolovaných zdaňovacích obdobích přijal, nemají oporu v provedených důkazech a jsou převážně založeny na nepodložených domněnkách a dedukcích správce daně. Dále žalobce uvedl, že v odvolání též namítal, že provedené dokazování bylo zatíženo vadou spočívající v jeho neúplnosti a absenci řádného hodnocení důkazních prostředků, a že daňové řízení, jež předcházelo vydání napadených dodatečných platebních výměrů, bylo zatíženo tak podstatnými vadami řízení, zejména pokud jde o provedené svědecké výpovědi bez účasti daňového subjektu, neúplnost dokazování či nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek odůvodnění skutečností vyvracejících správnost, průkaznost a pravdivost žalobcem předložených důkazních prostředků, které způsobily, že na dodatečné platební výměry je nutno pohlížet jako na rozhodnutí nezákonná. K těmto svým závěrům uvedl žalobce v odvolání zcela konkrétní důvody a tvrzení a na těch setrvává i v žalobě, přičemž rovněž nyní poukazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu [příkladmo rozsudek ze dne 26. 3. 2015, č. j. 5 Afs 117/2014-44 (všechna zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz)], z níž se podává především „zákaz libovůle správce daně ve vztahu k závěrům o skutkové stránce věci a požadavek na přezkoumatelnost jeho úvah, jež musí vyplynout z racionálního myšlenkového procesu odpovídajícího požadavkům formální logiky, v jehož rámci bude důkladně posouzen každý z provedených důkazů jednotlivě a zároveň budou veškeré tyto důkazy posouzeny v jejich vzájemné souvislosti“. 8. Žalobce v souvislosti s tím poukazuje na způsob, jakým se žalovaný vypořádal v obecné rovině s jeho námitkou ohledně nepřiměřených požadavků správce daně na obsahové náležitosti kupních smluv, které žalobce předložil jako důkaz