1 As 96/2008 — Nejvyšší správní soud

41 A 65/2018- 45 - text  3 41 A 65/2018 Č. j. 41 A 65/2018-45 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kubenovou v právní věci žalobce: M. O. bytem X zastoupený advokátem Mgr. Milošem Chrásteckým sídlem Jaselská 1967/6, 750 02 Přerov proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje sídlem tř. Tomáše Bati 21, 761 90 Zlín o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 24. 9. 2018, č. j. KUZL-67580/2018, sp. zn. KUSP-25639/2018/DOP/Ků, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce v žalobě uvedl, že dne 27. 2. 2018 vydal Městský úřad Uherského Hradiště, odbor dopravních a správních agend pod č. j. MUUH-DSA/34423/2017/PrchJ rozhodnutí (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. e) bod 1. zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, kterého se měl dopustit tím, že 22. 4. 2017 v 10:55 hod., sil. II/497 za obcí Bílovice ve směru na obec Březolupy řídil motorového vozidlo zn. X, RZ: X s návěsem zn. X, RZ: X, ačkoliv nebyl držitelem řidičského oprávnění pro příslušnou skupinu motorových vozidel uděleného Českou republikou, státem, který je členským státem Evropské unie nebo smluvní stranou Dohody o Evropském hospodářském prostoru, nebo jiným státem podle mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána, a která upravuje oblast silničního provozu, jelikož řidičské oprávnění pozbyl v souladu s ust. § 94a odst. 1 zákona o silničním provozu v důsledku sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel uložené na dobu od 16. 11. 2015 do 16. 12. 2016 a dle ust. § 102 odst. 1 zákona o silničním provozu si po výkonu trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel nepožádal o vrácení řidičského oprávnění. Tímto jednáním měl z nedbalosti porušit ust. § 3 odst. 3 písm. a) zákona o silničním provozu. 2. Za tento přestupek mu jako správní trest byla podle ust. § 125c odst. 5 písm. a) a § 125c odst. 6 písm. a) zákona o silničním provozu, § 35 písm. b) a c), ust. § 46 a § 47 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „přestupkový zákon“), uložena pokuta ve výši 34 000 Kč, a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel po dobu 16 měsíců s účinností ode dne nabytí právní moci rozhodnutí. Dále mu byla v souladu s ust. § 95 odst. 1 přestupkového zákona a podle § 6 odst. 1 vyhlášky č. 520/2005 Sb., ve znění pozdějších předpisů, uložena povinnost nahradit náklady spojené s projednáním přestupku v paušální částce 1 000 Kč. Proti prvostupňovému rozhodnutí žalobce podal blanketní odvolání, které na výzvu správního orgánu bylo doplněno. 3. Dne 24. 9. 2018 vydal žalovaný pod č. j. KUZL-67580/2018 napadené rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno prvostupňové rozhodnutí. 4. Žalobce napadá rozhodnutí žalovaného v celém rozsahu, když má za to, že napadené rozhodnutí a potažmo i prvostupňové rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, nezákonná a přímo zkracují práva žalobce, když trpí zásadními vadami formálního i obsahového rázu. 5. Žalobce má v prvé řadě za to, že správní orgány nedostatečně zjistily skutkový stav a důkazy, které provedly, nesprávně vyhodnotily – vyhodnocení skutkového stavu je nelogické a vzájemně rozporné. Prvoinstanční rozhodnutí i napadené rozhodnutí, resp. jejich odůvodnění, jsou značně spekulativního charakteru, hraničícího s nepřezkoumatelností, když se při své argumentaci správní orgány uchylují k různým trikům a manipulačním technikám. 6. Co se týče skutkového stavu, má žalobce za to, že se žalovaný nikterak nesnažil zjistit skutkový stav tak, jak se reálně odehrál, když k žalobci přistupoval a priori jako k viníkovi, neboť uvěřil výpovědi zasahujících policistů. Je však nutné poukázat na skutečnost, že výpověď policistů je fakticky jediným důkazem, který poukazuje na vinu žalobce (policisté uvedli, že ze svého stanoviště údajně viděli do kabiny předmětného nákladního vozidla a spolehlivě rozpoznali totožnost řidiče, kterým měl být žalobce. Následně však řidiče nenašli a až na poli cca půl kilometru od vozidla viděli osobu žalobce). 7. V tomto případě nemůže důkaz výpovědí policistů, jako jediný důkaz o vině žalobce, obstát, když jsou dány okolnosti svědčící o podjatosti/nedostatku nestrannosti policisty X. Podjatost policisty X vyplývá zejména (nikoli však výhradně) z informovanosti jeho osoby o tom, že si žalobce nezažádal po uplynutí zákazu činnosti o navrácení řidičského oprávnění, kdy zákaz vykonal ke dni 16. 