— Nejvyšší správní soud

29 Af 24/2019- 122 - text  14 29 Af 24/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců JUDr. Mariana Kokeše, Ph.D., a JUDr. Faisala Husseiniho, Ph.D., ve věci žalobce: Oživení, o. s., IČO: 67365353 sídlem Muchova 232/13, 160 00 Praha 6 zastoupený advokátem Mgr. Pavlem Černohousem sídlem Lublaňská 398/18, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže sídlem tř. Kpt. Jaroše 7, 602 00 Brno o žalobě ve věci nezákonného zásahu žalovaného spočívajícím v nezákonném zadržování částky ve výši 10 000 Kč, coby poplatku za podání podnětu k zahájení správního řízení z moci úřední dle § 259 odst. 1 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění účinném do 25. 11. 2019, takto: I. Zásah žalovaného spočívající v nezákonném zadržování částky ve výši 10 000 Kč, coby poplatku za podání podnětu k zahájení správního řízení z moci úřední dle § 259 odst. 1 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění účinném do 25. 11. 2019, je nezákonný. II. Žalovanému se přikazuje, aby žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku vrátil částku ve výši 10 000 Kč, a to na účet žalobce. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 12 228 Kč, a to k rukám žalobcova advokáta Mgr. Pavla Černohouse do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. IV. Žalobci se z účtu Krajského soudu v Brně vrací přeplatek na soudním poplatku ve výši 1 000 Kč, a to k rukám žalobcova advokáta Mgr. Pavla Černohouse do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobou ze dne 14. 3. 2019 proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), se žalobce domáhá toho, aby krajský soud zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 11. 2016, č. j. ÚOHS-V0218/2/16-46884/2016/441/MLr, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Daným rozhodnutím – „Sdělením k výzvě k uhrazení bezdůvodného obohacení“ žalovaný neuznal co do uvedeného důvodu i výše žalobcem uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 10 000 Kč, vzniklé v souvislosti se zpoplatněním podnětu k zahájení řízení ve smyslu § 259 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, v tehdy platném znění. 2. Krajský soud měl za to, že z hlediska judikatury Ústavního soudu není zcela zřejmé, jaký žalobní typ, a to i v rámci správního soudnictví, je správný k ochraně žalobcem tvrzeného zásahu do jeho práv, spočívajícím ve zpoplatnění jím podaného podnětu k zahájení řízení dle zákona o zadávání veřejných zakázek. Spornou otázkou bylo, zda předmětné sdělení žalovaného, proti němuž formálně směřovala nyní projednávaná žaloba a které bylo vydáno v reakci na výzvu žalobce, jíž uplatňoval nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 10 000 Kč, lze považovat za rozhodnutí správního orgánu ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s 3. Jak totiž vyplývá z usnesení pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 28/18 ze dne 23. 10. 2018 (U 11/91 SbNU 653) a navazujícího nálezu sp. zn. II. ÚS 3621/17 ze dne 27. 11. 2018 (N 192/91 SbNU 389), které se týkaly žalobou řešené věci totožného žalobce, Ústavní soud konstatoval, že žalobce v dané věci nezvolil správný žalobní typ (žaloba na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, vedené v rámci civilního řízení), přičemž ani příslušný Městský soud v Praze nezvážil možnost, spočívající v posouzení žaloby stěžovatele - z hlediska jejího obsahu - jakožto žaloby brojící proti nezákonnému rozhodnutí, případně jinému zásahu správního orgánu, spočívajícímu v nevrácení uhrazeného poplatku a v postupu podle ustanovení § 104b o. s. ř. Podle tohoto zákonného ustanovení totiž platí, že náleží-li věc do věcné příslušnosti soudu, který rozhoduje podle zvláštního zákona věci správního soudnictví, soud řízení zastaví a současně navrhovatele poučí o možnosti podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve správním soudnictví (odst. 1), případně rozhodne o postoupení věci věcně příslušnému soudu, který rozhoduje věci správního soudnictví (odst. 2). „Z důvodu korektnosti je nicméně vhodné dodat, že toto pochybení městského soudu se vyjevilo teprve následně v důsledku právních závěrů obsažených v plenárním usnesení, jelikož z obsahu napadeného rozsudku je patrno, že se městský soud meritornímu přezkumu uplatněného nároku nijak nevyhýbal. Hrozba zmíněné "procesní pasti" tedy nevznikla bezprostředně v důsledku napadeného rozhodnutí městského soudu, nýbrž teprve souběhem rozdílných právních náhledů obsažených v plenárním usnesení Ústavního soudu a v napadeném rozsudku městského soudu.