7 As 6/2008 — Nejvyšší správní soud

34 A 26/2017- 51 - text [OBRÁZEK]Č. j. 34 A 26/2017-51 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Mrázovou, Ph.D., v právní věci žalobce: V. H. bytem X. zastoupen advokátem Mgr. Václavem Voříškem sídlem Pod kaštany 245/10, 160 00 Praha 6 proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina sídlem Žižkova 57, 587 33 Jihlava o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 9. 2017, č. j. KUJI 68974/2017, sp. zn. OOSČ 613/2017 OOSC/221, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění I. Vymezení věci 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení shora specifikovaného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Velké Meziříčí, odbor dopravy a silničního hospodářství, ze dne 18. 7. 2017, č. j. DOP/26482/2017- navr/1172/2017 (dále též jako „prvostupňové správní rozhodnutí“), jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., 2 34 A 26/2017 o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“). 2. Žalobce se dopustil přestupku dne 16. 1. 2017 v době od 13:37 do 13:42 hod., kdy řídil osobní automobil X., RZ: X. (CZ), na dálnici D1 v km 135 – 125 ve směru Brno-Praha a jel nedovolenou rychlostí, neboť mu byly v tomto úseku s nejvyšší dovolenou rychlostí 130 km/hod. naměřeny mj. rychlosti jízdy 166 km/hod., 175 km/hod., 176 km/hod. a 175 km/hod. Při zvážení možné odchylky měřícího zařízení ± 3 % mu tak byla jako nejnižší skutečná rychlost naměřena rychlost jízdy 161 km/hod., 169 km/hod., 170 km/hod. a 169 km/hod., čímž žalobce překročil rychlost na dálnici o 31 km/hod., 39 km/hod., 49 km/hod. a 39 km/hod. Tím porušil povinnost mu uloženou v § 18 odst. 3 zákona o silničním provozu a nedbalostně spáchal přestupek. Za to mu byla uložena pokuta ve výši 3 000 Kč podle¨§ 125c odst. 5 písm. f) zákona o silničním provozu a dále povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč. II. Shrnutí žalobní argumentace 3. Žalobce v žalobě nejprve uvedl, že má pochybnosti o provedeném měření rychlosti. Měření rychlosti totiž bylo provedeno v rozporu s právními předpisy, když i policisté při měření rychlosti překračovali povolenou rychlost, a to ve stejné míře, jak je to kladeno za vinu žalobci. Policisté prováděli měření cca 5 minut, ačkoliv již měli dostatek důkazů, a měli tak vozidlo žalobce neprodleně zastavit (dodržení účelu měření dle § 79a zákona o silničním provozu). Policisté mohou z legitimních důvodů překračovat rychlostní limit, a to při splnění zákonných podmínek v § 41 odst. 1 zákona o silničním provozu. V takovém případě musí vozidlo užívat zvláštního výstražného světla modré barvy, což řidič měřícího vozidla neměl. Není přípustné, aby byla soukromá osoba pokutována za prakticky totožné jednání, kterého se dopouštěli policisté při pořizování důkazů. V takovém případě se také jedná o důkaz o protiprávním jednání policistů. Navíc takto protiprávně získaný důkaz je nepoužitelný a přitom jde o jediný důkaz o překročení rychlosti žalobce. Obdobnou námitku vznesl žalobce již ve správním řízení, avšak správní orgán uvedl, že z videozáznamu je patrné, že policisté ani obviněný nikoho neohrožovali, a že policisté nemohli žalobce dříve předjet a zastavit. Podle žalobce však mohli policisté jeho vozidlo zastavit i bez předjetí, a to zvukovými a světelnými systémy. Navíc je dle žalobce bez významu, zda policisté někoho ohrožovali, neboť rychlost byla jimi překročena, pročež měření rychlosti je důkazem získaným v rozporu s právními předpisy. 4. Pokud správní orgán na jednu stranu uvádí, že ve věci došlo k ohrožení zájmu chráněného zákonem (žalobce překročil rychlost), a na druhou stranu současně uvádí, že žalobce ani policisté rychlou jízdou nikoho neohrozili, pak si správní orgán podle žalobce rozporuje a způsobuje to nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů. 5. Policisté mají podle § 79a zákona o silničním provozu pravomoc provádět měření rychlosti, avšak žalobci se nepodařilo nalézt zákonnou oporu k tomu, aby policisté mohli měřit rychlost skrytým způsobem, tedy bez vědomí dotčené osoby. Důkazy lze zásadně pořizovat pouze s vědomím dotčené osoby. Případné výjimky jsou stanoveny zákonem, avšak podobná výjimka zakotvena není ve vztahu k měření rychlosti. 