5 As 126/2011 — Nejvyšší správní soud

41 A 88/2020- 92 - text  13 41 A 88/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Martinem Kopou ve věci žalobce: L. C. bytem X zastoupen JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem se sídlem Tovačovského 3161, 767 01 Kroměříž proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje se sídlem Tř. Tomáše Bati 21, 761 90 Zlín o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 12. 2020, č. j. KUZL-75357/2020, sp. zn. KUSP-75357/2020/DOP/Mu, takto: I. Výrok II. rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 12. 2020, č. j. KUZL-75357/2020, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Ve zbytku se žaloba odmítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 11.228 Kč do 30 (třiceti) dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Vladimíra Papeže, advokáta se sídlem Tovačovského 3161, 767 01 Kroměříž. Odůvodnění: I. Podstata věci 1. Správní orgány uznaly žalobce vinným ze spáchání přestupku řízení vozidla pod vlivem alkoholu. Žalobce nyní namítá, že nesprávně určily způsob jeho zavinění, porušily jeho právo na ústní jednání a pochybily při stanovení výše sankce. Krajský soud proto musel posoudit, zda žalobce některou z námitek uplatňuje důvodně. II. Skutkové okolnosti a rozhodnutí správních orgánů 2. Policejní hlídka dne 9. 2. 2020 v 20:16 zastavila vozidlo, které řídil žalobce. Při dechové zkoušce mu během kontroly naměřila hodnotu alkoholu 0,37 ‰ v čase 20:20 a 0,40 ‰ v čase 20:26. Žalobce s výsledkem testu nesouhlasil a požadoval odběr biologického materiálu. Tvrdil, že alkohol nepožil. Z protokolu o lékařském vyšetření vyplývá, že při odběru ve 20:50 měl v krvi alkohol v hodnotě 0,28 ‰. Součástí policejního spisu byl kalibrační protokol a ověřovací list použitého dechového analyzátoru. 3. Městský úřad Kroměříž („městský úřad“) dal před vydáním rozhodnutí žalobci možnost seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí. Na žádost žalobce mu městský úřad tyto podklady zaslal do datové schránky. V reakci na to žalobce požádal o nařízení ústního jednání. Dne 24. 9. 2020 městský úřad usnesením návrh na nařízení ústního jednání zamítl. Téhož dne vydal rozhodnutí č. j. MeUKM/072050/2020 (“rozhodnutí městského úřadu“), kterým uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. b) ve spojení s § 5 odst. 2 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích („zákon o silničním provozu“). Žalobce řídil motorové vozidlo bezprostředně po požití alkoholických nápojů nebo v takové době po jejich požití, po kterou ještě byl pod jejich vlivem. Uložil žalobci pokutu ve výši 8.500 Kč a zákaz řízení na osm měsíců. 4. Proti rozhodnutí městského úřadu i proti usnesení o nenařízení ústního jednání se žalobce odvolal. Žalovaný rozhodnutím ze dne 14. 12. 2020, č. j. KUZL-75357/2020 („rozhodnutí žalovaného“) ve výroku I. zamítl odvolání žalobce podané proti usnesení o nenařízení ústního jednání a výrokem II. zamítl odvolání ve věci samé. III. Obsah žaloby 5. První námitka žalobce směřuje vůči závěru správních orgánů, že se předmětného přestupku dopustil v nepřímém úmyslu. Tento závěr podle žalobce nemá oporu v provedeném dokazování. Poukazuje na to, že zjištěná hladina alkoholu v jeho krvi měla klesající tendenci. Zatímco v době kontroly v 20:16 ukázal výsledek dechové zkoušky hladinu 0,37 ‰, resp. 0,40 ‰, v době odběru krve v 20:50 to bylo již 0,28 ‰. Po uplynutí 30 minut by již jednání žalobce nebylo možné považovat za protiprávní. Jeho ovlivnění alkoholem se blížilo k 0,2 ‰, tedy k fyziologické hladině alkoholu, která již člověka neovlivňuje. Správní orgány se nevypořádaly s tvrzením žalobce, že alkohol vědomě nepožil. Stejně tak se nevypořádaly s tím, že z klesajících hodnot alkoholu v krvi lze předpokládat, že k ovlivnění alkoholem nedošlo těsně před započetím jízdy, ale s mnohem delším odstupem, takže nemohlo jít o konzumaci alkoholu s následným úmyslem řídit motorové vozidlo. Zavinění ve formě úmyslu správní orgány nijak neprokázaly. 6. Druhá námitka se týká odůvodnění výše sankce. Správní orgány podle žalobce pochybily, pokud mu k tíži přičetly záznamy z evidenční karty řidiče z let 2014 a 2016. Zákon sice neupravuje zahlazení přestupků, je ale potřeba analogicky aplikovat institut zahlazení odsouzení podle trestního práva a dívat se maximálně rok až tři do minulosti. Opačný přístup by vedl k přísnějšímu přístupu k obviněnému v rámci přestupkového řízení než k obviněnému v trestním řízení (rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 3. 