“ (cit. dle nálezu sp. zn. II. ÚS 3621/17). 4. Krajský soud proto dospěl k závěru, že předmětné sdělení žalovaného není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., přičemž za správný žalobní typ sloužící k ochraně žalobcem tvrzeného zásahu do jeho práv, spočívajícím ve zpoplatnění jím podaného podnětu k zahájení řízení dle zákona o zadávání veřejných zakázek, považuje žalobu na ochranu proti nezákonnému zásahu ze strany správního orgánu ve smyslu § 82 a násl. s. ř. s. Z toho důvodu krajský soud umožnil žalobci usnesením ze dne 4. 12. 2020, č. j. 29 Af 24/2019-86, upravit ve stanovené lhůtě podanou žalobu tak, aby ve věci neutrpěl procesní újmu, na což žalobce reagoval podáním ze dne 4. 1. 2021 tak, že žalobu upravil na žalobu na ochranu proti nezákonnému zásahu správního orgánu podle § 82 a násl. s. ř. s. II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě 5. Ve včas podané „zásahové“ žalobě (§ 84 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“), splňující též ostatní podmínky řízení (§ 82 a § 85 s. ř. s.), se žalobce domáhá ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, spočívajícím jak ve sdělení žalovaného ze dne 29. 11. 2016, tak v zadržování částky 10.000 Kč náležející do majetku žalobce nezákonný. Proto se domáhá toho, aby krajský soud určil, že zásah spočívající v zadržování částky 10.000 Kč uhrazené dne 21. 10. 2016 žalobcem jako poplatek za podnět k zahájení správního řízení z moci úřední je nezákonný, a současně aby krajský soud přikázal žalovanému tuto částku žalobci vrátit do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Dále pak, aby žalovaný ve stejné lhůtě uhradil žalobci úroky z nezákonně vybraného poplatku z částky 10 000 Kč za období od 25. 10. 2016 do vrácení částky odpovídající vybranému poplatku. 6. Uvedeným zásahem je žalobce zasažen ve svém ústavním právu vlastnit majetek, neboť neústavním vybráním a následně nevrácením poplatku za podnět je zasahováno do majetku žalobce. Žalobce tvrdí, že byl od počátku přesvědčen o neústavnosti poplatku za podání podnětu. Proto také požádal o jeho vrácení (když se ukázalo, že jeho podněty jsou důvodné). Neústavnost výběru poplatku za podání podnětu následně potvrdil Ústavní soud, když ustanovení § 259 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, v rozhodném znění (dále jen „ZZVZ“), z důvodu neústavnosti poplatku zrušil nálezem sp. zn. Pl. ÚS 7/19 ze dne 30. 10. 2019 (309/2019 Sb.). Dle žalobce protiústavnost výběru poplatku trvala po celou dobu účinnosti § 259 ZZVZ a je proto třeba z ní vycházet i při hodnocení nezákonnosti zásahu (sdělení), který nastal ještě před zrušením ustanovení § 259 ZZVZ (viz též rozsudek NSS č. j. 7 A 146/2001-29 ze dne 13. 5. 2003). S ohledem na to, že žalovaný zadržuje majetkovou hodnoty odpovídající uhrazenému poplatku (do dne podání této úpravy nevrátil vybraných 10.000 Kč) je dle žalobce zjevné, že tento trvající zásah (zadržování majetkové hodnoty patřící žalobci) trvá i po zrušení § 259 ZZVZ Ústavním soudem a je tedy i „aktuálně“ nezákonný a protiústavní. 7. Z výše uvedeného dle žalobce vyplývá, že poplatek uložený nebo zaplacený podle § 259 ZZVZ, byl zaplacen na základ neústavního ustanovení zákona (neústavnost zde byla i před nálezem), že sám tento poplatek (jeho vybírání) je v rozporu s Ústavou; tj. že žádost žalobce o jeho vrácení byla důvodná (zejm. když už v žádosti žalobce na neústavnost poplatku upozorňoval). Dále, že sdělení žalovaného ze dne 29. 11. 2016 je založeno na neústavním ustanovení § 259 ZZVZ; toto sdělení je argumentačně vystavěno na tomto neústavním ustanovení, a i když došlo ke zrušení § 259 až následně (nálezem, pro neústavnost), nalezená neústavnost stíhala uvedené ustanovení již od počátku jeho platnosti a krajský soud musí proto tuto nalezenou neústavnost při svém rozhodování zohlednit (jinak by vydal rozhodnutí, kterým by bylo zasaženo do žalobcových ústavních práv). V neposlední řadě žalobce uvádí, že setrvávání žalovaného v odmítání vrátit poplatek (vybraný na základě neústavního ustanovení zákona) je taktéž v rozporu s Ústavou. III. Vyjádření žalovaného a replika žalobce 8. Žalovaný je přesvědčen, že i ve světle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 7/19 není možné napadené sdělení, jakož ani nevrácení poplatku zaplaceného v souladu se zrušeným § 259 ZZVZ pokládat za nezákonný zásah v