8 Afs 73/2019 — Nejvyšší správní soud

30 Af 4/2020- 98 - text  7 30 Af 4/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Milana Procházky a soudců Mgr. Karla Černína, Ph.D., a JUDr. Ing. Venduly Sochorové ve věci žalobce: Ing. J. J. zastoupeného advokátem JUDr. Bc. Milanem Trávníčkem sídlem Svitavská 1018/1, Blansko proti žalovanému: Finanční úřad pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště Brno III sídlem Šumavská 35, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 12. 2019, čj. X takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce dluží státu na daních cca 1,5 mil. Kč a je proti němu vedena daňová exekuce. Žalobce požádal dne 12. 11. 2019 žalovaný finanční úřad, aby exekuci zastavil, jelikož došlo k prekluzi práva vymáhat daňový nedoplatek. Žalobce uvedl, že si není vědom toho, že by správce daně v šestileté zákonné lhůtě učinil jakýkoliv úkon, který by prekluzivní lhůtu přerušil nebo stavěl. Rozhodnutím označeným v záhlaví (dále též „napadené rozhodnutí“) žalovaný návrh na zastavení daňové exekuce zamítl. Podle něj došlo k přerušení prekluzivní lhůty jednak tím, že vydal dne 8. 10. 2009 na (nejstarší) část daňových nedoplatků exekuční příkaz na srážky ze mzdy na tehdejšího žalobcova zaměstnavatele, a dále tím, že vydal dne 30. 12. 2015 rozhodnutí o zřízení zástavního práva k žalobcovu obchodnímu podílu ve společnosti První strojírenská společnost, s. r. o. – v likvidaci (dále též „První strojírenská společnost“), a to na veškeré daňové nedoplatky žalobce uvedené na vykonatelném výkazu nedoplatků ke dni 30. 10. 2019 pod pořadovými čísly 1-58 (dále též „rozhodnutí o zástavním právu“). Proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce brojí žalobce u Krajského soudu v Brně žalobou podanou dne 17. 1. 2020. II. Argumentace žalobce 2. Žalobce navrhuje napadené rozhodnutí zrušit, protože podle něj uplynula u výše uvedených daňových nedoplatků prekluzivní lhůta pro vymáhání daně ke dni 31. 12. 2015, a to ze dvou důvodů. 3. Za prvé, aby rozhodnutí o zástavním právu přerušilo běh prekluzivní lhůty, muselo by být před jejím uplynutím nejen vydáno, ale i doručeno žalobci. Žalobce zde odkazuje na komentář k zákonu o správě daní a poplatků z roku 2002 a na související judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudek čj. 5 Afs 46/2011 - 62), která je podle něj i nadále použitelná, neboť právní úprava v daňovém řádu zůstala prakticky nezměněna. Žalovaný zaslal rozhodnutí o zástavním právu žalobci až v roce 2016 a nikoliv do vlastních rukou, nýbrž jen doporučeně (doručeno bylo fikcí, takže žalobce uvádí, že o vydání rozhodnutí dlouhou dobu ani nevěděl). Žalobce dále vyjadřuje pochybnosti o tom, zda bylo rozhodnutí zasláno též První strojírenské společnosti. Podle obchodního rejstříku došlo ke vzniku zástavního práva až dne 4. 2. 2016. 4. Za druhé, i kdyby krajský soud na předchozí argumentaci nepřistoupil, nemohlo mít zřízení zástavního práva účinek na běh prekluzivní lhůty proto, že šlo o úkon účelový, zjevně formální a šikanózní. Jeho jediným účelem bylo prodloužit prekluzivní lhůtu, a to na 30 let, což je jedna z nejdelších lhůt v českém právním řádu. Zřízení zástavního práva k obchodnímu podílu v První strojírenské společnosti nemohlo naplnit uhrazovací ani zajišťovací funkci zástavního práva, což muselo být žalovanému zřejmé. Tato společnost totiž byla založena 27. 12. 1992, ale podnikatelský záměr společníků se nepodařilo naplnit a proto byla zrušena krátce nato, na valné hromadě dne 16. 12. 1994. Od té doby (více než 25 let) je v likvidaci, nepodniká, nemá žádný majetek, jde tedy o prázdnou schránku. S jejím výmazem jsou spojeny jen náklady a nelze ani hypoteticky očekávat vyplacení jakéhokoliv vypořádacího podílu. To muselo být žalovanému zřejmé i bez nutnosti podrobného znaleckého zkoumání, jen za použití zdravého rozumu a obecných znalostí o cenové relaci obchodních podílů v takovýchto dlouho zrušených a dosud nezlikvidovaných společnostech. V průběhu likvidace společnost majetek nenabývá, naopak svůj majetek zpeněžuje, aby uhradila dluhy. Představa, že likvidovaná společnost vytvoří nebo nabude nějaká aktiva, je naprosto nesmyslná. O tom, že si byl žalovaný nulové hodnoty obchodního podílu vědom, svědčí i fakt, že se jej až do podání žaloby nepokusil zpeněžit. Šlo tedy z jeho strany o uplatnění pravomoci k jiným účelům, než které zákon sleduje. Zároveň žalovaný porušil základní zásady daňového řízení, zejména povinnost šetřit práva a právem chráněné zájmy žalobce, neboť zřízení zástavního práva je významným zásahem do jeho práv (zde žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 2 Afs 186/2006-54). Podle judikatury není přiměřené zřídit zástavní právo k majetku vysoké hodnoty za účelem zajištění velmi nízkého dluhu na dani (zde žalobce odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu čj. 4 Afs 48/2015  32 a 6 Afs 128/2018  49). Obdobně by tomu mělo podle žalobce být i v případě opačného extrému, kdy je kvůli dluhu na dani v nezanedbatelné výši zajištěn obchodní podíl nulové hodnoty. 