8 Afs 7/2018 — Nejvyšší správní soud

29 Af 60/2018- 80 - text  8 29 Af 60/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců JUDr. Faisala Husseiniho a Mgr. Petr Pospíšil ve věci žalobce: PILA CEDR spol. s r. o., IČO 49606301 sídlem Malá Bystřice 2191/1, 756 27 Malá Bystřice zastoupený advokátem JUDr. Petrem Kamenčákem sídlem Dvořákova 26, 702 00 Ostrava proti žalovanému: Celní úřad pro Jihomoravský kraj sídlem Koliště 17, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 4. 2018, č. j. 55385-3/2018-530000-42, takto: I. Rozhodnutí Celního úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 20. 4. 2018, č. j. 55385-3/2018-530000-42, se ruší a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 11 228 Kč, a to k rukám jeho advokáta JUDr. Petra Kamenčáka do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Výše označeným rozhodnutím žalovaný zamítl návrh žalobce na zastavení daňové exekuce nařízené exekučním příkazem Celního úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 17. 3. 2015, č. j. 44145/2015-530000-42, neboť pro zastavení daňové exekuce nebyla splněna žádná zákonná podmínka uvedená v § 181 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“). 2. Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 52/13, č. 219/2014 Sb., Ústavní soud vyslovil, že § 140 odst. 4 písm. f) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění zákona č. 364/2011 Sb. a zákona č. 1/2012 Sb., ve slovech „nejméně však ve výši 250 000 Kč“ je v rozporu s čl. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a část tohoto ustanovení zrušil dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů, tj. ke dni 20. 10. 2014. Pokud žalobce odkazoval na § 71 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, žalovaný zdůraznil, že nálezem Ústavního soudu nebyl zrušen právní předpis, nýbrž jen část ustanovení § 140 odst. 4 písm. f) zákona o zaměstnanosti. S poukazem na komentář k § 71 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) žalovaný uvedl, že rozhodnutí, která byla vydána na základě ustanovení, která byla zrušena nálezem Ústavního soudu, se nestávají automaticky nevykonatelnými, ale je k tomu nutný ještě další procesní postup, který musí proběhnout u příslušného správního orgánu (kterým však žalovaný není). Žalovaný nesouhlasí s tvrzením, že nastala absolutní nepřípustnost exekuce v důsledku nevymahatelnosti pokuty, a zdůraznil, že exekuční řízení bylo zahájeno na základě řádného exekučního titulu opatřeného jeho vydavatelem doložkou vykonatelnosti. Žalobce přitom neučinil žádný relevantní úkon k revidování exekučního titulu s ohledem na nález Ústavního soudu, ani se v předchozím období nedomáhal zrušení exekučního titulu formou správní žaloby. Podle žalovaného není dán důvod pro zastavení exekuce podle § 181 odst. 2 písm. a) daňového řádu, neboť žalovaný v době nařízení daňové exekuce disponoval a stále disponuje pravomocným vykonatelným exekučním titulem, který nebyl nijak revidován. Současně neexistuje ani důvod pro zastavení exekuce dle § 181 odst. 2 písm. e) daňového řádu, neboť k zániku práva vymáhat nedoplatek dochází jenom tam, kde uplynula lhůta pro placení daní, což v daném případě nenastalo. Žalovaný se neztotožnil se závěrem vyplývajícím ze zprávy Veřejného ochránce práv ze dne 1. 2. 2017, že by měl být orgánem posuzujícím otázku, zda uložená pokuta je vzhledem k závažnosti správního deliktu nebo osobním a majetkovým poměrům účastníka řízení přiměřená či nikoliv. Pouze správní orgán rozhodující o správním deliktu, popř. soud může zpochybnit, že pokuta stanovená na dolní hranici zrušeného ustanovení zákona o zaměstnanosti byla v konkrétním případě protiústavní a jen ukladatel sankce může určit míru závažnosti protiprávního jednání osob a výši sankce podle skutečného stupně nebezpečnosti protiprávního jednání, osoby delikventa a jeho majetkovým poměrů. Žalovaný uzavřel, že návrhu na zastavení exekuce nemohlo být vyhověno, neboť v důsledku derogačního nálezu Ústavního soudu se nestávají automaticky všechna rozhodnutí nevykonatelnými a je nutný další procesní postup, v rámci kterého by byla posouzena případná neústavnost konkrétního rozhodnutí. II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě 3. Ve včas podané žalobě žalobce navrhl soudu, aby rozhodnutí žalovaného zrušil a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení. 4. Žalobce namítal, že rozhodnutím o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce byl zkrácen na svých právech v důsledku jejich porušení v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, který závazně určil práva a povinnosti. 