5. 2013, č. j. 60 A 1/2013-49). 7. Podstatou třetí námitky je nesouhlas žalobce s nekonáním ústního jednání. Tím došlo k porušení jeho práva vyjádřit se k prováděným důkazům plynoucího z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Ústní jednání by podle žalobce měl správní orgán nařídit vždy, jakmile o to účastník požádá, není-li zřejmé, že se jedná o zneužití práva. V tomto ohledu žalobce odkazuje na Průvodce zákonem č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich zpracovaného odborem legislativy a koordinace předpisů. Žalobce přitom od počátku řízení s policií i městským úřadem spolupracoval, žádné obstrukce nedělal. Správní orgány žalobci vyčítaly, že v žádosti o nařízení ústního jednání neuvedl dostatečně konkrétní důvod, proč jej požadoval. To však není jeho povinností. Žalobce navíc nemá dostatek odborných znalostí k tomu, aby mohl vědět, co je nutné v žádosti o nařízení jednání uvést, aby jí správní orgán vyhověl. Rozhodnutí žalovaného o zamítnutí odvolání ve věci nenařízení ústního jednání je odůvodněno nepřezkoumatelně. Neprokázal, že by žádost žalobce o nařízení ústního jednání byla snahou o obstrukci. 8. V posledním bodu své žaloby žalobce namítá, že rozhodnutí žalovaného není dostatečně individualizované a nereflektuje veškeré rozhodné skutečnosti. Namísto toho je plné nicneříkajících a nepřípadných odkazů na neaktuální judikaturu Nejvyššího správního soudu. Žalovaný podle žalobce překročil míru nestrannosti a osobních antipatií vůči němu. Navádí městský úřad, jak má rozhodnout o případné žádosti žalobce po uplynutí poloviny trestu a navrhuje mu zvolení zmocněnce, přestože to byl vždy žalovaný, kdo proti zmocněncům brojil pro jejich účelové a obstrukční jednání. IV. Vyjádření žalovaného 9. Žalovaný poukázal na to, že žalobce stejné námitky uplatnil již v odvolání a žalovaný na ně náležitě reagoval. Správní orgány nemají povinnost nařídit ústní jednání vždy, jakmile o to obviněný požádá. Taková povinnost neplyne ani z metodického vyjádření Ministerstva vnitra, na které žalobce odkazuje. Městský úřad i žalovaný řádně zdůvodnili, proč k nařízení ústního jednání nepřistoupili. Žalobce mohl uvést konkrétní důvody, pro které považoval nařízení ústního jednání za nezbytné i v podaném odvolání. To však neudělal a nečiní tak ani v žalobě. V. Jednání ve věci před krajským soudem 10. Dne 2. 3. 2022 se ve věci konalo jednání. Zástupce žalobce v úvodu shrnul podstatu žalobních bodů. Žalovaný odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a vyjádření k žalobě. Soud dal oběma stranám možnost se ještě konkrétně vyjádřit k obsahu karty řidiče a (ne)možnosti přihlížet k záznamům v ní uvedeným. Zástupce žalobce setrval na stanovisku, že nelze přihlížet k zahlazeným trestům za přestupky i zahlazeným trestním odsouzením v otázce viny a ukládání vlastní sankce, jen maximálně při hodnocení osoby pachatele. Žalovaný s tím nesouhlasil a setrval na svém stanovisku, jak ho popsal v napadeném rozhodnutí. K otázce zahlazení odsouzení pak odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2018, č. j. 4 As 152/2017-30, podle kterého lze přihlížet k zahlazení odsouzení, jen pokud o to pachatel požádá. 11. K důkazu pak soud kromě vyjádření žalobce provedl pracovní postup č. 114-MP-C008-08 metodika měření alkoholu v dechu pro analyzátory alkoholu v dechu („metodika“), ze které mj. vyplývá, že „výrazné klesání číselné hodnoty není obvyklé (tzn. rozdíl mezi výsledky obou měření větší než 10 %), protože odbourávání alkoholu v tzv. post-resorpční fázi probíhá pozvolně.“ (bod 6.1.3 metodiky). Žalobce v reakci na to konstatoval, že měření proběhlo v rozporu s metodikou. Žalovaný namítal, že žalobce uplatnil skutkové námitky až v žalobě. Navíc žalobce nesouhlasil s dechovými zkouškami a požádal lékařské vyšetření. Důkaz o míře alkoholu u žalobce plyne až právě z tohoto vyšetření, které určilo míru alkoholu na 0,28 ‰. Žalovaný odkázal i na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2018, č. j. 2 As 154/2017-44, podle kterého je třeba správnost měření posuzovat s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Podle žalobce se však na základě zásady in dubio pro reo má použít hodnota nejvýhodnější pro pachatele. 12. V závěrečných návrzích zástupce žalobce navrhl zrušení rozhodnutí žalovaného a uplatnil náklady řízení za dva úkony právní služby, zbylých nákladů se vzdal. Žalovaný dodal, že nenařízení ústního jednání se neodvíjelo od obstrukcí žalobce. Žalobce by jednal nedbalostně, jen kd