6. Ve věci nebyl dále dodržen předepsaný účel měření rychlosti, tj. zvyšování bezpečnosti provozu, neboť měřící vozidlo bylo v civilním provedení a policisté překračovali rychlost stejně jako žalobce. Došlo tak jen k minimálnímu naplnění účelu předmětné pravomoci, kdy se sice žalobce může v budoucnosti polepšit, avšak došlo k následku spočívajícím v ohrožení bezpečnosti provozu. Efekt z provedeného měření z vozidla v barvách policie by byl vyšší, neboť by každý 3 34 A 26/2017 řidič zpomalil, pokud by uviděl policejní vozidlo. Je tak zřejmé, že měření rychlosti by mělo být prováděno viditelně. 7. Správní orgán se nezabýval podmínkou měření rychlosti – účelem, a to i přesto, že by tak měl činit i bez návrhu. Policisté se totiž dopouštěli stejného jednání, jako je žalobci kladeno za vinu, pročež vyvolávali stejné ohrožení pro bezpečnost provozu, jak je měl vyvolávat žalobce. 8. Správní orgán nehodnotil provedené měření (nezměřil velikost měřeného vozidla na snímku ze začátku a konce měření) a jelikož zde zůstala pochybnost, je prvostupňové rozhodnutí nepřezkoumatelné. Základní podmínky měření pro typ rychloměru by měl správní orgán zkoumat. 9. Postup, kdy správní orgán odečetl od naměřených rychlostí odchylku 3 %, žalobce označil za nepřezkoumatelný, neboť nebylo uvedeno, na základě jakého podkladu tak učinil (nebyl obsahem spisu ani proveden jako důkaz). Použitý rychloměr není radarovým rychloměrem. Přitom požadavky na výstup se liší. 10. Žalobce dále poukazoval na to, že řízení bylo původně příkazem zahájeno ohledně 5 překročení rychlosti, které měly naplňovat znaky přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 a 4 zákona o silničním provozu, avšak výrokem prvostupňový správní orgán rozhodl pouze o 4 překročeních rychlosti, které měly naplňovat pouze znaky přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu (řízení ohledně zbývajícího přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu nebylo zastaveno). Přitom výrok meritorního rozhodnutí měl vyčerpat celý předmět řízení, a pokud bylo řízení zahájeno o 5 překročeních rychlosti, bylo nutné, aby konečné prvostupňové rozhodnutí vyčerpalo celý předmět řízení a uvedlo, jak bylo naloženo s jednotlivými částmi předmětu řízení (v kterých byl žalobce uznán vinným a v kterých částech se řízení zastavuje). Správní orgán sice žalobce vyrozuměl po zrušení svého rozhodnutí žalovaným, že věc nově kvalifikuje pouze jako přestupek dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu, avšak z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí vyplývá, že nejde jen o změnu právní kvalifikace, nýbrž se přestupek dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu nepovažuje za prokázaný. Zde měl prvostupňový správní orgán ve výroku uvést, že řízení se co do tohoto obvinění zastavuje dle § 76 odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu. Žalovaný ve svém zrušujícím rozhodnutí zavázal prvostupňový správní orgán, aby skutek projednal v původním vymezení, čemuž prvostupňový správní orgán nevyhověl a o přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu nerozhodl. 11. I přes shora uvedené žalovaný prvostupňové správní rozhodnutí potvrdil, avšak nevysvětlil, proč mu nevadí nedodržení svého příkazu. V tom spočívá podle žalobce nepřezkoumatelnost a překvapivost napadeného rozhodnutí. Ačkoliv se údajně mělo podle žalovaného jednat o pokračující přestupek, povahou jednotlivých překročení rychlosti se správní orgán nezabýval a ani v rozhodnutí neuvedl, zda se jedná o pokračující, trvající či hromadný přestupek, nebo o souběh více přestupků. 12. Správní orgán rozhodoval údajně podle zákonů v platném znění, přitom zákon lze užívat pouze v účinném znění. V posuzované věci není zřejmé, jaké konkrétní znění zákonů bylo užito, neboť správní orgán to neuvedl. Žalovaný pak uvedl, že rozhodoval podle zákonů „ve znění pozdějších předpisů“, avšak to je neurčité a může to představovat jakékoliv znění zákona kromě původního zákona. 4 34 A 26/2017 13. Správní orgány se nezabývaly tím, zda je pro žalobce příznivější novější právní úprava. Zákon č. 250/2016 Sb. je pro žalobce příznivější, neboť obsahuje výčet polehčujících okolností, a také i možnost jít pod spodní hranici sankční sazby. 14. Žalobce dále namítal, že výrok prvostupňového rozhodnutí je v rozporu s § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neboť v něm absentuje odkaz na§ 12 odst. 1 a § 13 odst.