5. Předně žalobce nastínil skutečnosti předcházející podání návrhu na zastavení exekuce. Uvedl, že rozhodnutím Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj ze dne 12. 9. 2012, ve znění rozhodnutí odvolacího orgánu ze dne 3. 1. 2013, mu byla pravomocně uložena pokuta ve výši 250 000 Kč za porušení zákazu nelegální práce. Ústavní soud vydal dne 9. 9. 2014 pod sp. zn. Pl ÚS 52/13 nález, kterým zrušil § 140 odst. 4 písm. f) zákona o zaměstnanosti v rozhodném znění ve slovech „nejméně však ve výši 250 000 Kč“. Dopisem ze dne 14. 10. 2014 žalobce vyzval oblastní inspektorát práce i celní úřad, aby oba úřady respektovaly důsledky nálezu a ustaly ve vymáhání pokuty, neboť podle § 71 odst. 2 zákona o Ústavním soudu pravomocná rozhodnutí vydaná na základě právního předpisu, který byl zrušen, zůstávají sice nedotčena, práva a povinnosti podle takového rozhodnutí však nelze vykonávat. Ačkoli žalobce očekával, že správní orgány již pokutu nebudou vymáhat, exekučním příkazem ze dne 17. 3. 2015 byla nařízena exekuce přikázáním pohledávky z účtu k zaplacení nedoplatku ve výši 251 000 Kč zvýšeného o exekuční náklady. Žalobce v reakci na exekuční příkaz podal návrh na zastavení daňové exekuce pro její nezákonnost, načež celní úřad vydal rozhodnutí o námitce, kterým návrh na zastavení exekuce jako námitku proti exekučnímu příkazu zamítl. Podáním ze dne 7. 1. 2016 žalobce u Ministerstva financí uplatnil stížnost na postup celního úřadu. Stížnost postoupil rezortní orgán k vyřízení celnímu úřadu, ten ji zčásti posoudil jako nedůvodnou a zčásti ji posoudil jako podnět k odstranění nečinnosti správce daně a postoupil ji Generálnímu ředitelství cel. Rozhodnutím celního úřadu ze dne 22. 6. 2016 bylo zřízeno zástavní právo k nemovitostem, proti kterému žalobce podal odvolání. Proti rozhodnutí Generálního ředitelství cel žalobce podal žalobu, řízení však bylo zastaveno usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 11. 2016, č. j. 29 Af 123/2016-43, z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Veřejný ochránce práv vydal dne 1. 2. 2017 zprávu, kde v závěru konstatoval pochybení správce daně mimo jiné tím, že nezastavil exekuci, ačkoliv pro takový postup byly splněny zákonné podmínky. Ochrany práv se žalobce pokoušel domoci rovněž žalobou o uložení povinnosti žalovanému vydat rozhodnutí o zastavení daňové exekuce, žaloba však byla rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2017, č. j. 29 A 117/2017-86 (toto a všechna dále uvedená rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz), zamítnuta. Žalovaný podle názoru soudu nebyl nečinný, protože se s návrhem na zastavení exekuce vypořádal, byť procesně zmatečným způsobem. Dne 21. 3. 2018 žalobce podal znovu návrh na zastavení exekuce, žalovaný však návrh zamítl. 6. Žalobce nesouhlasí s důvody zamítnutí návrhu na zastavení daňové exekuce uvedenými v napadeném rozhodnutí. Namítal, že účinek § 71 odst. 2 zákona o Ústavním soudu dopadá na již pravomocná rozhodnutí. Žalobce po účinnosti nálezu Ústavního soudu již nemohl podat ani mimořádný opravný prostředek proti exekučnímu titulu. 7. Žalobce má za to, že zrušením části normy § 140 odst. 4 písm. f) zákona o zaměstnanosti se na rozhodnutí o uložení pokuty nic nezměnilo. Zdůraznil, že spodní hranice pokuty byla zrušena pro její ústavní nekonformnost, protože mohla být pro mnoho subjektů likvidační a navíc se omezil prostor pro zvažování individuálních okolností případu; aplikace zásady individualizace sankce byla uzákoněním spodní hranice pokuty v podstatě znemožněna. To se týkalo i případu žalobce. 8. Žalobce nesouhlasí s názorem, že žalovaný jako orgán vykonávající rozhodnutí musí čekat na revizi rozhodnutí. Nález Ústavního soudu znamená, že pravomocné rozhodnutí vydané na základě zrušeného předpisu zůstává nedotčeno, nelze ho ale vykonat. Důsledkem nevymahatelnosti rozhodnutí zrušením právního předpisu je potom z doktrinálního hlediska „absolutní nepřípustnost“ exekuce. Žalovaný se podle žalobce nemůže vymlouvat na to, že je pouze orgánem, který rozhodnutí vykonává. Pokud v rozsahu své působnosti exekuci nařídil, je také jediný, kdo ji může, resp. ex officio musí zastavit z toho důvodu, že podle § 181 odst. 2 daňovéh