12. 2016 a projednávaného přestupku se měl dopustit dne 22. 4. 2017. Pan X pana X kontroloval někdy v roce 2012 nebo 2013 (lze zjistit z evidenční karty řidiče) za přestupek spočívající v držení hovorového zařízení, což sám potvrdil ve svědecké výpovědi. Zarážející tedy je, že policista X věděl, že si žalobce nepožádal o navrácení řidičského oprávnění, ačkoliv ze své úřední činnosti toto vědět nemohl, neboť v daném období žalobce jako řidiče nekontroloval, o čemž svědčí jeho evidenční karta. Je tedy zřejmé, že si pan X musel obviněného lustrovat ve svém volném čase a měl zájem na tom, aby byl potrestán, a proto nemůže být věrohodným svědkem. Je podivné, že si pan X po 4 letech pamatoval totožnost žalobce, avšak při svědecké výpovědi si již nepamatoval, zda se u identifikace na místě vyjádřil, či podepsal nebo sdělil údaje k řidiči, který vozidlo řídil. 8. Žalobce má za to, že v tomto smyslu je třeba poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2011, č. j. 7 As 83/2010-63, z něhož se podává: „Projeví-li policista v souvislosti s řešením údajného přestupku na úseku dopravy (zde: držení mobilního telefonu v ruce při řízení motorového vozidla) při jeho řešení na místě samém neobvyklou horlivost a důkladnost v tom, že podrobí řidiče kontrole dokladů a testu, zda není pod vlivem alkoholu, jakož i rozsáhlé kontrole technického stavu vozidla a povinné výbavy (zde: kontrola výstražného trojúhelníku, klíče od kola, lékárničky, reflexní vesty, žárovek, ale i shody pneumatik s typem předepsaným pro provoz vozidla a stavu dezénu rezervního kola, které bylo z tohoto důvodu třeba odmontovat z umístění na spodku vozidla), aniž by vyvstal jakýkoli důvod k podezření, že některé z kontrolovaných prvků vozidla či jeho povinné výbavy nesplňují předepsané náležitosti, naznačuje takové jednání policisty možnou pochybnost o jeho nezaujatosti jako svědka.“ Skutečnost, že policista X ve svém volném čase prolustroval žalobce a zjistil, že si nepožádal o navrácení řidičského oprávnění, kdy následně hlídkoval před vjezdem do areálu jeho společnosti, a aniž by jej zastavil při řízení vozidla, běžel po poli, když jej tam zahlédl. 9. Svědek X (druhý ze zasahujících policistů) pak výslovně uvedl, že řidiče poznal kolega X, ne on. Identifikace žalobce jako pachatele předmětného přestupku, resp. řidiče vozidla v rozhodné době, je tedy fakticky provedena pouze na základě výpovědi policisty X, o jehož nedostatku nestrannosti, a tedy nevěrohodnosti jako svědka je pojednáno výše. 10. Správní orgány zcela úmyslně přehlížely skutečnost (resp. se jí nikterak podrobně nezabývaly), že policisté u areálu společnosti s účastí žalobce čekali proto, že chtěli potkat žalobcova otce a provést ohledání bagru. Toto tvrzení se žalobci taktéž jeví jako účelové, neboť se otec žalobce v těchto místech nezdržuje, navíc o víkendu, kdy policisté pana X staršího nenavštívili ani v místě jeho bydliště, což by bylo logické, kdyby s ním skutečně chtěli jednat. Přitom by ohledání místa bez dovolení majitele ani provést nemohli, tudíž je zřejmé, že policisté vypovídali účelově, když tvrdili, že zde čekali na žalobcova otce. 11. Dále je nutno uvést, že z pořízeného videozáznamu je patrné, že policisté ze svého stanoviště za daných povětrnostních podmínek nemohli vidět do předmětného vozidla na řidiče a ani nemohli v dešti rozeznat osobu řidiče. Snaha označit žalobce jako řidiče, a tedy pachatele přestupku, za všech okolností, je více než zřejmá. 12. Ze zásady presumpce neviny vyplývá, že naopak o věrohodnosti tvrzení obviněného z přestupku nelze a priori pochybovat. Žalobce se odkazuje na výklad zásady presumpce neviny Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 22. 65. 2013, č. j. 6 As 22/2013-27: „To vyplývá ze zásady presumpce neviny. Jejím nutným důsledkem je také fakt, že pokud nebude mít správní orgán k dispozici indicie svědčící o snížené věrohodnosti svědectví policistů ani verze obviněného, nezbude mu, než vynést osvobozující verdikt (byť taková krystalicky čistá situace bude v praxi nastávat zřídka). V řízeních, jejichž výsledkem bylo vydání prvoinstančního rozhodnutí a napadeného rozhodnutí však je naopak dána nevěrohodnost policistů. Věrohodnost obrany obviněného ovšem mohou snížit nejen důkazy provedené, ale i takové, jejichž provedení odmítl umožnit (srov. výše citovaný rozsudek č. j.