5. Žalobce poukázal také na zásadu přiměřenosti a hospodárnosti a na to, že správce daně by měl využívat jen prostředky, které daňový subjekt co nejméně zatěžují. Žalobce byl po celou dobu od září 2010 zaměstnán, byť měnil v průběhu doby zaměstnání. Přesto se žalovaný před zřízením zástavního práva nepokusil postihnout jeho mzdu, což by vedlo přímo k vymožení daňové povinnosti. Naopak ji postihl v době po zřízení zástavního práva, místo aby se pokusil zpeněžit zastavený podíl. Dále se žalobce ptá, proč žalovaný namísto zřízení zástavního práva raději žalobcův obchodní podíl nezpeněžil podle § 192 daňového řádu, který upravuje postižení jiných majetkových práv, a sám si odpovídá, že tímto postupem by nedošlo k prodloužení lhůty pro placení daní na 30 let. I tohoto pohledu tak zřízení zástavního práva nepředstavuje nejšetrnější ze způsobů daňové exekuce. III. Argumentace žalovaného 6. Žalovaný navrhuje podanou žalobou zamítnout a argumentuje podrobně ke každému žalobnímu bodu. Na svém procesním stanovisku setrval po celou dobu řízení před soudem. IV. Řízení před krajským soudem 7. Ve věci proběhlo dne 23. 6. 2021 na žádost žalobce ústní jednání podle § 49 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Na jednání provedl soud dokazování následujícími důkazními prostředky: a) výpis z obchodního rejstříku – Sbírky listin První strojírenské společnosti ke dni 23. 6. 2021, jež svědčí o tom, že účetní závěrky za roky 2003 – 2015 byly do obchodního rejstříku vkládány v průběhu září 2020 b) evidenční listy důchodového zabezpečení, jež svědčí o tom, že žalobce byl v letech 2010-2014, a následně v letech 2015-2016 (tj. době zřízení zástavního práva) zaměstnán, a to postupně u společností Geostav, spol. s r. o., IMPACT INDUSTRY BRNO, a. s., MICo, spol. s r. o., HYDROMA, spol. s r. o., M. L., AT Weldstel, s. r. o. 8. Soud neprováděl důkaz zápisem z jednání valné hromady První strojírenské společnosti ze dne 16. 12. 1994, která rozhodla o likvidaci společnosti, a návrhem První strojírenské společnosti z téhož dne na zápis údaje o likvidaci do obchodního rejstříku, neboť tyto skutečnosti nebyly mezi stranami sporné. Stejně tak nebylo mezi stranami sporu o tom, že v obchodním rejstříku je jako den vzniku zástavního práva evidováno datum 4. 2. 2016, což chtěl žalobce podle vyjádření svého zástupce na ústním jednání prokázat výpisem z obchodního rejstříku První strojírenské společnosti platným ke dni 17. 1. 2020, který přiložil k žalobě. 9. Zbývající žalobcovy důkazní návrhy soud pro nadbytečnost zamítl. Především se jednalo o důkazy, které měly vypovídat o skutečnostech, jež nastaly až po vydání napadeného rozhodnutí (tj. po 2. 12. 2019) a nemohou být proto pro rozhodnutí soudu relevantní, neboť ten vychází ze skutkového stavu ke dni vydání napadeného rozhodnutí. Týká se to účetních uzávěrek První strojírenské společnosti za roky 2019 a 2020, daňového přiznání společnosti První strojírenská k dani z příjmů právnických osob za rok 2019, konečné zprávy o průběhu likvidace První strojírenské společnosti ze dne 30. 9. 2020 a výpisu z obchodního rejstříku První strojírenské společnosti ke dni 22. 4. 2021 svědčící o jejím výmazu. V případě účetních uzávěrek První strojírenské společnosti za roky 2003 a 2018 je soud shledal irelevantními proto, že žalobce netvrdí, že by je žalovaný měl k dispozici v době zřízení zástavního práva, naopak sám v doplnění žaloby ze dne 17. 9. 2020 přiznává, že byly do sbírky listin obchodního rejstříku založeny až v průběhu září 2020. 10. Žalobce dále u jednání uvedl, že účetní závěrku První strojírenské společnosti zpracovanou daňovou poradkyní v roce 2003 předala tato daňová poradkyně Finančnímu úřadu Zábřeh na Moravě (podle sídla společnosti). Žádné důkazy k prokázání tohoto svého tvrzení však nenavrhl. 11. Vedle toho soud na jednání upozornil žalobc